... v rámci putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa, které popsal ve svém deníku=cestopisu člen výpravy Václav Šašek z Bířkova

 
 

Poselstvo dorazilo do Calais, ležícího na mořském břehu a poddaného tehdy anglickému králi. Půl míle za tímto městem končí Flandry, píše autor a dodává, že každý, kdo se chce dostat do Anglie, musí vyplout z tohoto města. Poselstvo čekalo dvanáct dní na okamžik, kdy začal vát vítr, vhodný k plavbě přes kanál. Do Anglie pluli nadvakrát. Poprvé byli zahnáni z moře nazpět a jak píše autor cestopisu „měli jsme přitom neobyčejné štěstí, a všichni, kteří tuto naši příhodu viděli, se velmi divili. Říkali totiž, že již sto let se nikomu nepoštěstilo tak, jako nám.“

 

Tři dni opět čekali na dobrý vítr. Potom nastoupili zase na loď a zamířili k Anglii: „Když jsme se k ní blížili, uviděli jsme vysoké hory plné vápna, jehož již není třeba v ohni páliti. Zdálky vypadají jakoby pokryty sněhem. Když jsme propluli kolem těch hor, dojeli jsme k městu Sandwich. Leží u moře a lze odsud po lodích plouti do mnoha zemí. A je to první anglické město, vyskytující se na tom pobřeží. Mají tam takový obyčej, že celou noc chodí námořníci s loutnaři a s trubači a s velikým křikem oznamují, jaký právě vane vítr. Kupci to slyší, a když se hlášeno, že vane vítr pro ně příznivý, vsedají na lodi a odplouvají do svých vlastí.

                      

Ze Sandwiche jest osm mil do Canterbury. Poddáno jest toto město anglickému arcibiskupovi, jenž v něm má také sídlo. Mají tam klášter tak krásný, že podle souhlasného svědectví všech poutníků sotva by se v které křesťanské zemi našel jemu rovný. Chrám je sklenut na tři patra, takže to vypadá jako tři kostely, jeden nad druhým. Střechu má krytu cínem.

V tomto kostele byl zabit svatý Tomáš, canterburský arcibiskup, protože se neústupně stavěl proti nespravedlivým zákonům, jež král Jindřich vydával proti svobodě katolické církve. Napřed byl vypuzen do vyhnanství a potom jemu, když byl povolán nazpět, bohaprázdní lidé, kteří se chtěli zavděčit bezbožnému králi, sťali hlavu, když v chrámu při nešporách vzýval Boha a svaté.“

  

Autor potom popisuje návštěvu katedrály: „ Viděli jsme tam jeho hrob a hlavu. Rakev jest ulita z ryzího zlata, ozdobena drahými kameny a obohacena dary tak nádhernými, že neznám nic tomu podobného. Mezi jinými věcmi drahocennými je na ní vidět také karbunkulový drahokam, který v noci svítívá a je veliký jako půl slepičího vajíčka. Mnozí totiž králové, knížata, bohatí kupci a jiní pobožní lidé štědře onen náhrobek obdařili.“

Autor cestopisu potom velmi podrobně popisuje svaté ostatky, které v kostele viděli. A to ještě píše, že „ještě velmi mnoho jiného nám bylo ukázáno, co jsem sem nezapsal“. Mezi popisovanými ostatky jsou některé znějící až neuvěřitelně: mozek a krev svatého Tomáše a Jana, část ramene svatého Simeona, hlava blahoslavené Lustrabeny, jedna holeň svatého Jiří, kousek těla a kosti svatého Vavřince, holeň svatého Romana a Ricordie panny, holenní kost Mildy panny a stejnou kost panny Eduardy, zub Jana Křtitele, také zub a prst Štěpána mučedníka, vlasy svaté Marie Magdalény, zub svatého Benedikta, prst svatého Urbana a dokonce ret jednoho děťátka zabitých Herodesem. Nejvíc tedy asi  holenních kostí a zubů...

 

Z Canterbury pokračovala celá výprava na cestě do hlavního města. Po dvaceti mílích dojeli do Rochestru, kde přenocovali. Zbývalo čtyřiadvacet mil do Londýna.

 

O Londýně Václav Šašek píše velmi podrobně: „Londýn jest město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právě přítomen, když jsme tam přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest zakázáno ubližovati jim.

