Jana Stuchlíková: Pramínek (nikoli vlasů)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Mám jeden malý pramínek, který mi vyvěrá tam někde uvnitř a voda z té studánky je nejen čistá a hladivá, ale i kouzelná a nebojím se říci, že je živá. Dává mi totiž sílu, když jí mám zapotřebí, byť je to jen letmá vzpomínka.
 Moji babičku, dokud žila, jsem měla velmi ráda a cítila jsem k ní veliké porozumění. Snad proto, že jsem po ní zdědila některé geny a tím pádem i vlastnosti (podotýkám, že ne jen dobré). Moje vzpomínky na ni mají rozsah okolo třiceti let a ubírají se různými cestičkami. Zdeněk Hajný: Z cyklu Cesty ke světlu
Vzpomínám na její rohlík s máslem, jehož chuť byla pro můj dětský jazýček jedinečná a žádný jiný rohlík s máslem mi nechutnal tak dobře.
Vzpomínám na kakao na zdi, když jsem ji rozčilovala nimráním se v jídle a ona se mě snažila „přimět“, abych tu snídani konečně dojedla. To bylo v první třídě.
Vzpomínám na její kytičku „obyčejných“ kytek ze zahrádky u plotu, kterou mi přinesla k narozeninám.
Vzpomínám na chvíle v mém maturitním dni, kdy mi přišla uvařit rajskou polívku, abych „aspoň něco snědla“.
Vzpomínám, jak v mých dalších studentských letech nezapomínala ve zkouškovém období na svoji „přímluvu tam nahoře“.
Vzpomínám, jak statečně nesla, když děda onemocněl a několik svých posledních měsíců nemohl vstát z postele.
Vzpomínám také na okamžiky v jejím vysokém věku, kdy už se jí rozum nekontrolovatelně vracel o několik desetiletí zpět a milosrdně se halil do závoje zapomnění. Tehdy si brávala na klín moje děti a říkávala: „Podívej se, koho mám, ... Jiříka!“ A tím Jiříkem měla na mysli mého tatínka, svého syna.
Vzpomínám na mé dvě proplakané noci, kdy jsem neznámým smyslem tušila, že její život se naplňuje.
Moje babička byla svá, měla své dobré i horší vlastnosti, jako každý, ale její úplný rozměr jsem si uvědomila až po její smrti. To se přede mnou vynořila skutečnost, že se snad nikdy nesnažila nikoho vměstnat do svých představ, že si žila po svém, jak nejlépe dovedla a také nechávala ostatní, aby si žili zase po svém jak nejlépe dovedou. Vždycky byla opravdová, trpělivá, neokázalá a skromná ve své víře. Nepamatuji si, že by si jakkoli stěžovala a naproti tomu si pamatuji, jak dokázala někdy až neuvěřitelně odhadnout, co je kdo zač. Život, přijímala tak, jak šel, brala věci a události takové, jaké skutečně byly. A že to občas neměla jednoduché, to dobře vím.
A ten pramínek? To je její pohlazení po hřbetu mé ruky, vždycky doprovázené zašeptáním: „Ty jsi taková hodná ...“  Dostávalo se mi jej za nepatrné a úplně běžné maličkosti, které však moje babička dokázala pokaždé tak nádherně ocenit. Ještě teď, po letech, slyším tu větu, vidím její upřímné oči a na své ruce cítím tu její. Moji babičku mám velmi ráda i dnes, kdy už není se mnou.
Věřím, že takový svůj vnitřní pramínek mám nejen já, ale máš jej i Ty ... a zrovna sis na něj vzpomněl ...

obraz ©  Zdeněk Hajný, z cyklu Cesty ke světlu, www.cestykesvetlu.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2005.