Vydavatel-Poutník: HOVORY S POUTNÍKEM (7)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail:
poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký

POUTNÍK  ■  27.2.2005  ■ 
 
 

Hledání smyslu
Narození dítěte s mentálním postižením je pro každou rodinu zlomovou událostí. Stává se životní křižovatkou, na které musí padnout zásadní rozhodnutí jak, kudy a proč dál. Velký problém spočívá v tom, že chybí vyznačení hlavní i vedlejší cesty a vůbec není jasné čemu a komu je nutné dát přednost. Žádné směrníky, ukazatele, žádná návěstí "pozor dej přednost", žádná varování či výstrahy. V této chvíli každý nevyhnutelně prožívá těžký zápas rozumu a citu. Co je chápáno jako všeobecně správné, nemusí být ještě ze subjektivního pohledu rozumné. Co se nám jeví jako rozumné, se ne vždy dá spokojeně žít.
 
Kde je hranice, kam až myslet na blaho postiženého dítěte? Kde končí naše možnosti a schopnosti? Co je oběť a co ztráta smyslu pro realitu? Čí život má prioritu - ten, který máme nebo ten, který jsme dali? Při tomto rozhodování je na miskách vah mnoho důležitých věcí a jejich správné utřídění je nesnadné. Čím vyvážit bolestné zklamání z narození dítěte, které je z pohledu našeho i ostatních lidí nenormální, jiné - postižené? Vzdát se kariéry, denně být konfrontován se zvídavými pohledy či dotazy. Žít ve strachu z dalšího dne, ztratit čas na koníčky a záliby, stát se závislým na pomoci jiných? Kde najít sílu a odvahu?  A má život s mentálně postiženým člověkem opravdu nějakou cenu a smysl? Otázky, se kterými je nutné se vnitřně vypořádat, případně je alespoň vyslovit nahlas, neboť mentální postižení našeho dítěte je nezvratná skutečnost trvající dvacet čtyři hodin denně. Nečeká nás žádná přestávka, nebude nám přidělen žádný oddechový čas k nabrání nových sil, až nám ty stávající dojdou.
 
Domácí péče nebo ústavní pobyt jsou dvě možná řešení situace. Podle mé osobní zkušenosti je optimální tyto dvě varianty zkombinovat. Poskytnout dítěti domov, ze kterého může s naší pomocí poznávat svět a integrovat se do něj i se svými zvláštnostmi.
Například denní stacionář, kam dítě pravidelně z rodiny dochází, kde je mu věnována laskavá odborná péče, jistě napomůže jeho celkovému tělesnému i duševnímu rozvoji a může se také stát velkou pomocí pro rodinu, ve které dítě s postižením trvale žije. Na zvládnutí náročného úkolu je rázem více rukou, hlav i srdcí, neboť zůstane-li postižené dítě pouze v rodině, stává se z velké části určujícím faktorem pro její fungování. Mnoho věcí je nutné podřídit a přizpůsobit jeho potřebám a požadavkům. Je nutné vyřešit rovnici o mnoha neznámých a  vybalancovat vzájemné vztahy, potřeby, práva i povinnosti všech členů rodiny. Nikdo by neměl být ve jménu naprostého obětování se, obětován.
Postižené dítě by nemělo absolutně determinovat život rodiny a také by nemělo žít v "kozím chlívku", ukryto před zraky okolního světa jako případný zdroj finančního přilepšení. Každodenní starost o něj s sebou přináší dlouhodobě řadu stereotypně se opakujících činností, jenž jsou nezbytné pro zajištění jeho spokojeného života a které rodina musí zvládnout. Rozsah nutné péče je dán závažností a stupněm postižení. Celoživotní inkontinence, poruchy přijímání potravy, různé druhy záchvatů, neschopnost udržovat osobní hygienu, nutný trvalý dozor, to jsou jen některé vážnější problémy, které je zapotřebí dlouhodobě řešit. Zde je trvalá spolupráce se sociálním zařízením vhodného typu takřka nezastupitelná.
 
Položme si ale zásadní a životně důležitou otázku: Může nám společný život s mentálně postiženým člověkem nabídnout kromě námahy, těžkostí a komplikací i něco krásného a smysluplného?
Odpověď NE se nabízí téměř sama, po zvážení všech výše uvedených negativ a mnoho nezasvěcených se s touto odpovědí ztotožňuje. Vždyť mentálně postižený člověk  pomoc pouze vyžaduje a jen ji přijímá. Často ani neví kým vlastně je a nechápe své místo ve světě, nerozumí našim zklamaným nadějím, které jsme do něj vkládali a mnohdy si neuvědomuje, kolik potíží s sebou péče o něj přináší. Jak by tedy mohl náš život obohatit? Co krásného od něj lze očekávat? Je schopen i on někomu pomoci či někoho obdarovat?
 
Člověk s mentálním postižením nás může obdarovat láskou, která není zkalena jakoukoliv zištností a falší. Nerozlišuje lidi na významné a bezvýznamné jedince, neboť složitostem společenských úrovní nerozumí. Hodnotí své okolí především pocitově, v kategoriích hodný - zlý. Žije-li v prostředí, které ho láskyplně přijímá co by plnohodnotnou lidskou bytost, je nám jeho nitro otevřené a dovolí nám, abychom spolu s ním naplno prožívali nejen jeho slabost či bolest, ale i radost a nadšení ze života. Zjistíme, že  i člověk s těžkým mentálním postižením je schopen vlastního vývoje a v hlubinách jeho duše lze objevit mnoho překvapivého. Je tragickým omylem domnívat se, že takovýto člověk je pouze nerozumnou, prostoduchou a bezcitnou animální bytostí, která si v lepším případě zaslouží pouze náš soucit a naši pomoc.
Je naprosto chybné se domnívat, že citovost je nezbytně závislá na rozumnosti. Člověk nerozumný s námi může často daleko hlouběji soucítit a bezprostředně nám projevovat svou lásku. Kalkulace, vypočítavost, výhodnost, intrikaření, to jsou pro člověka nerozumného prázdné a neuchopitelné pojmy. Jestliže dítě s mentálním postižením vyrůstá v prostředí, které jej láskyplně a s pochopením vychovává, může z tohoto neúplného lidského semínka vyrůst nádherná a zvláštní květinka, o kterou je sice nutné svědomitě a starostlivě pečovat, ale která může náš život provonět vůní opravdového člověčenství.

VYDAVATEL ■  11.3.2005  ■        

        

Milý Poutníku!
Jak už jsem napsal v některém z předchozích dílů našich rozhovorů - toto téma je pro mě nesmírně těžké komentovat a netroufám si k němu ani zaujímat jakýkoli osobní postoj.
Rád bych proto dal na tomto místě slovo jiným, kteří s ním mají vlastní zkušenosti a každodenně se jich dotýká.
Vzhledem k tomu, že POZITIVNÍ NOVINY navázaly úzkou mediální spolupráci s novinami MŮŽEŠ, věřím, že celá řada čtenářů těchto novin bude reagovat na Vaše slova a já je budu moci na tomto místě průběžně doplňovat jako
DISKUSI NA TÉMA ....   Pavel Loužecký

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2005.