Pozitivní noviny jsou prvním médiem v České republice,
které přináší obsáhlý rozhovor s Petrem Adlerem od jeho odchodu do emigrace!

■  Kdy a proč ses rozhodl odejít z Československa?

Tohle rozhodli soudruzi za mne. Promiň, že tahle odpověď bude trochu delší.

Stalo se mi, že jsem v létě 1979 sepsal pro Mladý svět dvojstranu o dvou více či méně mladých filmařích, kteří ve Zlíně dělali svoji prvotinu. V textu byla uschovaná věta, že je to ale stejně trochu divné, že dělají teprve prvotinu, když režisér absolvoval FAMU před už snad desítkou let, a kameraman jakbysmet. Tahle věta zaujala soudruhy papaláše, takže se obořili na tehdejší šéfredaktorku Olgu Čermákovou. Prý chtěli vědět, co si to dovoluju. A Olga mi řekla, že bych měl své tvrzení nějak dokázat a tím jim zavřít zobáky.
S pomocí jednoho velice slušného člověka se mi dostal do ruky tzv. dramaturgický plán Filmového studia Barrandov, snad až do roku 2000. Tam byly názvy plánovaných filmů, stručné výtahy z jejich plánovaných dějů, a – to hlavně – kdo je bude dělat. Byli to samí zasloužilí starci, a byly to samé vyčpělé nesmysly.
I napsal jsem to z úhlu, že mladí tvůrci nedostávají ani v plánech do budoucna prostor, protože to měl Mladý svět ve svém poslání, když píše o mladých lidech. Moje draze milovaná bytost Mirka to četla jako první. Ta mi řekla, že to nemůže projít. Jak to, divil jsem se, vždyť mi to přece Čermáková vysloveně uložila. No, po sedmi přepsáních to vyšlo pod titulkem: Je citlivá vrstva citlivá? Jako ilustraci tam grafici použili lístek z biografu.
To přepisování, kupodivu, udělalo z toho textu naprostý antikomunistický pamflet, kde už chyběla jen věta, že za veškerý tenhle marasmus můžou bolševici. Třeba v místě, kde jsem původně napsal, kam až klesla návštěvnost československých filmů, mi Čermáková řekla, že číslice ne, tak jsem to přepsal na formulaci, že to došlo tak daleko, že když se omylem někdo dostaví na promítání československého filmu, vrátí mu vedoucí kina vstupné a nepromítá se. To mi tenkrát přišlo (a dodnes přijde) dramatičtější. 
Okamžitě poté, kdy to vyšlo, se ozval tehdejší ústřední dramaturg Barrandova, Ludvík Toman, a chtěl po kolegovi Jirkovi Janouškovi, jakožto po člověku, kterého znal, aby mu zjistil, odkud jsem ty informace měl. Janoušek, budiž k jeho úctě řečeno, to zaonačil skvěle: Řekl, aniž by se kohokoliv na cokoliv zeptal, že jsem to měl asi z ústředního výboru, a mínil tím samozřejmě ten komunistický.