                             

Za svého pobytu v Londýně jsme byli zavedeni do kostela, v němž se prý narodil svatý Tomáš a v němž je vidět hroby jeho matky a sestry, a potom do jiného kostela, kde jest pochován svatý Eduard. Ukazují tam zlatý náhrobek, veliký a skvoucí se zlatem a nejdrahocennějšími kameny. Jemněji a krásněji tepané práce, než jakou jsem viděl v tomto kostele, mi nikde jinde nebylo dáno spatřiti. Ani kostely, které by tyto předčili krásou, jsem za celou naši cestu nikde nespatřil. Ani více svatých ostatků není chováno a ukazováno v žádném jiném městě nežli tam. V samém Londýně je dvacet zlatých náhrobků, ozdobených vzácnými kameny, ale v celém království jest jich na osmdesát, stejně ulitých ze zlata a okrášlených drahým kamením. Anglie je totiž země nesmírně bohatá zlatem a stříbrem, z něhož tam razí nobly a jiné dobré mince. A třebaže tato země nevyniká velikostí, přece má velmi mnoho obyvatelstva a oplývá krásnými ženami a pannami, jak jsme viděli, když král pozval našeho pána na hostinu.

 

Tehdy nám byla dána příležitost viděti královské poklady, mezi jiným také zlaté měsidlo. Jedna země platí králi za to, že toto měsidlo má osmdesát tisíc noblů. Kdyby však o měsidlo přišel, ihned by ztratil celý ten poplatek. Jest proto bedlivě hlídáno, a nikomu není povoleno uviděti je, leda hostům, přišlým z cizích zemí, protože těm je ukazovat přikazuje zákon. Při hostině se k panu Lvovi zdvořile a nádherně a stejně ke všem ostatním jeho druhům, zvláště k Šaškovi, a to jak na dvoře královském, tak také jinde. Ukázali nám také dvě obory, kde chovají všelijaké zvěře“.

 

V těchto místech autor deníku opouští popisování přijetí u krále a popisuje Anglii jako zemi: „Anglie není ostatně rovinatá, nýbrž hornatá a hustě porostlá mnohými lesy, nemá však lesů černých. Každý les je tam obehnán příkopem a podobně také venkované vedou příkopy kolem svých polí a luk a ohrazují je, takže nikdo je nemůže ani pěšky, ani na koni projížděti jinak, než po veřejných cestách.

Anglii obklopuje ze všech stran moře, takže je jím chráněna jako soukromá zahrada. V zemi té nepoužívají, nýbrž toliko koní. Na koních nejen jezdí, ale také potřebné náklady dopravují, ačkoli na dopravu břemen užívají také vozíků s dvěma koly. Ženy tam za sebou vláčejí tak dlouhé vlečky, že jsem to neviděl v žádném jiném kraji.“

             

Václav Šašek se potom opět vrací k přijetí poselstva u anglického krále a upřesňuje, že se tak stalo dvě neděle po jejich příjezdu do Londýna. „Král povolal k sobě pana Lva, bohatě ho obdaroval a vyznamenal zlatým řádem. Pana Jana Žehrovského, Buriana, Frodnara, Pětipeského a Miroše pasoval napřed na rytíře a potom stejně vyznamenal zlatými řády. Ostatním však, kteří neměli hodnost rytířskou, udělil řád stříbrný. Tak prokázal panu Lvovi velikou čest.“

Je zajímavé, jak popisoval návštěvu na anglickém královském dvoře Gabriel Tetzel:

„Královna seděla sama u stolu ve skvostném zlatém křesle. Královnina matka a králova sestra musely stát opodál. Když královna mluvila se svou matkou nebo s královou sestrou, klečely před ní obě tak dlouho, dokud se nenapila vody. Teprve poté, co byl na stůl přinesen první chod, si směly sednout. Dvorní dámy, služebné a všichni, kdo královnu obsluhovali u tabule, stejně jako urozená hrabata, museli státe klečet, dokud jedla. To trvalo asi tři hodiny, během nich, kdy byly matce, králově sestře i ostatním servírovány nejvybranější pokrmy, nebylo vyřčeno jediné slovo.“

 

