-
Zpověď zvědavé svíčky Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. - Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo. Vím jen, že do mě někdo vrazil knot, obalili mě stearinem a bylo hotovo. Stála jsem v chumlu se svými kamarádkami jako obyčejný plebs, protože v jiných skupinkách byly svíčky onačejší, parádnější, slavnostnější a dokonce určené jako devocionálie – prý budou dokonce svěcené! Ty druhé nad námi ohrnovaly knot, ale říkala jsem si, že z obyčejné svíčky může vyrůst něco zvláštního. Dočkala jsem se! Nestala jsem se sice celebritou, ale stálo to za to.
- Zabalili nás do bedniček a odvezli někam na nějaký kopec – stál tam velký chrám a teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že je to Vyšehrad. Tam chodilo venku mnoho lidí, bedničku otevřeli a rozdávali po svíčce každému, kdo přicházel. Došlo i na mně a tak jsem poznala svého příštího pána a paní. Všichni lidé měli takovou vzrušenou náladu, všechno bylo slavnostní a vznešené, začala jsem pociťovat svoji důležitost až se mi z toho ztopořil knot a tuhnul stearin. Na podiu bylo mnoho pánů a jednomu ostatní projevovali zvláštní pozornost a úctu. Nevím, jestli to bylo proto, že měl takovou větší hlavu, která mi trochu připomínala tu bedničku, ve které nás přinesli a nebo proto, že se občas tak šklíbil. Ale pak měl dlouhý projev, ze kterého jsem vyrozuměla, že je rok 1990, teď po tom sametu bude všechno jinak a že se o naše budoucí postará neviditelná ruka trhu. Lidi nadšeně plácali, jenom jednou to podivně zašumělo, to když ten pán povídal o sociálních otázkách ke starým lidem a řekl, že pro ně až co zbude.
 - Moc jsem tomu nerozuměla, vždyť také nemáme vzdělání. Pokud bych mohla rozhodovat, zavedla bych školy pro svíčky a mohla by být třeba i „Vysoká škola svíčková“ s diplomem. Moji páni mají také rádi svíčkovou, ale bez diplomu a jak jsem později bystře poznala, není to z mých kamarádek.
- Všichni shromáždění pozorně poslouchali, plácali předními končetinami, paráda to byla velká a nakonec mě i ostatní svíčky zapálili a zpívali takovou vznešenou píseň. Počítala jsem, že už tam skončím svůj život vyhořením, ale všechno bylo jinak. Za chvíli mne sfoukli, páni z podia odjeli takovými samohyby a lidi se rozešli. Mě moji páni odnesli domů. Umínila jsem si, že jim tam budu připomínat stále ty slavnostní chvíle a to, co ten pán do budoucna slíbil.
- Doma se mi líbilo. Byla jsem zasazena do pěkného porcelánového svícnu, takže jsem v něm stála – no jako svíčka. Moji páni si povídali, že už mě nezapálí, že budu jako památkou nebo vzpomínkou na ty slavné dny a takovým ukazatelem věcí budoucích. To se naplnilo vrchovatě.
- Jak jsem tak stála na knihovně ze dne na den, dostalo se mi vzdělání, o jakém se mi ani nesnilo, i kdybych absolvovala Vysokou svíčkovou. Byly tam takové bedýnky, které čas od času něco povídaly a často mě z toho až měknul stearin. O tom, jak ta neviditelná ruka trhu vytunelovala banky a vůbec kde co, jak fiškusové okradli spoustu solidních lidí a jak se jiní z toho octli na dlažbě a co vám budu povídat, vždyť to zná každá svíčka i když do žádné školy nechodila.
- Najednou jsem zjistila, že mě nějak začíná bolet v kříži. Myslíte, že svíčka nemá kříž? Máme s ním moc společného, kolik mých kamarádek ukončilo svůj život právě před kříži! Jednou jsem se podívala do skla knihovny a viděla, že už nejsem úplně rovná jako z doby toho enthu…entu…enta…zkrátka z doby toho davového nadšení pro věc společnou. Netrvalo dlouho a poznali to moji páni. „Ta svíčka má Bechtěreva!“ řekl pán. „To spíš ukazuje vývoj situace v hospodářství, když na nic nejsou peníze, které se propadly bůhví kam. Pak nemůže ani ta svíčka vypadat rovně!“ prohlásila paní.
