Vydavatel-Poutník: HOVORY S POUTNÍKEM (8)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

 Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail:
poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký

PRAHA 22. března (iHNed,ČTK)
"Ombudsman Otakar Motejl dnes na Pražském hradě předal prezidentovi Václavu Klausovi bilanční zprávu o činnosti svého úřadu za minulý rok. Podle Motejla i prezidentské kanceláře se na dnešní schůzce o smyslu ombudsmanova úřadu nehovořilo."


Dobrá či špatná zpráva?


Veřejný ochránce lidských práv Otakar Motejl poprvé předal bilanční zprávu o činnosti svého úřadu prezidentu republiky osobně. Až dosud ji vždy zasílal poštou. Proč letos zvolil jinou formu předání, vysvětlil ombudsman jednoduše a prostě. Osobní předání se mu zdálo být slušnější než strohý poštovní styk. Tuto skutečnost lze jistě hodnotit kladně. Veřejný ochránce lidských práv se stává slušnějším člověkem.
Třeba se jednou dočkáme doby, kdy se stane vzorem slušnosti a dodá tak svému úřadu i tolik potřebnou vážnost a společenskou prestiž. Lze též spekulovat nad tím, že kromě slušnosti mohla vést pana Motejla k osobnímu předání také šetrnost, neboť jeho úřad musí hospodařit se skromnými finančními prostředky a vzhledem k tomu, že počet stran bilanční zprávy rok od roku utěšeně narůstá, zaslání objemného spisu poštou se může značně prodražit. I za šetrnost bychom mohli ombudsmana pochválit.
Slušný a šetrný úředník je opravdová vzácnost, kterou bychom si měli bedlivě chránit. Možná se zeptáte, v čem je tedy problém? Problém je v tom, že takovéto předání hodnotící zprávy na nejvyšší úrovni nevěstí nic dobrého. Čím bude ombudsmanův svazek objemnější, tím hlubší by měly být vrásky na našich čelech. Tato zpráva je jasným a neklamným důkazem toho, že s lidskými právy u nás není vše zrovna v pořádku.
Řada státních institucí má v popisu práce lidská práva občanů hájit a chránit. Neděje-li se tak, pak další institut třeba v podobě ombudsmana toho už moc nezachrání. Z tohoto pohledu je zmíněná agenturní zpráva zprávou jednoznačně špatnou. Měli bychom si přát, aby se v příštích letech ombudsman opět vrátil k neosobnímu zasílání bilanční zprávy panu prezidentovi. Bude-li mít tato zpráva formu veřejného prohlášení, ve kterém bude konstatováno, že počet řešených případů za právě uplynulý rok dále výrazně poklesl, zaslouží si takové sdělení nejlepší místo na titulní straně všech důležitých deníků a úřad veřejného ochránce lidských práv ušetří na poštovném. Je všeobecně známo, že pan prezident pozorně a pečlivě studuje denní tisk, takže mu tato důležitá informace zcela jistě nezůstane utajena a pro nás obyčejné občany bude pozitivní zpráva na titulní straně malým svátkem..  
POUTNÍK


Já mám takový nejasný dojem, že v této mediální hře vůbec nejde o velikost jakéhokoliv fasciklu ani o jeho obsah, ale spíše o osobu ombudsmana jako takového. Marně si vzpomínám, kdy jsem jeho jméno a tvář zaregistroval v médiích naposledy. Možné je i to, že špatně vidím a slyším, ale při srovnání s jinými „takypopulárnímipolitiky“ mi jistě dáte zapravdu, se po panu Motejlovi jaksi slehla země. A tak výlet z Brna na Pražský hrad je ideální příležitostí, jak na sebe a svůj úřad betálně upozornit. Ono by se totiž mohlo klidně stát, že by si nějaký šťoura mohl říct: „Hele, o tom ombudsmanovi není vůbec slyšet. Dělá on vůbec něco? Musíme šetřit, co kdybychom ho operativně zrušili …?“ A to přeci nejde, ne?
Co se týká přímé úměry mezi stohy popsaných listů papíru a špatnými zprávami, tak ani to nemusí být relevantní. Co když je všechno naopak tak skvělé a bezchybné, že úřad ombudsmana nešetří ve své zprávě slovy chvály na adresu dokonalé sociálně-demokraticko-křesťansko-unionistické vlády, nemoha se dopočíst záplavy úspěchů a dalekosáhlosti jejich významu, sahajícího za hranice našich všedních dnů. To by ovšem bylo vrcholně pozitivní a hodné následování. Možná, že kdybychom dostali šanci v tom tajemném ombud-svazku zalistovat a vybrat něco do našich novin, mohli bychom tím do našich čtenářů nahustit optimismu možná i na celý měsíc dopředu.  
VYDAVATEL, 28.3.2005
iDnes.cz 20.03.2005 20:17 
„Názory některých lidí na premiéra Grosse tlumočí v Praze od neděle asi třicítka velkoplošných billboardů. Obří plakáty s nápisem "Stydím se za svého premiéra" se objevily v různých místech metropole. ... Billboardy budou měsíc viset u pražských hypermarketů a nákupních center nebo na dálničních přejezdech. Za tři tisíce korun organizátoři každému zajistí pronájem a vytištění billboardu s jeho fotografií a jménem společně s prohlášením Stydím se za svého premiéra.“ 
Foto převzato z i-Dnes.  