Václav Šašek pokračuje popisem zážitků v anglickém hlavním městě: „V Londýně, kde jest sídlo anglického krále, zavedli našeho pána do překrásných zahrad, posázených nejrozmanitějšími stromy a rostlinami, jaké se v jiných zemích nevyskytují. Potom ho zavedli do kostelů, nádherně postavených a ukázali mu tam přemnoho zlatých náhrobků. Svatých ostatků, jak jsem již dříve řekl, nikde jinde jsem neviděl takové množství pohromadě. Když jsem se pokoušel zapsat a poznamenat si je, bylo mi řečeno, že to není možné, abych je všechny mohl seznamenat. Jest jich totiž takové množství, že ani dva písaři, ani kdyby psali dvě neděle, by je nemohli všechny sepsat.

Nejprve jsem z nich viděl pás Marie Panny, který prý si ušila vlastníma rukama, a nohu svatého Jiřího. Potom jsem tam viděl onen kámen, na který Kristus, když vstal z mrtvých, vtiskl první stopy svých nohou, jak je to dosud jasně vidět. Dále jsem si prohlédl jeden z oněch šesti džbánů, které, když byly na Kristův příkaz naplněny vodou, daly potom svatebčanům místo vody víno.

 

V Londýně jest veliké množství zlatníků, tolik, že jsem to nikde jinde neviděl. Neboť jenom muslimů, bez tovaryšů, se počítá čtyři sta. A žádný z nich není bez práce, neboť velikost a bohatost města jim poskytuje sdostatek zakázek.

Gabriel Tetzel doplňuje Václava Šaška a píše, že „Londýn je velmi mocné a rušné město, čile obchodující se všemi zeměmi. Ve městě je mnoho lidí a řemeslníků, hlavně zlatníků a soukeníků, krásné ženy a drahé jídlo.“

            

Václav Šašek pokračuje v líčení svých londýnských postřehů těmito slovy: „V tomto městě mají také takový obyčej, že kdykoli tam přijde urozený host z cizích zemí, panny a paní za ním přijdou do jeho hospody, uvítají ho a přinesou dary. To všechno se stalo také nám.

Veliký podiv v nich budila délka našich vlasů. Říkaly totiž, že ještě nikdy neviděly nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. A nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřily, že nám tak narostly od přírody. Tvrdily, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, měl kolem sebe více diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře.

Také takový obyčej tam mají: Když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.

Takové tedy jsou mravy a obyčeje v té zemi a v zemích okolních. V žádném jiném kraji jsme se netěšili takové úctě jako tam, neboť jak král, tak všichni jeho poddání, jejichž kraji jsme cestovali, se k nám až k moři chovali uctivě a zdvořile.

Ano hudebníky jsme nikde neslyšeli tak příjemně a lahodně zpívati jako tam: jejich pěvecký sbor se skládá asi z šedesáti zpěváků.

V Anglii mají také takové lesní dřevo, že když z něho uděláš sošku a zahrabeš do země, do roka se promění v kámen. Toto dřevo roste v lese, který je od Londýna vzdálen třicet mil.  Rozhlášena jest také pověst dřevěného kříže, vzdáleného od Londýna osm mil: tvrdili nám o něm určitě, že prý s lidmi mluvil.“

Výprava opouštěla Londýn a vydala se na dlouhou cestu po jihovýchodní Anglii. Královský dvůr jim přidělil šlechtice, který je měl doprovodit až k moři a opatřit jim loď , která by je dopravila do francouzské Bretaně.

 

Václav Šašek z Bířkova pokračuje ve svém líčení průběhu další cesty: „První noc jsme na další cestě strávili ve Windsoru na hradě, pod nímž leží ves, oblévaná nějakou řekou. Na tom hradě mají sídlo rytíři řádu svatého Jiří, vesměs příslušníci vynikajících panských a hraběcích rodů. Druhého dne pozvali našeho pána na hostinu. 

Potom nám ukázali srdce svatého Jiří a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijakých jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. A nadto, když jsme již ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali se, jak vlastně se pan Lev jmenuje.