Co se tam dělo tehdy za bitvy, to nevím, ale tohle je rozpoutalo ještě víc. Zajímavé bylo, že tenkrát přišli do redakce dva, dodnes nevím, zda byli od StB nebo od komunistů, a ptali se mě, jestli vím, že tu moji reportáž odvysílal na Svobodné Evropě Karel Hvížďala. Řekl jsem, že Svobodnou Evropu neposlouchám, protože je to zakázané (samozřejmě, že jsem kecal), a že tudíž o Hvížďalově vysílání nic nevím.
Já že mu ten text neposílal, ale zrovna oni by mohli vědět, že právě Svobodná Evropa zcela legálně odebírá vše, co kdy kde v Československu vyjde, čímž pomáhá devizovému účtu Poštovní novinové služby.
Oni řekli, že to je fuk, ale že musím Hvížďalu i s celou Svobodnou Evropou pomluvit v Mladém světě. Opáčil jsem, že v téhle budově mi dává pokyny jedině Olga Čermáková, tak jsme šli za ní. Ona je vyslechla se zájmem hodným lepších věcí, a pak jim, poučena skandálem s kapitánem Pavlem Minaříkem a jeho oslavovaným návratem ze špiclování ve Svobodné Evropě, řekla, že Mladý svět nemá se Svobodnou Evropou o čem diskutovat. No, a já pak v důsledku toho všeho musel odejít.
Nejdříve jako zahraniční redaktor do Lidové demokracie, s podmínkou, že mé jméno se nesmí nikde objevit, ale když mi tehdejší šéfredaktor dr. Stanislav Toms ve vší tichosti svěřil, že se právě vrátil z Národní fronty, kde na něj soudruzi řvali, jak je možné, že najmul právě mne, pochopil jsem, že takhle ne. On mi tenkrát řekl, že mi padáka sám o sobě nedá, ale když prý budou naléhat, že neví, co udělá.
A přesně ten samý den, kdy mi dr. Toms vyprávěl, co právě zažil na Národní frontě, nám nevzali tříletou dceru Terezku do mateřské školky. Tatínek je prý politicky nespolehlivý a míst že je málo, jak už to tak bývávalo v plánovaném hospodářství zvykem. Tak jsme usoudili, ze člověk už je zvyklý, že při přihláškách na lepší střední školy, případně na vysoké školy musí mít příbuzenstvo v pořádku, ale tohle že je přece jenom trochu brzo. Odjeli jsme na dovolenou do Rakouska. Jelikož jsem tu dovolenou úředně dodnes neukončil, tak jsem na ní pořád. Ani jsem netušil, že se člověk může při dovolené tolik nadřít.

 

■  Proč ses nakonec rozhodl pro Kanadu?

Měl jsem ve Vancouveru mámu, která tam pracovala jako lékařka. Ne, že by nám mohla zase nějak moc finančně pomáhat, tak dobře si nestála, ale byla to máma. Ona mi pomohla jindy a jinak, a velice, aniž by to tušila. Tím, že byla ve Vancouveru v Kanadě, byla v očích vlády jedné strany zločincem. Když se vrátil ten kapitán Minařík, dostaly všechny noviny za úkol udělat s ním rozhovor. Mimochodem, to je ten samý Minařík, o kterém tenkrát zpíval oslavnou písničku Josef Laufer, a který je dodnes v Čechách na svobodě a vesele si podniká, a lidi se mi diví, že do Čech, ve kterých je tohle možné, aniž by se nad tím někdo pozastavil, odmítám jezdit.
No, a Čermáková, která mi asi chtěla pomoci, abych si alespoň trochu vylepšil kádrový profil, chtěla, abych s tím Minaříkem za Mladý svět promluvil já. Pročež já jí okamžitě řekl, že mám výslovně zakázáno bavit se s jakýmikoliv fízly. Ona se zeptala, kdo mi to zakázal, já odpověděl, že maminka. Olga, která věděla, jak to s tou mojí mámou je, spráskla ruce, a ten rozhovor potom dělal někdo jiný.

Krátce po odchodu do Rakouska jsem s Karlem Hvížďalou mluvil a zeptal jsem se ho na to údajné vysílání. A Karel Hvížďala mi řekl, co už jsem tušil i já sám. Že přece nebude vysílat věci, které by mohly poškodit kamarády. Navíc, dodal zcela věcně, Mladý svět, tenkrát v nákladu kolem půl milionu výtisků, čtou zhruba dva miliony lidí týdně, takže proč by vysílal do Československa text, který si mohl přečíst každý, kdo vysolil v trafice dvě kačky za výtisk. Měl samozřejmě pravdu.

