Jana Stuchlíková: Strážce snů

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Letím vesmírem. Uzavřenou dráhou tvaru elipsy obíhám už celých 4,51 miliard let. Celou tu dobu mne ve svém
gravitačním poli poutá dnes už modrá planeta (kdysi za mých i jejích mladých let byla ohnivá a jak postupně chladla a „zrála“, dala jí vzniklá voda krásně modrou barvu).
Pohybuji se rychlostí 3681 kilometrů za hodinu, což je přibližně 1 kilometr za sekundu, jsem studený, kulatý a zrcadlím hvězdné světlo ohnivého Slunce. Teplota na mém povrchu osciluje mezi mínus 190°C a plus 100°C a svou (i když proti Zemi jen šestinovou) přitažlivostí dokáži pohnout zemskými oceány.
Na modré planetě žijí lidé a já je fascinuji svou existencí. Přestože jsem stále stejný, pozorují mne a vidí mne pokaždé jinak. Jednou za 29 pozemských dnů 12 hodin a 2,8 sekund se jim ukazuji ve své úplné a největší kráse a oni říkají, že jsem v úplňku. Tehdy mezi mnou a Sluncem leží Země a já směrem k ní odrážím tolik slunečního světla, že dokážu i na vzdálenost 384 400 kilometrů na zemském povrchu vytvořit ostré noční stíny.
Lidé jsou tak zaujati mým úplňkem, že si ani neuvědomují, že lepší podívanou mají tehdy, kdy na můj povrch dopadají sluneční paprsky ne kolmo, jak je tomu při úplňku, ale šikmo, to je když dorůstám nebo couvám. To pak mohou dalekohledem sledovat moje terasy, pohoří a vrcholy a tmavá dna mých kráterů dobře kontrastují s okolní světlou pevninou. Zdeněk Hajný: Pronikání II.
 
S lidmi hraji i na schovávanou. To když mám po pravici Slunce a po levici Zemi, lidem ukazuji svoji neozářenou tvář a oni nevidí zhola nic. Pak říkají, že jsem v novu a čekají, kdy se zase začnu ukazovat. Nejdříve povystrčím jen úzký srpek nad obzorem a i když mne vidí jen malý kousíček, často ode mne nedokáží odtrhnout zrak. Někdy, když mají lidé velmi dobré pozorovací podmínky, podaří se jim zahlédnout spolu se zářícím srpkem i moji zbývající část, osvětlenou jen velmi slabě a ne Sluncem, ale Zemí, v té době svítící na mé obloze téměř v úplňku. Jejich úžas pak nezná mezí a prý mne zdobí takzvaný popelavý svit. Upřímně řečeno, nedokážu si to představit.
 
Zeměkoule má atmosféru. Já ne. Občas se cítím nechráněn před nedozírným vesmírem a částicemi, které v něm létají. Stane se, že mne trefí, a pak vznikají moje krátery. Ale na svém povrchu nemám jen ty. Chlubím se i moři a oceány, ve kterých však není voda. Moje moře jsou výtvorem vulkanické činnosti a jaká mají jména! Za ty vděčím poetickým lidským duším. Jen posuďte: moře Jasu, Klidu, Nepokojů, Hojnosti, Nektaru, Chladu, Dešťů, Par, Poznané, Oblaků nebo Vláhy. A co teprve oceán Bouří nebo bažina Epidemií. A také záliv Vedra, Středu a Duhy. Nechybí mi ani jezera, a to Strachu, Smrti a Snů. Vodu ale pod svým povrchem přece jen skrývám. Není však v tekutém stavu, mám ji ve svých polárních oblastech v hloubce asi půl metru pod povrchem, je ve formě ledových krystalků a váží nejméně 6 miliard tun.
 
V mé historii se odehrála jedna, jindy už nevídaná událost. Docela nedávno, pro lidi to bylo před třiceti osmi lety, přesně 20. července 1967 pozemského letopočtu, jsem ve svém moři Klidu mohl přivítat návštěvu. Představte si, že lidem to přece jen nedalo a vyrobili prostředek, kterým se dokázali dopravit ze Země až na můj povrch. Dva odvážlivci dokonce svého Orla (tak tehdy pojmenovali svůj lunární modul) asi na dvě hodiny opustili a v mém miliony let starém prachu zanechali otisky svých stop. Když odlétali, zaslechl jsem velmi zajímavé seskupení tónů a zrovínka tu skladbu, kterou mi hráli na rozloučenou vytvořil pan skladatel jménem Antonín Dvořák a nazval ji Z Nového světa. 
 
Lidé mne mohou vidět téměř každou noc, pravda, pokud jim v tom nebrání ta jejich atmosféra, když v ní zrovna plují mraky. Mohou mne vidět i ve dne, kdy mám nadýchaně bílou barvu. Nejčastěji však rozehrávám své divukrásné a tajemné divadlo v době patřící jejich spánku. Střežím pak jejich sny, v nichž prý ignorují skutečnost, rozpínají křídla své fantazie, pouštějí uzdu myšlenkám spoutaným hlubinami podvědomí a nechají se unášet vlnami neskutečného ...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2005.