Jiří Suchý: Od pravěku k založení Semaforu (IV. a V.)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

                            Pokračujeme v otiskování Historických úvah Jiřího Suchého z let 1968-69.
     
Historické úvahy Jiřího Suchého
OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU  IV. a V.

Když jsem si vymyslel tenhle titulek, měl jsem skutečně v úmyslu dopracovat se v těchto úvahách pěkně postupně od pravěku až k současnosti, která je pro mou osobu neodmyslitelně poznamenána divadlem Semafor. Představoval jsem si to jako práci systematickou, ne na přeskáčku. A tak jestliže dneska náhle zabrousím do žhavého současna, děje se tak proti mé vůli a z daleko prostších důvodů, než si možná představujete.
 
ODEJEL JSEM  totiž s divadlem do Stuttgartu - přiznám se, že dost nerad. Ale zájezd už byl dávno dohodnut a plnění dohod je naší zásadou. A tak jsem jel a vzal jsem si s sebou příslušné dějepisné knihy, ve kterých by se daly objevovat další události starého Egypta a pomocí kterých by se dalo posléze přejít až na řecko-římské záležitosti a tak se o další píď přiblížit k dnešku.
Jenže právě tyto knihy mi kdosi v Domažlicích ukradl. A navíc spoustu jinejch věcí - jinak jsou snad Domažlice hezoučký město. Nebudu vypočítávat o co všechno jsem přišel, ale byla to veliká loupež, něco na způsob těch slavných vlakových a bankovních loupeží, které se tradičně konaly ve Velké Británii, s tím rozdílem, že jí chybělo na velkorysosti. Nebyl taky vyloupen vlak, nýbrž auto, neloupil gang, nýbrž jedinec, kterej odnesl jen to, co pobral, takže něco mi přece jen zbylo. (Shodou okolností mi zůstaly věci, které by byly pro zloděje výhodnějším artiklem. Stačilo se jen porozhlédnout.) Ovšem hlavní rozdíl mezi mým oloupením a slavnou loupeží byl v osobě lupiče. Slavnou vlakovou loupež musí uskutečnit osobnost určitého formátu, protože je to vlastně souboj dvou mozků. Zatímco prvý má zaručiti bezpečnost přepravovaného, druhý musí tuto bezpečnost rozdrtit. A to nedokáže hlupák!
•  Vypáčit prostor na zavazadla u osobního auta, v noci, kdy nikde není ani noha, to je práce pro zloděje třetí kategorie. A to mě hněte nejvíc! Mrzí mě, že jsem se nestal obětí velkorysého profesionála, který by mě za pravého poledne a před nosem vybílil celý vůz a na sedadle nechal kartičku, na níž by mi vyslovoval své hluboké politování. Místo toho jsem stál nad vypáčeným kufrem a divil jsem se, co všechno ten člověk nepobral, a v duchu jsem si říkal, že ač mám docela jinou profesi, tohle bych dokázal taky.
•  A tak otrávenej nedokonalou prací domažlického packala, odjel jsem do Stuttgartu. Řadu věcí jsem si mohl pořídit ve stuttgartských obchodních domech – není to tady s tím zbožím tak špatný, jak si u nás myslíme. Ovšem českou literaturu, to tady člověk nesežene. V tom jsme je trhli.
•  Přiznám se, že bych stavěl svá další historická vyprávění pouze na mých školních znalostech. Nejspíš bych se tak během jedinýho pokračování dobral současnosti a ještě by mi zbylo pár řádek na science fiction. Proto navrhuju, abychom se dneska společně zamejšleli nad nějakým jiným problémem. Třeba nad problémem pro mne dnes dvojnásob aktuálním: nad problémem kategorií a úrovně. Velikáni a nýmandi jsou totiž nejen mezi zloději!
•  Význam slova nýmand nám napoví jeho doslovný překlad do češtiny. Niemand rovná se nikdo. Občas někdo použije tento výraz když třídí lidí podle jejich společenského postavení. Neuvědomuje si takovej třídil, jak špatný vysvědčení si tím dává.
•  Slovo nýmand má totiž oprávnění při posuzování mohutností duševních. Nýmand je ten, kdo není osobností, kdo  není  ani  sám sebou. Kdo není ani sám sebou, ten vlastně není, i když fyzicky je. Když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, jak vlastně ta fyzická existence je žalostně málo. Říká se: myslím -  tedy  jsem.  Ale  dosud  jsem  neslyšel,  že by se uvažovalo: jím telecí - tedy jsem, jez­dím na motorce - tedy jsem.
•  Takže kdo si jezdí na motorce pro telecí, nemusí být zdaleka ještě osobností. Sám sebou se člověk stane tím, že začne samostatně  myslet.  Všichni,  kteří  žijeme v  Československu,  si pamatujeme na doby, kdy právo na samostatný myšlení bylo vysvětlováno jako protisocialtsticko-zpátečntckej požadavek. A přitom přece samostatný myšleni je záležitost hluboce lidská a socialismus vlastně  taky. Čili: bylo-li tady něco  nelidského, byl to právě  ten  požadavek  jednoty názorů na všecko.
•  Hodnostář, který v životě nedokázal nic jiného, než potlačovat polemiku, pochybnosti, nové  myšlenky,  má něco společného s tím pánem, co mi ukradl kufry: nedostatek velkorysosti. Jsem přesvědčen, že by nestačil ani na dokonalou vlakovou loupež.
•  A teď ještě - abych závěrem urazil toho pána co mi ukrad kufry - ten pán má moc společného s hodnostářem, který se bál samostatného myšlení. Oběma chybí mnoho, aby se mohli stát ve své profesi skutečnými osobnostmi.
POKUD MÁTE za to, že Střední říše následovala po říši Staré, račte prosím počítat s tím, že mezi tyto dvě říše budete muset vsunout jakési přechodné období, které trvalo přibližně dvě stě let a končilo kolem roku 2000. Před naším letopočtem, pochopitelně.„…a nikoho vocaď nepustím!“ pravila Egypťanka a roztáhla ruce.
Pak teprve vypukla Střední říše. Začala válkou - dodnes oblíbeným prostředkem, kterak změnit chod dějin. Král Mentuhotep II. z Horního Egypta po­razil Dolnoegyptské a tím docílil sjednocení. Mentuhotep II. měl za svého boha jistého Monta a jelikož došlo k tomu vítězství, povýšil se tento provinciální bůh na všeobecného boha války, kterého se pak ještě dlouho dovolávali faraoni na svých válečných výpravách. Čili počátek Střední říše by se dal dobře opatřit nadpisem Jak bůh Mont ke štěstí přišel.
 
