Vladislav Neužil: Krocan

Rubrika: Literatura – Zábava

Můj příběh se odehrál na konci druhé světové války v době okupace,  kdy Čechy a Morava byly součástí Velkoněmecké říše. Psal se r. 1944. Němci prohrávali a českému národu se žilo dosti bídně. Mladší generace zná tuto dobu většinou pouze z vyprávění svých babiček a dědečků, kteří tuto dobu prožívali jako děti. Jídlo, oblečení a  boty  byly pouze na jakési poukázky, které dostávaly rodiny podle počtu rodinných příslušníků. Většině lidí to ale nestačilo a tak se každá rodina snažila získat tyto nejnutnější potřeby ještě jinými způsoby. Ovšem získat třeba jídlo nelegálním způsobem bylo spojeno s velkým rizikem. Němci za to zavírali do kriminálu a bylo i nebezpečí, že přistižený člověk bude obviněn z ohrožení hospodářství, a pak hrozila deportace do koncentračního tábora.
Češi si však vždy i za takových okolností věděli rady a na nebezpečí moc nedbali. Vynalézavost našich rodičů neznala mezí. Moje maminka, která měla nás, tři  kluky od 3 do 13 let, se měla co ohánět. Tatínek pracoval jako kožešnický dělník, a za války moc práce s kožešinami nebylo. Domácnost tedy obstarávala se vším všudy maminka. Občas nějaký hodný strýček, teta nebo dobrý známý něco k jídlu přinesl, ale našim hladovým krkům to nestačilo.
 
Blížily se vánoční svátky a maminka přemýšlela, jak nám je co nejvíce zpříjemnit. Dostala nápad a ten začala okamžitě uskutečňovat. Bydleli jsme tenkrát v Hradci Králové a někde u Broumova v malé vesničce Ruprechtice bydlela maminčina teta. Na venkově se přece jen žilo trochu snadněji. Teta nám už několikrát nabízela potravinovou pomoc, ale strach z pověstných hospodářských kontrol byl vždycky větší. Tito ostří hoši většinou postávali u autobusových a vlakových nádraží, někdy však vlaky a autobusy i procházeli.
 
Maminčin plán byl celkem jednoduchý, ale přemluvit tatínka k jeho uskutečnění byla věc velice složitá. Nakonec se tatínek dal přeci jen přemluvit. Celá akce měla vypadat následovně. K tetě pojedu vlakem já - malý desetiletý kluk, a tatínek. Potraviny od tety ponesu já a tatínek mě bude z povzdálí „krýt záda“. Tehdy jsem si připadal jako hrdina, který má zachránit celou rodinu před smrtí hladem. Předpokládalo se, že teta pošle nějaká vajíčka, máslo, sádlo a možná i kousek nějakého masa. Maminka určila den, hodinu odjezdu a příjezdu vlaku.
 
V určený den jsme přijeli k tetě, a protože součástí plánu bylo i utajení naší návštěvy, byla z nás trochu překvapená. Bohužel, den před námi tam byl její syn a ona mu napakovala vše, co měla doma. Přesto byla úžasně ochotná a snažila se nám nějak pomoci.
„Dám vám s sebou krocana,“ rozhodla. „Ale zabíjet ho nebudu, to by vám do Vánoc nevydržel. Dám vám  ho do krabice a odvezete si ho živého. On když je ve tmě, tak bude úplně potichu“.
Její nápad se tatínkovi moc nezamlouval, ale domů s prázdnou také nechtěl přijet.
Teta donesla velkou lepenkovou krabici a já jsem si hned vyzkoušel, jestli ji nebudu tahat po zemi. Bylo to akorát. Jenže to v ní ještě neseděl krocan. Za chvíli přinesla teta i toho krocana. Tedy, to byl kousek! Tatínek odhadl jeho váhu tak na šest kilo.
„Uneseš to vůbec?“ zapochyboval a už zřejmě předvídal nějaké komplikace.
„To se ví,“ odvětil jsem hrdinně a postavil se na špičky.             
 
