Pavel Loužecký: Díky, pane Jiří!

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Sedím uprostřed hluboké noci ve svém černém křesle se sluchátky na uších, zalit ze všech koutů krásnou inspirativní hudbou, a hlavu i srdce mi na tisíce kousků tříští pocity, které jsem už dlouho, předlouho necítil. Už dvě hodiny je to tak silné a intenzivní, že prostě musím sáhnout pro papír a tužku, a  všechno to ze sebe vypsat, protože vím, že jinak se toho sám v sobě nikdy nezbavím. Ale chci se toho vůbec zbavit?
Těžko definovat, těžko hledat slova pro neuchopitelné pocity, které se slévají do  takové mohutné záplavy tónů, slov, chutí, vůní, pohledů, zvuků, stínů, nálad …  Kdo by uvěřil, že to vše ve mně vyvolala jedna návštěva! Mnozí by si teď mohli pomyslet: jó, láska, ta s člověkem dělá divy. Jenže nejde o  lásku, nejde dokonce ani o ženu.
Potkalo mě totiž to, v co jsem už pomalu přestával, díky té obrovské záplavě každodenních rituálů, práce a starostí, v tom nudném koloběhu všedností, věřit: že se mě dotkne MÚZA INSPIRACE, ona neuchopitelnost krásna, duševního bohatství, síla osobnosti, velikost ducha, tvůrčí nespoutanost umělecké povahy …., tedy všechno to, v co věřím na světě nejvíce, co mě inspiruje, co mě udržuje v tvůrčí aktivitě a při chuti STÁLE NĚCO DĚLAT. Oním dotekem inspirace byla návštěva u Jiřího Srnce.
Ani jsem si to vše po návratu domů pořádně neuvědomil, ale v průběhu dnešní výjimečné noci to na mě všechno dolehlo s maximální silou. Myslím si, že to, co tu teď píšu, bude schopno (a ochotno) pochopit pouze pár lidí, kterých se to bezprostředně týká, a jsou k tomu navíc senzitivně vybaveni.
Ještě nikdy v životě jsem se nesetkal s člověkem, který by mě – za tak krátkou dobu, kterou mám čest ho znát – tolik ovlivnil, který by zasáhl na tolika skrytých a citlivých místech mou duši, mé druhé já, můj vztah k umění, ke kráse, k životní moudrosti a k lidství, k nadání, ke schopnostem, filosofii, pokoře, síle … Je až neuvěřitelné, kolik přídomků mě teď napadá, když si vzpomenu na skutečně několikaminutovou návštěvu podkrovní pracovny Jiřího Srnce, která celou tu dlouhou tříhodinovou návštěvu v Dolních Břežanech podtrhla a umocnila na nezapomenutelný zážitek.
Když teď o tom zpětně přemýšlím, dochází mi konečně, co mě vlastně tak zelektrizovalo, když jsem tu úzkou podkrovní místnost plnou dřeva, umění a imaginace poprvé spatřil. Cítil jsem se totiž náhle, bez jakéhokoli vnitřního varování, tak neskutečně blízko NEPOJMENOVATELNÉHO NEUCHOPITELNA, jakési inspirativní lidské samoty uprostřed jistoty zázemí šťastného domova; a co nejvíc – cítil jsem se tak blizoučko středu vesmírného prostoru mé složité duše, kam cizí raketa dosud nikdy nedoletěla.
Přemýšlím a  píšu tu o člověku, kterého vlastně téměř neznám, a který i přesto dokázal to, co nikdy nikdo předtím. Snažím se zodpovědět si otázku PROČ, v čem je to zázračné kouzlo, v kom z nás dvou je to stavidlo, a čí je ona ruka, která ho zvedla, aby mohutná vlna zalila vyprahlou půdu mých skrytých pocitů.
Do očí se mi derou slzy; chce se mi náhle opět napsat smutně zamilovanou básničku, vytáhnout svou starou kytaru, na kterou už pomalu zapomínám, složit písničku, zazpívat si plný šanon svých tak nádherně „srdcervoucích“ písniček z let dávno minulých, oprášit celou řadu albumů životních vzpomínek, vyhledat kazety a staré desky, z literárního šuplíku vylovit svůj nedopsaný román, vymyslet povídku, vyzkoušet si napsat scénář k filmu nebo k divadelní hře, namalovat zapadající slunce, z hlíny stvořit bohyni, ale také udělat něco naprosto bláznivého, jako třeba - se teď hned v noci sebrat a jít se toulat do zamilované Lipové aleje a dívat se tam do  zapomenutých světel vilek a rodinných domků v tmavých spících zahradách. 
A pak si třeba počkat na noční linku z Barrandova a sjet dolů k řece, po ní doplout až na  Čertovku, a tam se hodiny toulat liduprázdnými ulicemi, dotýkat se holýma rukama historie, ukryté v kamenech, vnímat chvění vzduchu nad mostem mostů, a stále v sobě cítit tu tichou jímavou radost a vzrušené bušení ve spáncích ze vší té vstřícné krásy kolem …
Tryská to ze mě všemi póry mých smyslů. Tolik bych toho chtěl právě teď udělat, z tolika věcí se radovat a vyznat, a tolik se přitom bojím, že neudělám – ochromen touhou a záplavou možností - nic; že až se zítra probudím do nového rána, bude to všechno zase  - jako už tolikrát předtím - nenávratně pryč.
Vymýšlím pro  každého stále nějaké projekty a systémy, ale sám sobě pomoci nedokážu. Bojím se přiznat si pravdu, pravdu o své duši, o svém vztahu k umění, k lásce, ke kráse, ke štěstí, k lidem, k zázraku moci dělat to, co mě naplňuje, baví a těší. Bojím se vyslovit nahlas tu strašnou, neodbytnou a  všudypřítomnou myšlenku, že je toho ve mně doslova napresováno, nevysloveno a ukryto tolik, že už to prostě NEJDE A NECHCE SAMO VEN. Připadám si jako víno – ročník 60 – v nevzhledné, lehce omšelé láhvi, pokryté pavučinami desetiletí, které je už dlouho dokonale zašpuntováno před světlem poznání.
A jak s tím souvisí Dolní Břežany a dnešní noc? Jiří Srnec, jeho rodina a zejména pak jeho podkrovní pracovna, to vše v naprosto jedinečné symbióze mnou včera „zatřepalo“ natolik silně, až mě napadla myšlenka, kterou toužím označit za  spásnou. Kdyby se totiž podařilo, aby mnou ještě někdy někdo párkrát takhle citově zacloumal a důkladně protřepal mou sebereflexi (jako se to - zcela jistě neúmyslně - podařilo Jiřímu Srncovi), mohlo by se posléze přijít na  to, že nejsem vlastně žádné víno, ale jakási utajená odrůda šampaňského! To by pak mohla síla onoho vnitřního tlaku v láhvi způsobit vystřelení ŠPUNTU a přispět tak konečně i k vyšumění stlačeného obsahu ven.
A Vám díky za  poselství brzké naděje, pane Jiří!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 10. 2001.