Alena Mašková: „Smích a pláč chodí světem spolu" říká Josef Fousek

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Pane Fousku, určitě taky nemáte času nazbyt, a přesto jste si na nás a naše čtenáře udělal čas téměř okamžitě. Věnujete se charitě, pomáháte těm, kteří to potřebují?
Pořád dávám někomu peníze, dělám to rád a je dobře, že se to dělá, možná to učí lidi laskavosti. Nejvíc mě zasáhne dětské utrpení, opuštěné děti, týrané děti, pláč dítěte… Rád dám na staré nemohoucí lidi – takoví se najdou všude na světě. A zlobí mě, že na jedné straně někdo ukradne miliardy a nic se nestane, a na straně druhé se vybírají desetikoruny na pomoc potřebným. Říkám si, jak je možné, že tohle společnost trpí. Demokracie je nádherná věc, skvělá svoboda, ale je to pro rozumné a slušné lidi.
Josef Fousek (vpravo) s Honzou Vyčítalem
Připomínáte odvrácenou tvář života, a přitom jste známý spíš jako humorista a optimista. Jak to jde dohromady?
Mým krédem je: Smích a pláč chodí světem spolu. Osmdesát procent mé tvorby je melancholické. To, co se ukazuje v televizi, je ten zbytek. Říkám, že podle televize mě poznají, ale podle rádia mě znají.
 
Kde hrajete? A jste i uvnitř tak veselý, jak vypadáte?
Jmenuje se to Nemám čas lhát a hraju to dvě hodiny sám. Jedu bez sponzorů, jsem rozumnej a vím, co si můžu vzít. Ale k tomu smíchu – kolikrát ze sebe dělám blázna, abych se skutečně z toho dnešního světa nezbláznil, a přesto říkám, že i smutek učí laskavosti. Ovšem nejkrásnější na světě je úsměv, a když se lidé smějou, dává mi to sílu. Rád bavím lidi, ale nemám rád sprostou srandu, nemám rád, když některá média chrlí pokleslou kulturu. Život je krátký a je škoda mrhat čas pro různé big bratry nebo vyvolené. Obdivuji média a novináře, kteří se nebojí ukázat a mluvit pravdu, protože nastavit zrcadlo mocným tohoto světa je potřebné. Napsal jsem verš:
   Zapomněl mnohé tenhle lid
   a otvírá zpět vrátka,
   k moudrosti cesta dlouhá je
   a paměť ta je krátká.
 
Jste po těžkém infarktu, máte bypass. Jak jste se k tomu dopracoval?
Byla to dědičnost. Ale je pravda, že jsem v mládí sportoval a také ponocoval, od patnácti kouřil, abych vypadal starší, a pak jsem nemohl přestat. Vím, že to byla chyba, už nekouřím. Neříkám být asketa, ale je dobré se naučit užívat všeho střídmě. Dnes si dám trochu červeného vínka. A v práci? Taky toho bylo dost. Zpočátku mě doma nikdo nechtěl a najednou o mě projevili zájem v cizině. Se Šimkem a s Krampolem jsem hrál v Německu, pak jsem byl dvakrát v Austrálii, čtyřikrát v Americe, třikrát v Torontu. Hrál jsem asi ve čtyřiceti městech, ale doma mě skoro nikdo neznal. Měl jsem úspěch, lidi poslouchají mé texty, básničky a epigramy a věří mi. Nejsem velký exibicionista, než vyjdu na pódium, mám trému, svírá se mi srdce. Ale naposledy, když jsem hrál v Žatci, mi plácalo najednou 2500 lidí, a když jsem odcházel, vstali a tleskali vestoje, ani jsem nemohl promluvit. Nakonec jsem tam řekl: Dovolte, abych se s vámi důstojně rozloučil. Všichni mysleli, že řeknu krásnou vážnou řeč, a já povídal: Až podlehnu zcela chmurnu, na leasing si vezmu urnu.
 
Bavíte lidi rád?
Jestli o nás říkají lidi, že jsme šaškové, baviči, moderátoři, komedianti – pro mě je to obrovská pochvala. Ze začátku jsem si také říkal: Bože, co je to za slovo? Ale pak mi řekl můj vnouček: Dědečku, vždyť je jedno, jak ti říkají. Když vidím, jak ti lidi tleskají a usmívají se, zdraví tě a když tě potkají, volají Dobrý den, pane Fousek, to je přece krásný. Jsi moc bohatý.
 
Jezdíte do Luhačovic. Odpočíváte?
Luhačovice mi dávají sílu. Je tam klid a já si už musím zvykat, že třeba za čas nebudu moci tolik chodit, objevuje se mi artróza. Jsem tam rád, mám radost, že se na mě lidé usmívají a nenosím frňák nahoru, protože všichni, kteří se na mě vlídně podívají, mi dávají kus svého srdce.
 
Říkal jste, že pořád dáváte někomu peníze… Jak jste dospěl k charitě? Sluníčko ve Stochově, ale snažím se pomáhat všude, protože mám s těmi méně šťastnými soucit. Nikdy jsem nepočítal, kolik a co jsem komu dal, a vždy když někdo potřeboval, něco jsem poskytl. Třeba jen CD, pár knih, své vystoupení. Nikdy jsem to nebral jako zásluhy. I když mi můj přítel v Americe Eda Vedral řekl: Pepíku, proč by se lidi neměli hlásit k tomu, že pomáhají, to je naopak dobře. Když někomu pomáhám, musím to říct. Je třeba, aby si vzali z toho příklad další. Nedávno jsem hrál dárcům krve v městské knihovně na Kladně a před tím zase Nadaci na ochranu zvířat. Prostě se v mezích možností snažím pomáhat. Je mi líto, že nejsem žádný boháč, jinak bych dal rád mnohem víc.
Pomáhám nejméně deset let. Spolupracoval jsem s občanským sdružením

Převzato z novin „Můžeš“, které jsou mediálním partnerem Pozitivních novin. 
e-mail:
info@muzes.cz


 text a foto ©  Alena Mašková, noviny MŮŽEŠ   www.muzes.cz  
Popiska k foto: Josef Fousek (vpravo) s Honzou Vyčítalem.  Foto Kamil Varcoller

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2006.