Vladislav Neužil: Pomsta

Rubrika: Literatura – Pohlazení


Říká se, že čím je člověk starší, tím méně si pamatuje co bylo včera, zato se mu jasně vybavují vzpomínky na příhody z mládí a dřívějších let. Jsem starší.
To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl  strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“. Moc jsem tomu nerozuměl, ale zdálo se mi, že se nad naši rodinu tak trochu vyvyšovali. Maminka byla v domácnosti, jak se tehdy říkalo, a tatínek byl kožešnickým dělníkem. Tetu jsem měl rád, ale strejdu Pepíka  jsem nesnášel. Měl dost tvrdý humor a mně, pro mou malou postavu, začal říkat Hurvínek.
 
„Dneska má strejda Pepík svátek,“ prohlásila maminka. „Doneseš mu láhev vína a popřeješ za celou rodinu“. „Asi se tam nikomu nechce, tak to zase odnesu já ,“ špital jsem si potichu. „Víš, že vždycky mají dort a ty máš tak rád sladké,“ snažila se mě navnadit maminka. No, byla to pravda. To bylo ještě v době války a všechny sladkosti byly „na lístky“. Ten poslední argument byl  rozhodující. Věděl jsem, že teta je výborná kuchařka, a ten dort jsem už viděl před sebou.
Zazvonil jsem u dveří, na kterých bylo na vyleštěném mosazném štítku napsáno: Josef  Muška – strojvůdce. Nějak dlouho nikdo nešel, tak jsem zazvonil podruhé. „No snad nehoří,“ ozval se za dveřmi zvučný hlas strejdy Pepíka. „Jó, to jsi ty, skrčku, copak nám neseš?“ zeptal se a podíval se na balík, který již tvarem prozrazoval, co to vlastně nesu. „Tak pojď dál, ale teta není doma, šla s holkama někam nakoupit,“oznámil mně stroze. Měl jsem od maminky naučené univerzální přání, které se v různých malých obměnách dalo vždycky použít. Přání jsem odříkal bez chyby, vyřídil pozdravení od „našich“ a čekal co se bude dít. Strejda rozbalil láhev, řekl, že jsme si neměli dělat škodu a postavil ji nahoru na kredenc. A teď jsem to spatřil! Na kredenci, vedle té láhve trůnil velký dort.
 
Dál jsem způsobně seděl na židli a čekal. Ale nedělo se nic, jen ten dort stále více a více přitahoval můj pohled. Strejda si začal číst noviny  a občas prohodil: „Kde ta teta může být?“ a zase začal listovat novinami. Po chvíli prohlásil: „To se jí už asi nedočkáš, Hurvínku, kdybys přišel dříve, měli jsme ještě dort, ale ten jsme už snědli. Tak pozdravuj „vaše“, a že moc děkuju.“
 
„A co ten dort na kredenci!“ chtělo se mi vykřiknout. Slzy jsem měl na krajíčku, ale držel jsem se statečně. „Tak nashledanou,“ vypravil jsem ze sebe a zavřel dveře do kuchyně, kde strejda dále četl noviny. „Lakomec, lakomá a prolhaná, “ mručel jsem si  a lítost se měnila ve vztek.
 
Z kuchyně se šlo k venkovním dveřím ještě přes předsíň. U dveří stála řada bot. Boty mých sestřenic, tety a galoše strejdy Pepíka. Tedˇjsem dostal ten hrozný nápad, který, jak se později ukázalo, byl odsouzeníhodný. Ale tehdy mně to tak nepřipadalo. Byl jsem ve svých očích hrdina a snad jsem trochu i vyrostl. Zkrátka…, já jsem se strejdovi do těch galoší vyčůral. To byla moje pomsta! Potichu jsem zavřel venkovní dveře a běžel domů. Utíkal jsem celou cestu, a občas jsem se otočil, jestli za mnou snad strejda Pepík neběží. Neběžel, protože to zjistil až druhý den, kdy to začalo v předsíni zavánět.
 
Když se maminka ptala, jaký že byl ten dort, řekl jsem jí popravdě, jak to bylo. Ten závěr jsem si ovšem nechal pro sebe. Něco souhlasně zabručela, pohladila mě a slíbila, že mě vezme do cukrárny.
 
Ten můj „zločin“ byl samozřejmě odhalen a já měl být náležitě potrestán. Trestat, to maminka uměla velice dobře, kožešnická rákoska byla vždycky po ruce. Tenkrát jsem potrestán nebyl, ale strejdovi to bylo zamlčeno. Večer, když si tatínek  s maminkou povídali, jsem zaslechl, jak tatínek říkal: „Vždy? si to ten  Pepík zasloužil, víš, jak to klukovi muselo být líto?“
 
Než jsem šel spát, ještě jsem se pomodlil (to se tehdy dělalo) a  poprosil andělíčka strážného o odpuštění. Nad postelí jsem měl obrázek, jak andělíček chrání dvě děti, které přecházejí přes dřevěný můstek. Tak vroucně jsem se na něho díval, až jsem měl dojem, že se na mě trochu shovívavě usmál. Potom jsem už bezstarostně usínal.     

OHLAS K ČLÁNKU

Když jsem poprvé četla, jak se malý Vládík pomstil lakomému strejdovi, úplně jsem to před sebou viděla. Smála jsem se na celé kolo, jak mne to pobavilo. A na konci příběhu se mi do očí draly slzičky dojetím. Krásně napsané…A pak jsem ten příběh četla podruhé, a potřetí…
Úplně jsem to před sebou viděla. Malému Vládíkovi říkali Žilka, a opravdu takový byl. Drobný, zvídavý klouček, který nikdy neměl k lumpárnám daleko, ale srdíčko na dlani.  Tmavé rozčepýřené vlasy, veselé zelené oči, prostřední ze tří synů, kteří přinášeli svým rodičům hodně radosti, ale taky starostí. Však se moje babička s dědou měli co ohánět, aby ty svoje tři kluky s královskými jmény uživili. Václav, Vladislav, Vratislav…Jojo, kdo by tenkrát tušil, že tenhle roš?áček Vládík si vezme svou studentskou lásku Jiřinku, že budou mít spolu dvě celkem povedené děti, Jitku a Vládíka, a že v lásce a obdivuhodném zdraví oslaví v roce 2005 zlatou svatbu…Blíží se rok 2007 a Jiřinka s Vláďou už  se zase chystají v lednu na běžky na Šumavu a v červenci na túry do Alp…
To bys koukal, strejdo Pepíku :o)
Jitka Dolejšová, dcera

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 12. 2006.