- Tak to šlo dál, po celých 15 let. To kazatelství už mi zůstalo přišité na doživotí. Moc extra se necítím. Někdo by mě mohl považovat za pesimistku, ale pán říká, že pesimista je blbec, který vidí černě i to, co je bílé a optimista druhý blbec, který vidí bílé i to, co je černé. On se totiž hlásí k realizmu.
- Ještě předtím, než nějak ukončím svůj život, protože pomalu nejsem k ničemu, byste si měli udělat představu, jak po těch 15ti letech opravdu vypadám. Nic snadnějšího Podívejte se na následující obrázek:
V Praze dne 4. února 2005
|
-
Kde se fláká ta neviditelná ruka trhu…? Když padla otázka, uvedená v nadpise, vytratil se z tváře pana premiéra ten známý, mírný, téměř otcovský úsměv, decentně naznačující, že v auditoriu není ani jedna osoba, která by otázkám ekonomiky rozuměla lépe, než on. Že i ty nejjednodušší otázky ekonomických vztahů a řízení státu je nutno podávat shromážděným občanům Prahy 10 takovým způsobem, aby i ten poslední prosťáček rozuměl. Chvíli bylo ticho, ale opravdu jen malou chvilku. Pak se klasický knírek zahýbal: „Kde se fláká, to je opravdu, ale opravdu zlá otázka“ i s tím příslovečným opakováním. - Nebylo to první setkání premiéra s občany Prahy 10. Předcházející setkání se konalo před rokem. Pro řadu občanů by asi opakovaná návštěva byla zbytečnou ztrátou času: Vždyť je to pořád stejné. Nejsem stejného názoru: Právě možnost opakovaného setkání dává možnost vzájemného porovnání, posouzení, co zůstává stejné a co se liší, chcete-li možnost vidět souvislosti z pohledu „Viděno z vesmíru“.
- Nejprve tedy, čím se všechna setkání lišila. První se odbývalo na velkém zimním stadionu v Edenu, kam proudily davy lidí, připomínající průvody, směrující na Staroměstské náměstí v dobách oslav VŘSR. Rozdíl tu však byl: Zatím, co oslavy na Staroměstském popíraly platnost fyzikálního zákona o zachování hmoty, která se záhadným způsobem ustavičně ztrácela a náměstí bylo stále volné, na stadionu tomu bylo jinak. Byl nabitý k prasknutí. U vchodu byly rozdávány limonádové prášky a ve vzduchu byla cítit exaltovaná euforie poplyšákovské doby. Premiér byl přivítán neutuchajícím jásotem, k němuž blahosklonně přikyvoval. V takové atmosféře se ovšem dobře mluví a nakonec ani tolik nezáleží na tom, jestli vše vyřčené je doopravdy tak, jak uvedeno. Každá, i sebejednodušší myšlenka byla halasně aplaudována.
- I druhé setkání se odbývalo na stejném stadionu. Ale co to? Pohodlně bylo možno najít místo k sezení na hlavní ploše stadionu, ještě zůstala místa volná a na ochozech pro diváky sportovních utkání nebyl nikdo. Přivítání bylo skromnější, aplaus mírnější a celkový dojem naznačoval, že se někam vytratil nekriticizmus a účastníci začínají spíše myslit vlastní hlavou. Třetí setkání proto bylo přeloženo ze stadionu do kulturní místnosti v Edenu, výrazně menší a proto opticky vyvolávající dojem veliké účasti. Programově se však od předchozích příliš nelišilo. Rozdávány byly pouze propagační materiály s modrým ptákem. Euforie kamsi vyprchala a jen zřejmě profesní skupina čeřila vodu.