 

■  Rubrikou Ze společnosti, kterou jsi v Mladém světě zavedl a psal, jsi se stal na přelomu šedesátých  a sedmdesátých let velmi populární. Vím, že sis v ní i dost dovoloval – například, když byl zpěvák Miki Volek v NDR zajištěn, a pak si tam odpykával ve vězení trest za pašování údajně nevhodných tiskovin, dovolil sis na to čtenáře MS upozornit zprávou  – cituji: „Pan Michael Volek, rock-and-rollový zpěvák, odjel do NDR, a dosud se z  důvodů zatím nezjištěných nevrátil.“ O rok a měsíc později jsi oznamoval: „Z dlouhodobějšího pobytu v NDR se vrátil Michael ‚Mickey‘ Volek, rockový zpěvák, a uvažuje o návratu do sféry showbusinessu.“ To sis na tehdejší poměry dovolil hodně! Neměl jsi s touto svou rubrikou nějaké problémy u ‚nadřízených orgánů‘?

Ta rubrika vycházela týdně. Průšvihy se konaly také týdně. Na rozdíl od toho dnešního bulvárního škváru, soudě podle toho, co tak odsud vidím po těch různých Blescích a Šťastných Jimech, byla ta naše rubrika poměrně hodně politická. A navíc to byla novinařina.

Včetně toho, že když tehdejší sovětský předseda vlády Alexej Kosygin přijel (ještě před invazí) obhlédnout situaci v Československu, a byla to návštěva docela utajovaná, a mně se omylem stalo, že jsem ho viděl v Karlových Varech, bylo to v listě hned v příštím čísle. Jak tohle dostaneš do rubriky Ze společnosti? Přece jedině tak, že slovy vhodnými a nehledanými, abych bezostyšně ukradl ze svého tehdejšího slovníku, který jsem tenkrát také bezostyšně ukradl z Pražanky a Listu paní a dívek, tedy, slovy nesporně vhodnými a nehledanými napíšeš, že Kosygin šel po Kolonádě chůzí pružnou se šibalskou jiskrou v oku, a měl při procházce na sobě dobře střižený a ještě lépe padnoucí oděv z anglické látky, teď už si nevzpomenu jaké, a že mu to moc slušelo. Povšimneš si také, že nedržel v ruce sklínku s karlovarskou vodou, ale že zase nějaký pán za ním, který se tvářil přísně, nějakou sklínku nesl, nepil z ní, a čas od času ji panu předsedovi podal.
Tohle soudruhy opravdu náramně rozveselilo. A teď pozor: Nejvíce křičeli ti, kteří vystupovali jako nejpokrokovější zastánci socialismu s lidskou tváří. Že pak byly maléry po invazi, tomu už jsem se nedivil. Člověk musí být realista. A když už jsem u těch, co nad tou rubrikou řvali nevolí, jen tak na okraj bych rád dodal, že to byli ti, kterým národ pak psal, že jsme s vámi, buďte s námi. Právě tihle, co tenkrát po mně kvůli tomu Kosyginovi vyjeli s láskou přímo nelidskou, se neznámo mi jak po Velké listopadové sametové revoluci dostali až nevkusně často zpátky k moci. Až jsem se začal trošinku bát. Pokud jde o Volka, budiž bohu žalováno, že věci, které Mickey těm dederonům vezl, ty je také nemohly dvakrát nadchnout.

Jestli dovolíš, odbočím: Mickey byl velice zajímavá a tragická postava. Jistě, alkoholik až na půdu, to on byl, a proutník takový, že i ti nejlepší mu mohli jen tiše závidět, ale nebyl hlupák. Když se někdy naprostou náhodou stalo, že ho člověk zastihl v období mezi těmi jeho výboji, dalo se s ním povídat o spoustě věcí. Byl sečtělý. Chtěl studovat filosofii. Jak to bylo, že se tam nedostal, to už si nepamatuju.

Jistě, co se rubriky samotné týče, byly v ní také naprosto obyčejné drby. Třeba velice důležité sdělení, že herečka XY si pořídila kožený kabátek, opatřený kožešinovým límcem ve stylu, co já vím, už si nepamatuju, ale hlavně: Žádná jiná herečka tenhle kožíšek nemá. Nebo že autor YZ byl spatřen, jak nakupuje nové plnicí pero značky atd., a k němu tři lahvičky inkoustu značky té a té, barvy dejme tomu černé, neboť se chystá sepsat zbrusu nejlepší román, jaký kdy vyšel. Ale je pravda, že jsem si dával dost záležet, aby tam toho bylo trochu víc než jen bohapusté drby.

