Josef Fousek: Bez cenzury (9)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Až na světě zhasne slunce
 
Až na světě zhasne slunce
a hvězdy v moři utonou
podívám se co je v dálce
za neznámou oponou
Půjdu světem ruce v kapsách
do krajiny naděje
snad mě láska co mi zbyde
na mé pouti zahřeje
 
Až v ulicích zhasnou lampy
a z oken zmizí žlutá zář
naložím těch svých pár švestek
plných smutku na trakař
Něhu domov úsměv slzy
vyprávění modřínů
všechny děti opuštěné
na své srdce přivinu
 
Až na světě zhasne láska
a ze rtů zmizí Mám tě rád
unaveným řeknu Sbohem
a půjdu nocí pro kabát
Po žebříku z lidských vzdechů
na útěk se k slunci dám
řeknu hvězdám že jsem nechtěl
umřít mezi lidmi sám
Až na světě zhasne láska
a hvězdy v moři utonou
podívám se co je v dálce
za nebeskou oponou
Po žebříku z lidských strastí
na útěk se k slunci dám
všechny slzy za kus lásky
bláznům v nebi rozprodám…
Meditace o věčnosti
 
Až se změním v prach
a nebudou mě bolet kosti
duše má se bude toulat
širým světem bez radosti
Ono je totiž úplně jedno
jestli mě neduh trápí
či tělo kypí silou
Mám duši stále bolavou
a pořád podnapilou
Takže mě těžko nějaký anděl rozesměje
 
Jsem už ten typ
co smutno nosí v srdci
a chodí bez naděje
Snad k mému hrobu
přiletí večer černá vrána
a já si budu nalhávat
že kvůli mně
a ne proto že je uondána
Ono je totiž úplně jedno
co o mně řeknou lidé
až smrt dá propozice
budu mít srdce bez šatů
a tělo bez ambice…
 
              Havárie (1968)
Ránem uzívaným
 
Ránem uzívaným do sídliště spěju
nadávám na zimu jako pohan kleju
jsem zvědav co najdu věci všelijaký
do pytle dám krámy nikdy nevím jaký
 
Rolety jsou dole lidi ještě chrní
na římse řvou vrabci z hladu klovou zrní
otvírám kontejnér ruku v rukavici
poklad zase hledám přímo na ulici
Sako od smokingu prošlapaný botky
zbytky od večeří roztrhaný fotky
salám plný plísně od vermutu flaška
pod hromadou tapet zachovalá taška
 
Krásnou klec jsem našel v ní je mrtvej ptáček
na bidýlku visí rozšlápnutej vláček
někdo na mě volá že dělám ostudu
klidně šťourám klackem just nikam nepudu
 
Rozpůlená deska v ní rýhy jak vrásky
nasazuju brejle a čtu Píseň lásky
sídliště už vstává z oken slyším kašel
v krabici dřevěný doutníka jsem našel
 
Usmálo se štěstí po mosazný klice
zespoda jsem vytáh' doušek slivovice
doutník voní príma lok mi ohřál tělo
byl jsem jako mladík vše se krásou skvělo
 
Kukavůz přijíždí končí moje trasa
sběrně cajky prodám prázdná je má kasa
v bufetu pak zařvu Haló paní Ivo
šoupněte mi rychle sekanou a pivo…

                Cenzura (1970)

Píseň mosazné kliky
 
Na mně se ruce střídají
jak včely na květu
jsem stará klika mosazná
bez vášně bez vznětu
Jsem symbol který otvírá
vždy někam za něčím
jsem klidná nemám emocí
při smutku nebrečím
Na mně se ruce střídají
studené i plné potu
po výhře zdařilé
i po bankrotu
 
Já dveře lidem otvírám
do štěstí do psoty
já pouštím lidem do bytu
radosti trampoty
Mě pošťák svírá s ostychem
když mačká telegram
s nevlídnou černou lemovkou
a neví kudy kam
Jsem vlastně sluha bez pánů
a trochu filozof
já nové cesty začínám
i cesty na hřbitov
 
Na mně se ruce střídají
pěstěné i plné vrásek
ty ruce prosící
stařen i krásek
Já dveře lidem otvírám
do slunce závějí
na mně se ruce všech
s nadějí zachvějí
 
Jsem stará klika mosazná
mé srdce churaví
to neustálé škrcení
mě dávno nebaví
Už aby slévač roztavil
mé tělo trpící
a třeba ze mne udělal
jazzovou poklici
Pak budu snídat synkopy
a ragtime k večeři
než čekat jako pitomá
kdo vejde do dveří…

foto © Josef Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 11. 2005.