Z Londýna do Windsoru je cesta dlouhá dvacet mil. Z Windsoru do Readingu šestnáct. V této vsi je klášter, rozsáhlý a krásný, v němž žijí kněží řádu panenské Rodičky boží. V tomto kostele visí na oltáři deskový obraz Rodičky boží, tak krásný, že myslím, že jsem mu podobný ani nespatřil, ani bych nikde spatřiti nemohl, ani kdybych šel až na nejzazší hranice světa. Neboť nic krásnějšího a půvabnějšího nad něj nelze vytvořiti.

Z Readingu je čtyřiadvacet mil cesty do Andoveru. V tomto městě jsem spatřil sochu Panny Marie, vyřezanou z alabastrového kamene a také náramně sličnou.

Ve vzdálenosti patnácti mil od Andoveru leží město Salisbury, a to pod hradem, s nímž jest spojena obora, míli široká a osm mil dlouhá. Zvěře jest v ní takové množství veliké, že je to k nevíře. Daňků se nám ukázalo několik a králíků a zajíců jsme viděli bezpočtu. Lidé tam povídají, že kdyby král některého dne poručil, snadno by bylo možné nalapati nebo postříleti tam nějakých dvacet tisíc kusů zvěře. A já bych to nepopřel, protože ta krajina tam neobyčejně zvěří oplývá. Chtěl bych tvrdit, že nikde jinde neuzřím takové množství zvěře jako tam.  Obory četné jsou tam a zvěř je tu chráněna před každou škodou. Vlci se v té zemi nedrží. A kdyby se tam nějaký dostal odjinud, ihned zahyne, jak je prokázáno dlouhým pozorováním a zkušeností. Uprostřed obory již zmíněné stojí hrad.

 

Kostely však a kláštery, jak aspoň soudím, v žádné zemi neuzřím tak nádherné jako v Anglii. Všechny jsou totiž shora kryty olovem a cínem a uvnitř kupodivu vyzdobeny. Ta země tam dává mnoho kovů. Obyvatelstvo tam doluje stříbro, měď, cín a olovo; proto je země nesmírně bohata.

Nemalá část bohatství přichází obyvatelstvu také z převelikých stád ovcí. Pasou se tam všude a jsou skoro všechny bílé jako sníh. Jenom málo je jich mezi nimi vidět černých. Cizí kupci platí za jejich vlnu nemalé peníze a vyvážejí ji do různých zemí.

             

Salisbury je město otevřené, ale rozlehlé. Zastihli jsme tam jednoho bratra králova, jménem Jiří (vévoda z Clarence (1449-1478) – pozn. red.).

V tom městě jest klášter nesmírně krásný a veliký, takže vnější nádherou i vnitřní výzdobou žádnému jinému nezadá. U kláštera stojí věž, vybudovaná velmi uměle.

Krásnějších soch jsem nikde neviděl: jedno dílo představuje Matku boží, držící na rukou Ježíška, a Tři krále, přinášející mu dary; druhé anděla, otvírajícího hrob, a Krista, jak vstal z mrtvých a drží v ruce korouhev. Uděláno pak jest to tak, že to vypadá, jako by to bylo nikoli vyřezáno ze dřeva, nýbrž jako by bylo živé a jako by se to všechno dálo před tvýma očima.

Také toto jest hodno zaznamenání: mniši, sloužící mši svatou, nepoužívají na oltářích světel , a to proto, že tamní lidé třikrát odpadli od křesťanské víry. V této zemi zachovávají také takový zvyk: na Veliký pátek a toho dne předtím, významného památkou Večeře Páně, obědvají všichni v kostele a na každém oltáři mají postavena zrcadla. Král pak má v den Večeře Páně ten obyčej, že pozve třináct chudých, všem jim umyje nohy a každému z nich poručí dáti peníz, nazývaný nobel, i nové šaty. Chléb neboli tělo Páně tam kněží rozdělují lidu v stejné velikosti jako u nás.

Více o Angličanech nemám co psáti, leda to, že jsou to, jak se mi zdá, lidé nevěrní a lstiví, usilující o záhubu poutníků, a nesmíš jim věřiti, ani když před tebou pokorně padají na kolena.

Do Salisbury jsme dorazili v pátek před Květnou nedělí. Na Květnou neděli pozval vévoda pana Lva s celou jeho družinou na hostinu, vystrojenou podle jejich obyčeje velmi nádherně.