A když to bylo větší, třeba reportáž o tom, jak Alexander Dubček skákal z desetimetrového můstku do nějakého rybníka, tak to vyšlo zvlášť, protože jsme k tomu měli i fotku. Stejně jako vyšel zvlášť text o Josefu Smrkovském: On jel začátkem zimy 1969 do Piešťan do lázní. Všichni jsme věděli, že nejpozději v půli dubna spadne klec, jen se nevědělo, zda ji bude zamykat Gustáv Husák nebo Vasil Biľak. Jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl. No a já jsem sebral fotografistu Jovana Dezorta, a vydali jsme se za Smrkovským. V Piešťanech jsme s ním udělali reportáž, a když jsme byli všichni tři (Smrkovský, Dezort i já) ještě trošinku pod vlivem domácí slivovice, kterou mu předchozí večer přinesl nějaký bývalý místní partyzán, a on se s námi podělil, zeptal jsem se Smrkovského, zda ho může Dezort vyfotit, jak sedí v takové té vaně, co v ní bublá voda a stoupá z ní pára. On souhlasil. Já se pak zeptal, zda to smíme zveřejnit. Podívali jsme se po sobě jako dva spiklenci, on se zeptal na datum, kdy by to asi vyšlo, já mu to řekl, jemu došlo, že to bude přesně týden před tím, než ho vystrnadí, a kývnul. Jmenovalo se to povídání Tribun lidu v klidu, a ten obrázek byl na obálce. Joj, jak se ti bolševici tenkrát nefalšovaně radovali! Pro mne, mimochodem, to byl začátek ohromně zajímavé zkušenosti: Jakmile jsem napsal text s titulkem, který by se třeba jen sebeméně rýmoval, byl z toho textu malér. Dodnes nevím proč.

 

■  Spolu se Slávkem Šimkem jste vymysleli jeho ‚první českou talk-show‘: Zavěste, prosím, volá Semafor. V té jsi dokonce i účinkoval. 310 repríz (od premiéry 5. dubna 1972 do konce sezóny 1988/89) svědčí o tom, že se nápad ujal a byl velmi úspěšný. Povíš něco o vzniku tohoto představení?

V té „talk show,“ když tomu chceš tak říkat, jsem účinkoval až do svého odchodu. Samotný vznik pořadu byl způsoben tragédií: Umřel Jirka Grossmann. Nápad na telefonování z jeviště přinesl do divadla už mnohem dříve režisér Ján Roháč, muž, který neznal výraz, že něco nejde. Kdysi, při Návštěvním dni číslo, tuším, pět, vyřešil pomocí telefonu napjatou situaci. Pan Horníček tenkrát slavil padesátku, byl pravidelným návštěvníkem pořadu, a Šimek s Grossmannem s ním dělali na jevišti rozhovory. Kladli mu padesát otázek. Ony se ty otázky od představení k představení trochu měnily, a můj podíl na tom byl, že jsem je pomáhal vymýšlet. Jenomže jednou zavolala takhle odpoledne paní Horníčková, že manžel večer nepřijde, neboť má rýmu, nebo co to má. Šimek chodil naštvaně po jevišti a říkal, že to přece takhle nejde. Grossmann mu přizvukoval, že by přece nebylo přijatelné, aby řekli obecenstvu, že pan Horníček je sice nemocný, ale klid, Pavel Bobek že zazpívá o písničku víc.
Šimek se najednou zarazil jak Maxipes Fík od Jiřího Šalamouna: Jo, jedině kdybychom mu mohli ty otázky nějak říkat po telefonu, a odpovědi pak zase tlumočit dál obecenstvu. Janko Roháč něco zamumlal, odešel do zvukárny, kde si něco špital se zvukařem Semaforu Bohumilem Palečkem, a ten za chvíli přinesl na jeviště telefon a řekl: Tak tohle, kluci, zkuste. A on to byl první český hlasitý telefon, který ve chvíli, kdy se Bohouš dotkl na pultíku nějakého knoflíku, mluvil přes reproduktory do sálu!
Pan Horníček byl myšlenkou nadšen. Když tedy došlo k té slavné chvíli, Šimek řekl obecenstvu, že pan Horníček je nemocný, ale že bude odpovídat ze své postýlky, takže nikdo o nic nepřijde.
Teď budu citovat po paměti Slávkovo vyprávění – já byl totiž zrovna v baru pod jevištěm a cpal jsem se tam Starou mysliveckou. Slávek říkal, že nějaká paní vřeštěla, že je to podvod, že pan Horníček má kšeft jinde, a že je to všechno nahrané předem. Slávek, v takových chvílích nádherný cholerik, se strašně naštval a pozval tu paní na jeviště. Řekl jí, že si může zavolat, kam chce. Paní řekla, že zavolá domů, že tam má manžela, a že ten podvod odhalí. Vytočila číslo, ozval se vyzváněcí tón, paní zbledla a sál se začal bavit. Ozval se její manžel, Jarda se jmenoval, a paní mu řekla, ať si dává pozor na hubu, že je na jevišti v Semaforu, že je účastna zkoušce nového druhu pořadu – a v tu chvíli ji Jarda přerušil a do nadšeného burácení obecenstva jí řekl, že je někde ožralá na mejdanu a poslal ji velice nahlas… no, poslal ji tam. To slovo se velice pohodlně usadilo v sále, jak to pak Slávek nadšeně komentoval, paní zmizela z jeviště, vzala si v šatně kabát a od té doby jsme ji neviděli.

