Jaroslav Volf: Takový malý kouzelný dům...

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Věnováno Zdeňkovi Hajnému
 
Stál nedaleko od rušné dopravní tepny, ale v ulici samé poklid byl příjemný. Dům samotný nijak zvenčí nerušil ho ani okolí fasádou či celkovým konceptem řešení, a tak do něj vešel bez zvláštní opatrnosti, která tak namístě bývá u mnoha modernistických staveb. Třeba zde poprvé byl, dobře se uvnitř orientoval.
 
Beze spěchu vystoupil po úzkém schodišti a po chvilce zaváhání otevřel  Dveře. Očekával sice určitý dojem, ale tlumené světlo zarazilo ho, ač právě takové prostory měl rád. Jindy by se v cizím prostředí trochu rozpakoval a možná váhal jít dále, ale zde cosi neslyšně vábilo ho: "Pojď, pojď!"
Uposlechl tedy a potichu za sebou zavřel. Zdálo se mu to či  nikoliv, ale měl dojem, že slyší, jak Dům pomalu nadechuje se a Prostor kolem něho se zvětšuje. Snad to byla jen zraková šalba v tlumeném osvětlení, kde magicky na něho zářivě hleděly průzračné krystaly zasazené do obrazů na stěnách a další, kolem rozestavěné, v nádheře své pomáhaly svým svitem rozptylovat šero. Podobný pocit míval i ve své Duši, kdy malými jiskérkami dařilo se mu Temnotu zahánět.
 
Zdálo se mu, že slyší hudbu sfér, nedovedl by ji ale přirovnat k nějaké konkrétní skladbě, ač hudební rozhled nemalý měl, ani nemohl by s určitostí říci, zda skutečně zde cosi zní. Ale pocit, že je na místě, které odnepaměti důvěrně je mu známé, obklopil ho bezpečím, a v tichu hudby si uvědomil, jak nejen sluchem vnímá tep svého Srdce, klidný a vyrovnaný.
 
Když postoupil k pozoruhodnému Obrazu v čele, uvědomil si, že obraz ten nijak není v kompozici své zafixován, že mění se mu před očima, pomalu,  nenápadně, měkce a přesto s neodolatelnou Jistotou. Jeho zrak cosi ale v klidném tom spočinutí měkce vyrušilo - to jeho Srdce jako by zapůsobilo na jeden z nádherných krystalů, jež rudě zbarven byl a Světlo v něm obsažené pulsovalo spolu se Srdcem jeho. Symbióza obou Tepů byla dokonalá natolik, že v tu chvíli pozapomněl na Obraz před sebou a jenom strnul v nádherném prožitku souznění s Něčím, co Slovem pojmenovat by  nedovedl. Cítil, jak s něho, jako dešťové kapky, splývá únava po práci, nic ho nerušilo, jen dech svůj uvědomoval si a tep, ale tak jako jogíni si uvědomují, aniž rozptylují se tím. Podivuhodně se soustředil zase na Obraz a s úžasem Dítěte sledoval jeho nekonečné a neopakovatelné proměny. V duchu právě bleskl mu příměr, zda nestojí na prahu Vesmíru, když tu pomalu Obraz začal zjasňovat se, ne ale do záře, však do hloubky. Plocha zdánlivého plátna průhlednou se stala a perspektiva nabrala hloubku netušenou, jež daleké dění zobrazila mimo tento Dům. 
 
Čas kolem něho se zastavil, to je něco nevídaného pro současného člověka, ale bylo to krásné. Uvědomil si, že Čas není jiný rozměr, jak s oblibou se říká, ale že je to jenom další barva v paletě Věčnosti. Sečti všechny minuty a hodiny a vteřiny, dny, roky a týdny, měsíce, staletí  a tisíciletí, sčítej odpředu dozadu nebo opačně - a vždycky dostaneš číslo jedna. Věčnost rovná se Jedna. Usmíval se spokojeně tomu výroku, jenž ani vyslovit nemusel, ale jako by kdosi sdílel radost jeho z této rovnice spolu s ním.
 
Nyní cítil se zde jako Doma a v němém úžasu dále sledoval proměny před sebou. Uvědomil si, že nejen Čas tvoří Jednotu, ale i Tvary a Barvy, i Hmota a Duch. Ano, až zalekl se té myšlenky, ale ten Někdo, kdo s ním usmíval se nad časovou rovnicí, usmíval se s ním i nyní. Cítil Jeho přítomnost, ale kupodivu nepocítil nijakou zvědavost se rozhlédnout. Ta Jistota byla tak silná, že snažit se ji ověřit smysly, bylo by vskutku nehorázností za Důvěru takto mu nabídnutou. Zároveň ale věděl, že tělesné smysly by stejně nic nezjistily. S tím už měl určitou zkušenost, když před časem tři dny a tři noci ležel na pomezí mezi pozemským Bytím a Nebytím, a cítil vedle sebe ohromnou sílu, která ho chránila před Něčím, co neznal, ale co patrně hrozilo mu. Také tehdy nic neviděl, i když měl pocit iluze tmavé postavy nadosah, ale později už nebyl si tím tak jistý.
 
Zde však nehrozilo mu nebezpečí, naopak – z Neviditelné Bytosti šířil se takový pocit bezpečí a klidu, že nekladl si už žádné otázky a přesto znal na ně předem odpovědi, aniž prostorem zaznělo jediné Slovo. Před jeho zrakem, fyzickým i duchovním, otvíral se mu kosmický prostor zhuštěný na nevelké ploše, ale přesto byl zcela jí neomezen. Viděl, jak se každá věc v něm skládala z nekonečného množství věcí jiných, viděl ji zároveň ze všech stran i zevnitř, viděl pouště i každé zrnko jejich písku zároveň, sněhové pláně a každou jejich vločku, rozlehlý oceán i každou jeho kapku, Zemi jako celek i každého jejího tvora, rostlinu či nerost do nejmenších jejich detailů. Tepem pulsující krystal i další zjasněné krystaly kolem rozestavěné to zjevně potěšilo, když spolu s nimi uvědomil si Jednotu celku, Božskou nádheru Universa.
 
Dlouho zde pobýval - Čas rovnal se Jedné. Když posléze odcházel odtud tiše a zvolna, vzdaloval se s vědomím Jednoty Všehomíra, jehož byl součástí, do té doby jen tušenou. Věděl, že i kdyby se do Domu sem nemohl znovu podívat, navždy již ponese v sobě mysterium neoddělitelné části Universa.
 
trilobit.studio@atlas.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2005.