SJEDNOCENÍ EGYPTA spadá do XI.dynastie, která ale zanedlouho končí Mentuhotepem III. Ten byl vystřídán synem pana ministra Amenemhetem I., který si potrpěl na Amona, neznámého to boha. Amenemhet z něho udělal státního boha pro celý Egypt, což je poněkud obráceně, než jsme dnes zvyklí: nikoliv tedy člověk s pomocí boží, ale bůh s pomocí člověka se  vyšvihl.
Ten Amenemhet měl kolem dokola spoustu nepřátel - kdo je nemá! Vyřešil však věc celkem rozumně: rozdělil si své nepřátele na dvě skupiny - bez jejich souhlasu - na ty, kterým se bude bránit a na ty, na které si troufne. A tak na asijské straně vybudoval hradbu, přes níž by se Asiaté nedostali, a na straně protilehlé zaútočil sám na Nubii a Lybii.

Jeho syn a následník Senwosret I. pokračoval v politice síly a taktéž i Senwosreti II. a III. se činili. Ten III.  připojil  Nubii k Egyptu.
 
PO NICH NÁSLEDOVAL Amenemhet III., který bude mít nejspíš naše sympatie, jelikož upustil od válek a veškerou energii napřel na vyrvání 10 000 ha půdy poušti, což se mu podařilo. Zřejmě byl z toho sám nesmírně odvázanej, protože si za to postavil dvě své sochy ohromných rozměrů. A nádhernou pyramidu.

