Petra Nachtmanová: Bílé čertisko

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Čertovské pusy 
Řetězy dusí hlasy
Majku, do pekla!
„Začertím si, Zuzko,“ spustil na mě Majk hned po ránu čtvrtého prosince.
„Ty?“ prohlížela jsem si téměř kostnaté bílé tělo a divila se  nešťastnému rozhodnutí.
„Myslíš, že někoho dáš do pytle?“
„To nevím, ale jsem si jistý, že už nejsem anděl. Deset let jsi měla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se neměl pouštět do andělů a loňský rok mne za to potrestal tragickým osudem. Utopil jsem křídla, ze kterých mají dodnes kachny vor. Zuzanko, děti potřebujou pořádnýho čerta. Cítím se zlý  a neostříhám si nehty dřív než dočertím. Blll. Bllll bllllll.“
Dělal v křesle bll blll a hledal tu správnou tóninu. Čertovská role ho dohnala k šílenství. Nezapnul dnes ani počítač a tvrdil, že víkend v pekle mu prospěje.

Kamarádka Irena mě prosila jestli bych jí letos nespíchla malý čertovský oděv pro dcerku. Přinesla si nadměrný kus černé chlupatiny a Majk mě nyní také prosil.
„Zuzko, Zuzanečko, zvětši model, co jsi šila minulý týden, jo? Jestli ho neušiješ, budu hodně zlej. Rozházím cukroví v krabici. Sním ti mikulášskou směs, zavřu tě do šicího stroje...“
„Nečerti se, jó? Jdu na to!“
Povyskočil radostí a šel čekat do hospody s chlapama než mu předám konečné dílo.

V neděli přesně ve třináct nula nula jsem ho obdarovala veledílem.  Oblékl se  a byl spokojený, protože řekl, že tohle oblečení si dá k drahým oblekům pro sváteční příležitosti. Vycpala jsem mu téměř vše vatou. Ramena, stehna, ruce. Ještě o kus líp vypadal, když si začernil obličej. Jen brýle mu kazily image. Vypadal jak vzdělaný ďábel. Snad kdyby měl sluneční brýle, bylo by po problému. Jenže čerti a slunce nešli dohromady.

V pět odpoledne uslyšel  zatroubení a vyběhl ven téměř bez rozloučení, jak se těšil na Mikuláše Štefana, čerty Karla a Petra a anděla Bohumila. Zamával mi levou rukou, poslal pusu a dával pozor na pravačku, kterou si držel ocas, aby ho nepošlapal a neutrhl.
 
Odbila půlnoc. Venku stále řinčely řetězy, zvonily zvonce a strašily pytle válející se po zemi.
Majk nikde nebyl a strach mi nedovolil opustit dům. Sedla jsem si tedy k televizi, jejíž program mě donutil zavřít oči. Nechápala jsem proč o čertí noci dávají záznam ze sněmovny. Že by to mělo nějakou spojitost s peklem?
Až ve dvě v noci mě probudilo hlasité bouchání na dveře a  chraplavý hlas.
„Zuzanko. Zuzanečko! Miláčku!!! Odemkni, vracím se domů.“
Majkův hlas to nebyl, byla jsem si na sto procent jistá, šla jsem ke dveřím a znovu se zaposlouchala do chrapláka.
„Zuzanečko, brrr, pusť mě, je zima.“
„Ale Majk má jiný hlásek, ty jsi vlk!“ řekla jsem ze strachu, kdo se k nám dostává v nočních hodinách.
„To jsem já, Majk. Ztuhnul mi jazyk, Zuzanko. Podívej se kukátkem, že to není vlk.“
Koukala jsem a viděla. Majk to nebyl!
„Majk, ale není Mikuláš. Majk je čert.“
„To jsem já, podívej se ještě jednou, Zuzko.“
„Táhni Mikuláši a neobtěžuj, jo? Majk se brzy vrátí.“
Hrály mi nervy, byla jsem doma sama v šestém měsíci těhotenství a za dveřma hulákal nalitej cizí Mikuláš.
„A kde máš brejle, když si Majk?“ nedala mi zvědavost.
„Už je nasazuju, teď se můžeš podívat, anebo se zeptej na heslo.“
Jasně, heslo! Mohla jsem se zeptat hned. Máme a Majkem tajné heslo, pro případy naléhavé nouze.
Nakoukla jsem i ven. S brejlema se už trochu Majkovi podobal, i když jedno sklo bylo rozbitý.
„Tak povídej heslo, pak tě pustím.“
„Semeleme seno senné, semeleme....svině.“
„Svině tam není.“
„Já vím, semínka,“ řekl smutně, ale stále divným hlasem.
„Víš co? Svlíkni se, nahýho Majka si nespletu.“
Mikuláš se začal svlíkat. Už podle horní poloviny těla jsem ho poznala, ale začala jsem se culit a nechala ho trochu  vymrznout. Držel si ruce mezi nohama, poskakoval z jedný nohy na druhou a křičel: „Brrr brr bllll lll lll ll.“
„Majku, ty jsi ale čert.“
Vtáhla jsem ho dovnitř a napustila mu horkou vanu s vánoční příměsí. Vyprávěl, jak byl jako čert nemožnej, že mu brejle všechno pokazily. Sundal si je, ale neviděl skutečný děti, jen stíny běhající po koberci. Chlapi ho radši převlíkli za Mikuláše, aby mohl mít brejle. Jedno dítě mu je ale vytáhlo z pytle a upustilo. Pak venku třikrát upadnul na sněhu a jedenkrát se kutálel z kopce a narazil si kostrč.
„A vidíš, Zuzko,  v Mikuláší kůži jsem zastrašil i tebe.“
 
A Majk od letoška ví, že jeho údělem je být Mikulášem, co nenosí pytel ale košík s dobrotami, a i přesto se před ním každej třese.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 12. 2005.