Až potud sranda. Ale pak umřel Grossmann. Tady sranda přestala. A my jsme přišli s tím, že by se kolem toho telefonování mohl postavit pořad. Alespoň do chvíle, než se Slávek vzpamatuje, než si rozmyslí, co a jak bude nebo nebude dělat dál, než si případně najde nějaké partnery. Já jsem nepřipadal v úvahu. Nikdy jsem neměl ani Grossmannův vtip, ani jeho kouzlo. Prostě bych to neuměl. Ale připadal jsem v úvahu pro ty Telefony, jak jsme tomu říkali, protože rozhovory, to už zase byla moje parketa.
Nejdřív jsme to zkusili Na Příkopech ve Sluníčku, což bylo přes den divadélko pro děti a po večerech něco jako větší sál rockového Klubu Olympik. Pak jsme to rychle upravili, přepsali, doplnili a – hlavně – dali tomu trošku přesnější řád a strukturu, protože mezi Sluníčkem a Semaforem byl přece jenom rozdíl, no, a pak se to uvádělo v Semaforu, a já v tom účinkoval až do svého odchodu, čili osm let.
Mimochodem, právě v tom Sluníčku mi třeba takový Karel Gott dokázal, jak obrovsky je profesionální. Dalšími hosty večera, o němž teď mluvím, byli pánové Jan Werich a Milan Lasica s Juliem Satinským. Když jsme v první půlce hovořili s Gottem po telefonu o tom, co právě dělá, a obecenstvo se nějaké jeho připomínce zasmálo, řekl, že kecáme, že jsme někde na mejdanu – a už je to tady zase – a že si nás přijde zkontrolovat. Požádali jsme obecenstvo, aby do telefonu zvolalo, že si to přeje také. O přestávce se rozletí dveře do šatny a vstoupí Gott. Šmarjá, my na to, tys to myslel váženě? A on řekl: Kluci, jak jste hodný, tak jste blbý. Tak vy máte na drátě pana Wericha, vy máte na drátě Lasicu se Satinským – a těm se já mám rovnat? Já mám jakous takous naději na úspěch jedině v případě, že když se někdo na něco zeptá, já poprosím, aby se rozsvítilo v sále, a budu odpovídat tomu dotyčnýmu z očí do očí a úplně vážně, bez jakýchkoliv srandiček. Dodnes ho za to obdivuju!
 

