Už ani nevím

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Už ani nevím, jakými cestičkami jsem se dostala na tohle místo…
Kdysi jsem byla krásně čistá, stála jsem v přepravce, na těle měla přilepenou barevnou etiketu s nápisem: ”Dej Bůh štěstí!” a uvnitř mých zelených stěn bylo to nejlepší pivo…ale teď?
Ležím na moc ošklivém místě. Nikdo sem nechodí, jen občas přijede velké auto, které přiveze další rozmanité věci, a tak to je pořád dokola, s každým autem se to místo zvětšuje a víc a víc smrdí, a já mám stále větší strach, co se mnou bude.
“Proboha, kde to jsem?”, zakřičela jsem nedávno, jak jen to šlo.
“Kde bys byla, na smeťáku! A neřvi tady, stejně tě nikdo neuslyší”, odpověděla mi stará plechovka.
“A proč tu jsem? Já patřím do obchodu!”
“Patřila, holka, patřila – teď jsi prázdná , bez nálepky, rozluč se s regálem, už tu budeš napořád…smiř se s tím a příště už tak neřvi, jsou tu hodně staré věci, a ty chtějí mít klid.”
Kdyby pivní flaška uměla plakat, potok by vyplakala, ale neuměla, a tak jen smutně hleděla na oblohu, která pomalu šedla a černala a objevily se na ní první hvězdy a měsíc…
Flaška neznala ani měsíc ani hvězdy, neboť z regálu putovala většinou do lednice a z lednice zas do přepravky, pak do pivovaru, a pak zas do přepravky…bylo to pořád dokola. Flaška měla tento koloběh moc ráda, protože byla parádivá, vždycky se těšila, do jakých šatů ji zase obléknou…nejradši měla ty s kozlem.
Jenže teď koukala na tu oblohu, kterou neznala, koukala hlavně na měsíc…a přemýšlela, proč jen jedno z těch světýlek je tak veliké…Spát nemohla, flašky neumí spát, a tak pozorovala noc, prázdně, tiše a rozmrzele.
Dny utíkaly a flaška byla čím dál smutnější, její stěny už byly úplně neprůhledné, zanesené prachem a blátem.
Smetiště už v ní nevzbuzovalo odpor, začínala si zvykat, a tak jen odevzdaně hleděla na další auto, které přiváželo další věci.
Dnes je vysypalo kousek od flašky.
Flaška si jich vůbec nevšímala, nechtělo se jí všímat už vůbec ničeho.
Když tu najednou se blízko ozval hlas: “Ahoj, co tady děláš, kde ses tu vzala?” kousek od flašky ležela láhev z plastu.
Flaška znala podobné láhve z obchodu, stály většinou naproti přepravkám, zabalené do igelitu.
“Kde bych se tu vzala, přivezlo mě auto jako tebe, víc nevím…”
“To je ale divné, vždyť ty jsi vratná flaška”, pověděla plastová láhev.
“Vratná! Co je to vratná?”, zeptala se tiše pivní flaška. “To je to, že se za tebe platí, a pak se za tebe zase dostanou peníze – ty máš nějakou cenu, holka. To mě, když jsem prázdná, akorát sešlápnou a vyhodí”, řekla ta plastová láhev – ale protože byla celkem čistá a na těle měla ještě zbytky etikety, zněla ta slova pivní flašce opravdu divně.
Až jednoho dne – nebe bylo modré jak děravý hrnec, ležící v pneumatice kousek opodál, připotácel se na smetiště člověk.
No, nevypadal nejlépe – každou botu jinou, kalhoty děravé a špinavá černá bunda také nevěstila nic dobrého. V ruce držel hůl a přehraboval se v kupách, jako by něco hledal. Něco nesrozumitelného mumlal, najednou se sehnul a z pod starého rádia vytáhl oranžový hřeben.
Začal si česat vousy a vlasy. Když se usmál, bylo vidět, že si asi málo čistí zuby, protože mu v puse zbývaly poslední dva – vypadal ale spokojeně, hřeben mu očividně udělal radost.
Když se upravil, pokračoval v přehrabávání. Pivní flaška se vyděsila, když se k ní přiblížil. Vtom se zastavil a začal se smát nahlas, zvedl zaprášenou flašku do ruky – ta strachy ani nedutala – a zajásal, v očích se mu zalesklo, jako když se ta veliká žlutá tečka na nebi opře do láhví od zavařenin, políbil pivní flašku na tělo, zahodil hůl a spěchal pryč ze smetiště.
Pivní flaška si v duchu říkala, že je konec, a kdyby opravdu uměla plakat, vyplakala by řeku.
“Kam mě to nese?”, ptala se v duchu vyděšeně. “A proč má takovou radost?”
Cesta trvala nekonečně dlouho, když tu flaška ucítila, jak na ni dopadají proudy vody. Chlapík ji omýval v nádražní fontáně. Když byla čistá, zamířil s ní do malého obchůdku u nádraží.
Postavil ji na pult, natáhl ruku a flaška uviděla, že mu hezká paní prodavačka dává peníze.
Chlapík zase něco zamumlal a paní prodavačka mu podala dva rohlíky. Chlapík začal zběsile jíst.
Mezitím paní prodavačka umytou flašku položila do přepravky – a ona náhle pocítila, že je šťastná, je zase doma, doma v přepravce.
Zanedlouho ji odvezli velkým autem – daleko hezčím, než jezdilo na smetiště – do pivovaru.
Naplnili do ní lahodné pivo, nalepili na ní krásnou etiketu – flašce vůbec nevadilo, že to není ta z kozlem, protože jí kolem hrdla přidali krásné třpytivé pozlátko.
Byla nesmírně šťastná, vrátil se jí její život: Přepravka, lednice, přepravka,…pořád dokola.
Mnohokrát přitom vzpomínala na zlé časy na smetišti, vzpomínala na to, co jí říkala plastová láhev, ale teprve teď skutečně pochopila, jaké je to štěstí, být vratná.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 03. 2006.