Další Amenemhet IV. patřil mezi ten druh státníků, kteří se do dějin ničím nezapsali a jelikož ani neměl syna, ujala se kšeftu po jeho smrti dcera Nefru-sebek-šedty. Když umřela, zanikla XII. dynastie.

Z XII. dynastie se dochovaly papyrové svitky a na nich literatura. Téměř čtyři tisíce let před založením Svazu československých spisovatelů psali Egypťané povídky, jako například tu o Sinuhetovi. Sinuhet byl dvořan krále Amenemheta a když tento král vytáhl do boje, vytáhl i Sinuhet. S tím rozdílem, že král bojoval prostřednictvím svého vojska, kdežto  Sinuhet  osobně.
Zatímco Sinuhet v boji nepadl, král doma ano. Byl na něj spáchán atentát. Když se to doneslo Sinuhetovi, dostal strach. Nebyl totiž dvořanem příliš králi oddaným a náležel ke spikleneckému hnutí, které připravilo Amenemheta o život. A proto se Sinuhet rozhodl, že zběhne. Utekl od vojska a zakotvil v Palestině. Tam byl vlídně přijat náčelníkem jakéhosi kočovného kmene. Náčelník byl fajn člověk, ale daleko zajímavější shledával Sinuhet jeho dceru. Tak hezkou holku už dlouho neviděl. Sám byl taky fešák a holka neodolala. Pak se vzali a Sinuhet se proslavil v souboji, když likvidoval soupeře z nepřátelského kmene, který měl na první pohled veškeré šance.
Zkrátka v emigraci se Sinuhetovi dařilo skvěle, až na to heimweh. Strašně rád by se k stáru vrátil do Egypta. Ta jeho touha byla tak silná, že se donesla až ke králi Senwosretovi I., který mu poslal psaní: vrať se, vše odpuštěno. Sinuhet se tedy vrátí, je cizokrajného vzezření a královna i s princeznami jsou z něj perplex. Tolik povídka.
Takových a jiných povídek se dochovalo víc a všechny svědčí, že literatura ve Střední říši měla své pevné místo.
 
PAK NÁSLEDOVALA XIII. a XIV. dynastie, začalo tzv. Druhé přechodné období a Egypt byl oblažen vpádem Hyksosů. Hyksosové byli poněkud nekulturním národem bůhví odkud a měli železné zbraně, dvoukoláky a koně. V Egyptě koně neznali a byl to pro ně šok. Nejlépe si uvědomíme příšernost takového vpádu, když si představíme, že jsme nikdy neviděli koně a náhle nám vstoupí do obývacího pokoje jezdec i se zvířetem. Egypťané kapitulovali. Hyksosové obsadili Egypt a počali vládnout. Jestliže však na Egypťany stačili silou, nestačili na ně rozumem, a tak se stalo, že Hyksosové sice vládli, ale za jejich krále (který už měl mimochodem zcela egyptské jméno), Apepi II. se jmenoval, vznikl známý Rhindův papyrus - záležitost to silně matematická, která dodnes hlásá, že Egypťané duševně čněli nad svými podrobiteli a že Hyksosové vlastně podlehli těm, které si podrobili. Docházelo k poegyptštění Hyksosů a domácí získávali převahu.
 
KRÁL NUBTI ze XVII. dynastie už si mohl říkat jen vládce dolnoegyptský, protože Horní Egypt se mu jaksi vymkl z rukou.
Jednoho dne se do věci vložil thébský farao Sekenenra I. a rozpoutal válku, v níž padl, ale v níž pokračoval jeho nástupce Sekenenra II., za jehož vlády to s Hyksosy špatně dopadlo.
Egypťané se pak snažili zahladit stopy po tomto neslavném údobí, což se jim téměř podařilo. Ne však docela - dokladem toho jsou právě tyto zprávy, které nám odevzdal pan Manetho,  kněz egyptský.       

ZÍTŘEK č. 8  a 9 / roč. I. / 1968 - pokračování

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 12. 2005.