„Tango je jako šukat v chůzi...“ říká v úvodu hry německého autora Torstena Buchsteinera „Tango sólo“ jeho hlavní ženská hrdinka Laura. V tomto duchu se pokračuje i po zbytek hry. To, že slova slyšíme z jeviště Divadla na Vinohradech je poněkud nezvyklé, to uznávám, ale bylo by chybou soudit ukvapeně a domnívat se, že je hra vulgární nebo pouze a čistě erotická. Co uchvátilo porotu soutěže divadelních autorů Thalie 2003, je její nový duch, mladost ve smyslu drtivé a kruté současnosti, tedy kromě jiného. Za tango, kterým se doslova zpíjí hrdinové na jevišti, si divák může dosadit tempo a cynismus dnešní doby, stres i závislost na čemkoli jako takovou. Vždyť „bez alkoholu vydržíš týden, bez sexu tři dny a bez tanga jeden den...“

Současnou dělá ze hry vedle ducha i její slovník – věcný, nezatížený vzory, vypointovaný. Sex, bez kterého se dnes, jak se zdá, neobejde už ani klasické divadlo, je tu obrazem dnešní generace. Jeho původní poslání se posunulo, silný citový vztah, jehož byl milostný akt přirozeným vyústěním a završením, ke své škodě často chybí. Povýšen na to jediné, „oč jde“, jediné hlavní a důležité, ztrácí takto zdegenerovaný, syrový sex své koulo i přitažlivost – v tom je možné vidět morální pointu hry.

Děj se odehrává v taneční škole. Hlavní hrdinové Angelo a Laura, doslova a dopísmene propadlí tempu a figurám tance, osleplí a ohlušení zábavami, se už nedokáží vidět sebe nebo svět z odstupu, milují už jen tento rej a nedovedou žít jinak. Jeho očima, očima tanga, jak skrze zkreslující zrcadlo vidí svůj život a přátele – a ti pro ně mají právě jen tolik ceny, nakolik jsou stejní jako oni, stejně propadlí, stejně závislí. Jestliže si moderní doba vyžádala nová slova jako workoholik nebo absťák,   proč tedy ne i „tangoholik“?

Hrdina Angelo není schopen už ani lásky, jde z něj chlad a dívky střídá jako ponožky. A přece se do něj dokáže jedna z nich zamilovat, a kdyby byl schopný lásku opětovat, byl by zachráněný. Na začátku 2.dějství se před ním čistá, zamilovaná, a proto i zranitelná Nicky octne na scéně nahá, ale tohle už není s to v Angelovi probudit city. Spolu s Nicky se divák leká téhle citové prázdnoty. V průběhu téhož dějství se paraleleně v podobné situaci octne i druhá dvojice, trochu nemotorný, ale zamilovaný Hans stojí nahý vedle citově prázdné Laury – herci dnes prostě musejí už něco vydržet! Mladší v hledišti se baví, starší se stydí. I to je určitým ukazatelem, jak moc ještě rozumíme době.

Do Evropy se tango dostalo počátkem minulého století a díky své náruživosti bylo často označováno za obscénní. Je v něm možné vystopovat jak výraz vzpoury, vášně a temné smyslnosti, tak touhu po zapomnění. Ve srovnání s moderním a neosobním discem, kde každý prožívá cosi sám, odtažitě a nezávisle na druhém, se zdá nervní, inspirující tango tančené klasicky v párech jiné, ale zdání možná klame. I v něm se totiž objevuje hluboký pocit ztracenosti a osamocenosti ve světě. Tango se tak stává nejen výrazem svobody mravů a svobody a nevázanosti sexuální, ale můžeme v něm najít i snahu po hledání vlastní totožnosti a úniku z prázdnoty a smutku. V tomto smyslu je hra „Tango sólo“ přes veškerou svou lehkost tragickým útěkem z dneška. Tragickým, protože cynismus doby je hrdinům v patách a útěk se nemůže podařit.

Ať už se nám tuto hru podaří pochopit nebo ne, všichni společně se budeme obdivovat profesionalitě, s jakou náročné tango s jeho složitými figurami zvládlo vedle tanečníků i všech dvanáct herců. Všudypřítomným doprovodem je vedle hudby Martina Horáčka původní argentinské tango se všemi motivy vášně, svádění, podlehnutí a odevzdání... Počátkem června minulého roku měla hra „Tango sólo“ v Divadle na Vinohradech světovou premiéru a udržela si diváckou návštěvnost i nadšení publika po celý rok.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Rudolf Křesťan
	Jan Vodňanský
	Jan Krůta
	Ivo Šmoldas
	Ivan Kraus
	Karel Šíp
	Jiří Menzel
	Ondřej Suchý

Další autoři »