BB-kampaň


Ty obří plakátovací plochy zvané „hezky česky“ billboardy (dále jen BB) mi byly odjakživa protivné. Stále se nemohu zbavit dojmu, že se tu nehorázně plýtvá místem, papírem a barvami pro účely nezřídka ničemné a zbytečné. Ale nápad prodávat lidem jejich tvář na BB s prohlášením, že se stydí za svého premiéra je, podle mě, hodný skutečného marketingového génia. Ne pro tu hlášku, ale pro princip samotný.
Troufám si tvrdit, že tímto počinem byla odstartována nová etapa boje veřejnosti s politikou a veškerým dalším celospolečenským neřádstvem, a že tím byla zároveň dána do rukou BB-prezentátorů mocná zbraň, jíž teď začnou nově povstalí bojovníci hojně využívat ke svému zviditelnění . Samozřejmě – dokud to někdo z BB-postižených osvíceně nezatípne - třeba u Ústavního soudu, potažmo u jeho oblíbené „české pobočky“ ve Štrasburku.
Prodat někomu jeho vlastní tvář v obřích rozměrech za jeho vlastní tři tisíce korun a mít z toho všeho takovouhle celonárodní popularitu, je nepochybně podnikatelská bomba roku. A pokud se tenhle typ osobní BB-inzerce v našich podmínkách skutečně ujme, mohl by zanedlouho konečně začít vytlačovat ty otravné všudypřítomné vložko-rtěnko-banko-minerálko-jogurtové svěží produkty a nahradit je vtipnými pozitivními BB, napadajícími a parodujícími kdeco. Nemám žádné obavy, že budou nudné. Naopak. Jsem stižen utkvělou představou, že oč méně se nám chce pracovat, o to více svůj život prokládáme recesemi, srandičkami, šprťouchlaty a ptákovinami všeho druhu. A bude-li hlavním přínosem této nezvyklé BB-kampaně pouze to, že přispěje k obecnému veselí na úkor nudné politiky, pak to prostě NEMÁ CHYBU!   
 
VYDAVATEL
Souhlasím s Vámi, milý Vydavateli, že se jedná o výjimečný marketinkový počin, který má potenciál přinést v budoucnu mnoho netušeného, ba co víc třeba i něco pozitivního. Vadou na kráse je z mého pohledu nešťastně zvolený slogan.
Především pro samotného pana premiéra je zcela neuchopitelný, neboť on neví, co je to - stydět se. Na své cestě do nejvyšších pater politiky neměl možnost se s tímto pocitem zatím potkat a evidentně nechápe hlubší význam slova ostuda. Od svých jinošských let vždy patřil k nejlepším a neúspěšnějším, a jeho donedávna nadprůměrná popularita mu bránila, zažít cosi jako pocit vlastní nedostatečnosti. Čemu by mohl pan premiér rozumět, je prosté konstatování – Pane premiére, již nikdy nebudu vaším voličem ani voličem vaší strany. Tato eventualita je pro mladého ambiciózního politika nejen představitelná ale i dostatečně varující.
Co by však mohlo být skutečnou bombou? Kdyby se vedle neznámých tváří začaly objevovat známé výroky a myšlenkové perly nejvyšší politické elity národa. Zájemce by si vybral podle chuti nějaký hlubokomyslný výrok svého „oblíbeného“ politika, který by dal jeho billboardu punc originality.  Veřejně dostupný archiv zápisů z jednání poslanecké sněmovny skrývá pravé poklady politické slovesnosti a nejen slovesnosti. Zůstává otázkou, zda-li bychom byli schopni tolik srandy vůbec unést a jestli by se totálně nezhroutil náš právní systém pod náporem žalob na ochranu osobnosti. Za pokus to ovšem rozhodně stojí, asi začnu šetřit. POUTNÍK, 26.3.2005 

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 03. 2005.