- Čím se všechna uvedená setkání sobě vzájemně podobala? Především tím, že počet okruhů, kterých se mohou týkat, je omezený. Ekonomika státní, regionální, bydlení, obrana, školství, sociální politika, zdravotnictví a některá další, ale těch, na které pravděpodobně přijde řeč, není asi více, než třicet. Na všechny je potom možné si připravit jakousi „panelovou“ odpověď a tu potom opakovat vždycky, kdy na stejný okruh problémů přijde řeč. Panel je možno použít i za rok, nanejvýš jej mírně upravit na základě reálných skutečností, které se v průběhu roku přihodily. Pokud se někdo zeptá poněkud odchylně, co se na připravený panel nehodí, není nic ztraceno. Odpovídat je možné začít jakoby na položenou otázku a potom během řeči zcela nenápadně přejít na osvědčenou panelovou odpověď. Aby se předešlo námitce, že takovou odpověď jsem slyšel již tam a onde, stačí doložit: „Již vícekrát jsem říkal…“ nebo „Stále opakuji, že…“ a.t.d. Tázajícímu se již nedostane příležitosti, aby namítal, že na to se vlastně neptal a že mu tedy nebylo odpovězeno. Nějakou odpověď již dostal a musí se dostat také na ostatní, ne jen na něho.
- Také složení auditoria zůstávalo obdobné. Na všech setkáních se vyskytovala skupina dam, kterým se urychleně dostalo slyšení na jejich otázku. Jenže otázka nikde! Obvykle další vystoupení bylo jakousi tirádou na schopnosti, moudrost, uvážlivost, politickou předvídavost a.t.d. vzácného hosta, nevyžadující samozřejmě jakékoli odpovědi, kterou bylo pouze pokývání hlavou. Významnou částí auditoria byli sympatizanti, kteří se však chtěli dovědět a bylo zřejmé, že jim leccos z toho, co se děje není zcela jasné často ani po chuti. Zbytek zúčastněných tvořili zvídaví občané, kteří chtěli hlavně vědět, zač je toho loket a euforie s nimi moc necloumala.
- Na všech setkáních jsme se dověděli zajímavé věci. Zejména příhoda s „jihočeským máslíčkem“ byla opakována jako pohádka „Obušku z pytle ven“. Při cestě po jižních Čechách bylo premiérovi předloženo máslíčko k snídani, tak jak se podávají, balená. Pozorně si ho prohlédl a zjistil, že je z dovozu. „Vidíte a v tom to vězí! Máme vlastní mlékárny a vlastní máslo! To musíme dovážet?“. Prostý občan uvažuje: Jistě dovážíme nejen máslo, ale i jiné věci, které bychom mohli mít vlastní. Kde je asi ten zlosyn, který sedí na prameni a škodí. Když budeme mít všechno vlastní, bude blahobyt! Zvláštní pozornosti si vždy zasloužila „neviditelná ruka trhu“. Když je něčeho moc, cena klesá, naopak stoupá, když je něčeho málo, všechno se řídí samo, žádný zásah státních orgánů není třeba, všechno se pase samo. Nějak se přitom opomnělo, že v té době „ruka trhu“ již pracovala na tunelování bank, privatizačních fondů, kuponové privatizaci a položila již prakticky základ k tomu, aby republika byla zbavena rodinného stříbra, třeba v podobě námořní plavby. Zajímavé bylo vysvětlení záhadné záměny topného oleje za motorovou naftu. „Když oni naši chemici, profesoři, nejsou schopni obarvit topný olej tak, aby nebylo možno ho následně kriminálními živly zase odbarvit. Oni jsou vždy o krok napřed!“ Zajímavé vysvětlení. Zbývá otázka, proč tedy na vysokých školách nevyučují kriminální živly, když stávající profesoři jsou tak neschopní? Jedno chybělo: Konstatování, že při pořádné administrativě není možno oba výroky zaměnit, jedině že by se stal zázrak jako v Káni Galilejské – ale ty se nedějí! Spoléhat je nutno jen na vlastní svědomitost.
- Tázající muž se nakonec odpovědi dočkal. Panelové. O tom, jak neviditelná ruka všechno automaticky řídí a zásahů není třeba. Zákony jsou dobré, jen je nutno je dodržovat. Nějak ušlo, že pořádná porce podvodů byla spáchána právě na základě nedokonalosti zákonů a možnosti je různě vykládat.
- Nakonec tázající se muž pravdu neměl. Neviditelná ruka trhu již v té době „svědomitě“ pracovala na tom, z čeho nás dnes bolí hlava a nad čím zůstáváme v úžasu stát.
V Praze dne 11. 12. 1998
|