Mezi jinými jídly přinesli kachny, které se líhnou na moři a neživí se žádnými pokrmy, nýbrž toliko vzduchem.

Dále za Anglií na západní stranu leží ostrov Irsko a na něm jeskyně svatého Patrika. Od Anglie je tato země oddělena mořskou úžinou, nepříliš širokou. Její obyvatelé, kteří žijí nejblíže anglickému břehu, jsou poplatni králi anglickému. Ti však, kteří bydlí ve vzdálenějších částech ostrova, jsou podrobeni vládě dvou hrabat, bratrů, to jest téměř celý ostrov. Ale ti, byvše mocí podrobeni, také jsou nuceni platiti anglickým králům poplatky.

Ve vzdálenosti 24 mil od Salisbury leží Poole, městečko neobehnané žádným hradbami. Tam jsme přišli zase k moři a týden jsme tam museli čekati na větry vanoucí do Bretoňska.

Když jsme konečně vyjeli z Poolu a pluli po širém moři, potkaly nás dvě ozbrojené galeje, které náležely anglickému králi; počali na nás odtud stříleti z těžkých kusů, neboť myslili, že jsme nepřátelé.

Pak nás tam stihl nepříznivý vítr, takže jsme byli nuceni uchýlit se do krajiny, která se zove Jersey a zůstali jsme vtom místě do dvanáctého dne.

Teprve potom, když přišel příznivý vítr, jsme vyjeli na širé moře, plavili jsme se k Bretoňsku a spatřili jsme tam pobřeží Normandie, kterážto krajina sousedí s Francií.

U tohoto pobřeží k nám opět připluly dvě válečné galeje a s velikým křikem a střelbou z děl udeřily na naši loď, neboť byly přesvědčeny, že jsme Francouzi. Ty galeje náležely králi anglickému a střežily ono moře proti Francouzům. Ale pan Lev, když viděl, že galeje se snaží nás zahubiti a že se pokoušejí nás potopiti, rozkázal, aby náš herold vystoupil na palubu lodi a dohodl se s ním po způsobu heroldském. Herold na ně tedy hlasitě volal, aby byli pamětlivi křesťanského jména a vyznání a aby nás tak krutě a strašně nehubili. Neboť na té lodi pluje muž vznešený a vysoce urozený, který jezdí po rozmanitých krajích a královských dvorech a který se teď vrací od anglického krále a opluje do jiných zemí. Když jim to bylo řečeno, ptali se zdali jim pak bude odpověděno, že máme, žádali, aby jim byly ukázány. A když pan Lev svolil, aby se tak stalo, jejich velitelé, rozkázavše napřed, aby naši lodníci stáhli plachty, jako kdyby byli bývali poraženi v boji, sestoupili do člunu a připluli k naší galeji. Když tam potom uviděli královské listiny, padli všichni na kolena a listy líbali. Mají totiž takový obyčej, že takto vzdávají poctu, kdykoli slyší jméno svého krále nebo uvidí jeho listy.

A tu řekli: „Z listů svého pána vidíme, že jsi muž znamenitý a velmi urozený; pročež, přeješ-li si, třebas až do Compostelly tě ochotně doprovodíme a žádnou odměnu si za to nevymiňujeme.“

Ale pan Lev jim za to poděkoval a řekl, že toho není tak velice třeba; protože však má v úmyslu navštíviti dvory křesťanských králů, ptal se jich kudy se má bráti ke králi francouzskému a sicilskému. A tu oni poučivše naše plavce podrobně, jak mají k těm místům plouti a které hvězdy mají pozorovati, odjeli. Když od nás odpluli, té noci potom nás protivný vítr odnesl daleko od přímého směru, jistě nějakých dvě stě mil, a zahnal nás k jednomu ostrovu jménem Jersey, který měří tři míle zdéli a tolik též zšíři.

 

Teprve potom jsme se dostali do Bretoňska a přistáli v městě Saint-Malo. - Další cesta poselstva pak vedla do bretaňského hlavního města, které se jmenuje Rennes. Ale to je již začátek francouzské cesty výpravy a tudíž jiná kapitola...

 
 text  © Jan Drocár, 3.12.2006

 

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  POTOMCI PŘEMYSLOVCŮ   nebo v sekci PUBLICISTIKA