To představení bylo vůbec tak trochu neuvěřitelné. Založené na improvizaci v době, kdy třeba televizní hlasatelky musely předkládat ke schválení, když si z důvodů gramatických pozměnily v hlášení interpunkci. Také se v něm konaly neslýchané věci. Alespoň na tehdejší dobu neslýchané. Všechno je relativní. Třeba když pan Horníček na otázku, zda jezdil na chmel, odpověděl, že ne, pak se na vteřinku zarazil a dodal, že už ani neví, kdo to vlastně tenkrát dělal. Tohle pochopí pouze ti, kteří si pamatují, že členové tzv. JZD dělali úplně všechno

– kromě péče o to, co měli v popisu práce, takže česat chmel jezdili povinně studenti, zatímco na sklizeň brambor se posílali učni. Nebo když Jiří Sovák na dotaz, jak by definoval televizi, zaváhal také jen snad na vteřinku, a pak přišel s tím, že televize mu připomíná obrovské okno – člověk u něj sedí, čeká, že někdo půjde, a on furt nikdo nejde. Při neskrývatelné lásce obyvatelstva k socialistickým výbojům tehdejší Československé televize byl páně Sovákův výrok na hranici radioaktivnosti. Co byla radioaktivnost? Fór, za který člověk riskoval výlet do uranových dolů.

Nebo když Pavel Bošek, jeden ze skutečných zakladatelů hnutí malých divadel v Čechách, popisoval svůj příbytek a řekl, že má v předsíni skříně, a pod nimi jsou knihy, kterým on říká podpůrné, a ptal se, zda je má jmenovat. Nejmenoval je, ale my dostali další předvolání, abychom vysvětlili, co tím chtěl básník říci. Telefony, to bylo představení, v němž třeba takový dr. Miroslav Plzák, kamarád, na otázku, zda mu něco říká slovo sex, řekl nestydatě, že mu tu a tam něco špitne. Případně nechal telefon vyzvánět, pak ho udýchaně zvedl a omluvil se, že právě experimentoval.

Byly tam i skvostné maléry. Pozval jsem jednou do představení vítězku ve skocích do vody z olympiády v Mexiku, jistou Milenu Duchkovou. Ona tenkrát studovala zubní lékařství, a když jsem se s ní domlouval, zněla skvěle. Vtipná, pohotová, prostě host, jak se patří. Když ale přišla na řadu, ztuhla. Místo nádherných příhod odpovídala jenom ano nebo ne. A my věděli, že další host bude k mání nejdřív až za deset minut. To snad bylo nejdelších deset minut pořadu Zavěste, prosím, volá Semafor. Šimek už nakonec nevydržel, zabrumlal něco v tom smyslu, že to přehnané skákání do vody po hlavě z výšky deseti metrů musí udělat s tou hlavou strašné věci a byl připravený, že vyzve Pavla Bobka, aby chudákovi Duchkové zahrál písničku na rozloučenou, když těch deset minut z pekla uplynulo, a my mohli pokračovat.

Telefony byly opravdu o něčem jiném. O čem? To nechám divadelním teoretikům. Pravda ovšem je, že ani já, který jsem měl na krku, že si večer co večer vymyslím hosty a nějak se s nimi předběžně domluvím alespoň na okruzích společného zájmu, jsem ještě při třetím zvonění v půl osmé večer nevěděl, o čem to vlastně dneska bude. Ale bylo to.

 ... pokračování příště 

Petr Adler - Ondřej Suchý:  Ztratil se nám Petr Adler?  (I.)  Petr Adler - Ondřej Suchý:  Ztratil se nám Petr Adler?  (II.)   Petr Adler - Ondřej Suchý:  Ztratil se nám Petr Adler?  (III.)

Vzhledem k tomu, že na tento rozhovor přichází dodnes mnoho ohlasů, se svolením Petra Adlera uveřejňujeme jeho mailovou adresu: peter_adler@canada.com

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ivan Kraus
	Milan Markovič
	Zdeněk Pošíval
	Rudolf Křesťan
	Vladimír Just
	Blanka Kubešová
	Jitka Molavcová
	Jiří Menzel

Další autoři »