Petr Hromádko: Cesta do hlubin profesorovy duše

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Snad v každé škole je vždy spousta žáků plných aktivity, fantazie a výmluvnosti. V naší republice stále panuje doba, kdy průměrný věk učitelů stoupá, protože mladí, kteří ukončili vzdělání, si vybrali jiná povolání než učitel.
Na střední škole, kam jsem docházel, bylo dost profesorů s věkem sahajícím k důchodové hranici nebo ji i překračující. Přesto se stalo, že  k nám jednoho roku přišlo několik mladých profesorů, kteří překypovali chutí učit. Dal jsem důraz na slovo „mladí“, protože jejich fyzický vzhled byl často podobný některým vyspělým studentům.

Stalo se, že v průběhu školního roku přišel do školy jeden mladičký profesor. Zástupce ředitele si nechal k sobě zavolat dva studenty ze čtvrtého ročníku, aby nového profesora provedli školou. 
„Proveďte pana Krátkého celou budovou!“, prohlásil striktně zástupce ředitele studentům a spěchal dále za svými úkoly. Byl to totiž čas, kdy každý profesůrek mohl zvolit druh komunikace se studenty. Někdo vzájemné tykání a někdo zase vykání. Proto se žáci nepozastavili nad větou zástupce a v hlavě jim utkvěla myšlenka, že pan Krátký je nový student a mají mu ukázat školu. Od toho se také odvíjela jejich další rozprava. Brali ho se samozřejmostí za spolužáka a podobně také s nim mluvili. Došli k toaletní místnosti a s pokynutím hlavy mu jeden student zahuhlal do ucha: “Dem si zahulit, vole! A je to tady všechno nově vopravený.“
„Hele, vole, když močíš, je tu senzor na spláchnutí!“ Ukazuje zapálenou cigaretou zas druhý student vevnitř místnosti.
„Musím vám oznámit, že jsem nový profesor!“ povídá najednou trochu rozpačitě pan Krátký s upřeným pohledem na oba žáky. Ty se začínají dusit kouřem, odvracejí pohled a jejich obličeje dostávají brunátnou barvu. Prohlídka školy tím skončila a nový profesor  se o ní dál nikde nerozšiřoval.
Nabízejí se dvě varianty vysvětlení. Buď byl tak ostýchavý a nedovolil si na to kohokoliv upozornit a nebo svoji profesorskou funkci nechtěl od začátku prohlídky prozradit z důvodu zkoumání svých nových studentů.
 
Do dalšího školního roku nastoupila mladá profesorka. Takové věci se přeci dějí běžně, ale tahle žena byla výjimka. Ona snad za to ani moc nemohla, vinu na ní nesla sama příroda. Její fyzický vzhled značně připomínal mladého kluka a to díky krátkému účesu, obličeji i postavě. To ji však nikdy nerozházelo a psychicky na tom byla velmi dobře, vše brala s úsměvem. Než se o tom na škole dověděli všichni studenti, došlo několikráte na chodbách školy k pubertálním výstřelkům.
Celá škola chodila na obědy do prostorné jídelny s velkou kapacitou míst. Možnost levného stravování zde měli důchodci a pochopitelně i učitelé a profesoři. Tenkrát platila podmínka pro studenty přinášet si vlastní příbory s sebou. Příbor z jídelny si směli brát pouze profesoři a důchodci. A co se nestalo. Nová paní profesorka, začala také chodit na obědy do jídelny. Náhodou nebyla u okénka žádná fronta a ona si docela samozřejmě sáhla pro příbor, který byl majetkem jídelny.
„Ty kluku, vrať to tam! Slyšíš? Máš mít svoje, né?“ zařinčela na ní korpulentní kuchařka, která si tohoto nestandardního postupu u profesorky všimla.
„Ale já jsem profesorka, jestli jste si toho nevšimla!“ odpověděla ji razantně nová posila profesorského sboru svírajíc svůj příbor k hubenému tělu. Kuchařka se k ní výhružně přiblížila, podívala se jí sugestivně přímo do očí a jistá si sama sebou hlasitě na celou jídelnu, aby ji všichni slyšeli, zakřičela: “To si vykládej doma svej mamince. Komu tady chceš věšet bulíky na nos? Blázny si dělej ze svojí babičky! Jóóó?“
Tato ostrá debata začala přitahovat pozornost všech přítomných v jídelně a přibírala stále více na dramatičnosti, když tu se rozpálená kuchařka dozvěděla pravdu. Rychle se zarazila a pomalým,  nejistým krokem se odplazila jako zmoklá slepice do zadní části kuchyně, doprovázená pohledy lidí celé jídelny, odkud až do konce výdeje obědů nevyšla.
Od té doby si každý novou profesorku ve škole pamatoval a nikdy už nedošlo k podobnému omylu.
Z toho všeho je vidět, že učitelé a profesoři nemají jednoduchou práci a že patří mezi odvážné lidi, kteří řeší ve svém učitelském životě nejednu těžkou situaci a mnohdy jsou jak „v jámě lvové“.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 03. 2005.