Krocan byl po určitých problémech nacpán do lepenkové krabice, krabice převázána tlustým provazem a do stran krabice udělala teta nůžkami několik otvorů, aby se prý krocan neudusil. Zkusil jsem znovu zvednout krabici, ale teď už to tak snadné nebylo. Tatínek to zkusil také a pochybovačně zavrtěl hlavou: „Vládíku, opravdu to zvládneš?“
Moje: „Ale jó,“ už tak přesvědčivě neznělo.
Do vlaku donese krabici tatínek, s přestupem mi pomůže, ale pak budu muset od vlaku projít případnou kontrolou s krocanem sám. Nezdálo se to tak složité.
 
Vše probíhalo hladce. Nastoupili jsme do vlaku, krabici jsem zastrčil pod lavici a občas pohlédl na tatínka, který seděl naproti mně a dělal, jako že se neznáme. Kupé bylo plně obsazené, ale byli to samí normální lidi, jak jsem tehdy usoudil. I ostatní s sebou měli různé tašky, rance a krabice. Krocan byl opravdu naprosto potichu, jen občas v krabici trochu zašramotil. I s tím přestupováním to šlo. Nikde žádná kontrola a tak mi mohl tatínek pomoci s krabicí i do dalšího vlaku. Venku se už setmělo. I to bylo součástí maminčina plánu. Zase jsme se pohodlně usadili, zastrčili krabici pod lavici a tatínek dělal, jako že je hodný pán, který mi s tou těžkou krabicí pomáhá.
 
„Hradec Králové, hlavní nádraží,“ ozvalo se z ampliónu. Tatínek starostlivě vyhlížel z okna: „Kruci, jsou tam! Vládíku, jdi přímo k hlavnímu východu a drž se!“ Ještě mi pomohl vynést krabici z vlaku a zmizel. Teď jsem najednou nevěděl, co dál. Stál jsem tam, vedle mě najednou OHROMNÁ lepenková krabice a přede mnou hlavní východ, u kterého stáli nějací chlapi v kožených kabátech. Nadechl jsem se a zvedl pomalu krabici: „Jen aby se teď ten krocan neprobudil a nezahudroval“.
 
Kráčel jsem, no spíše táhnul se jak smrad, jak by řekla maminka, k východu. Tatínek mě z dálky starostlivě pozoroval, ale to jsem se dozvěděl až později. Krabice byla těžká a já ji stěží vláčel. Ale co to? Najednou se ta krabice nějak nadlehčila a já už s ní mohl opravdu kráčet. Otočil jsem se, jestli mi snad ten krocan z krabice nevypadl. Nevypadl. Za mnou šlo ještě pár lidí, ti by si toho jistě všimli a upozornili by mě. Šel jsem tedy dál a nechápal tu náhlou změnu váhy. Že bych najednou dostal takovou sílu? Ti chlapi u východu občas někoho zastavili, prohlédli kufry, rance a tašky, ale mě si vůbec nevšímali. S tím počítala jistě i maminka, ale doma jí asi moc dobře nebylo.
 
Před nádražím mě tatínek dohonil a byl celý zpocený: „Vládíku, víš co se stalo s tím krocanem?“ 
„To nevím, snad jsem ho neztratil? Vždyť já se ještě vohlíd‘, když ta krabice byla najednou lehčí!“ pronesl jsem provinile.
„Ne, neztratil jsi ho, ale jak tam byl v té krabici dlouho, dno krabice se promáčelo a krocanovi z krabice vypadly nohy. No, a jak jsi nesl tu krabici, tak jsi ji vlastně nenesl, protože ta krabice šla vedle tebe sama!“ Potom vzal tatínek krabici a předvedl mi, jak ta krabice pochodovala vedle mě. To už jsme se oba mohli nevázaně chechtat.
 
Když jsme naši cestu popisovali mamince a bráškovi, váleli se všichni smíchy. Ale tatínkovi a mně tenkrát na nádraží do smíchu moc nebylo. Do konce války jsme už k tetě nejeli. Tatínek se podruhé přemluvit nedal.
Pečený krocan byl vynikající, ale maminka, která byla vždy pro nějakou tu lumpárnu, si  neodpustila vánoční žertík, a ty dvě krocaní nohy mi zabalila pod stromeček jako dárek. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2005.