Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Kotě
 
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
 
Kotě umlklo, ale namísto panického úprku přicupkalo rovnou k němu. Přitroublost  takových stvořeníček je fakticky boží, pomyslel si; no nic - aspoň poškádlím ženu.
 
Jenže žena ho překvapila jakbysmet: uviděla mourka na polštáři a vzala ho do náruče. „To je krásné - a jak se tulí!“ V tu chvíli jako by zažárlil a raději se vrátil na zahradu. Homole mu rostla pod rukama. Také jeho starost rostla: kolik za kastli vysolí? Kdekdo jenom ždímá...
K ustaranosti se přidal ještě hlad. Sklepal tedy piliny a třísky z košile a než si sedl na kuchyňskou židli, prostřel pod sebe noviny. Žena se měla ke kotěti - on jako by tu ani nebyl. „Šilhám hlady,“ připomenul se.
„Podívej na ty oči,“ roztála žena, zatímco kotě spokojeně předlo, tlapkou stíraje z vousků rosu mléka. On se naježil: „Taky mám oči - a větší! Dám si kakao.“ Teď si žena zakryla usmátá ústa; nemají mléko - kotě je vypilo - chudáček hladový... Chudáček, chudáček - takže on se ani nenasnídá?!... Ať si dá kafe. Nebo čaj. „Copak to jde, utrácet za cizí kočku? Mám starost, kolik vysolím za kastli, a ty...!“ Co já - já? Tys kočku přines! měla na jazyku, ale při uťalo lání telefonu. On zvedl sluchátko.
 
„Kára je hotová,“ uslyšel, „můžeš s ní odfrčet...“ „Jsi klasa, fakt,“ vdechl do membrány, „hned jsem u tebe.“ Na terase ovšem zaváhal. Nedalo mu to: „Vyhoď to zvíře.“ „Umí se tak tulit,“ pípla z ní něha. „Kočka je falešná. Někdy má i vši,“ sklouzl pohledem na polštář.
 
Půlhodina se přehoupla a po ní druhá. Motor spokojeně předl, a také on měl prima náladu: dva litry uhádal! Ale jen vystrčil jeho domov střechu zpoza stromů, vzpomněl na kočku a zkrabatil čelo. Co udělala? Vyhodila, nebo ne?
 
„Kde je kotě?“ bafl ještě ve veřejích. „Dala jsem je sousedům,“ mňoukla. On roztál do širokého úsměvu; abys věděla, uhudlal jsem v servisu celý dva  tácy. Mazlivě se k němu přitulila - zazdálo se mu, že hebounce přede, a život byl dozlata jako polínka poskládaná do homolí.
 
(z cyklu Oblázky u brodu) 
Námluvy
 
Jen se pošklebuj, rozjívenče na skejtu, já to přežiju a tebe to hihňání přejde, až si rozbiješ kolena a spustíš kůzlečí bekot...; nervózní Robert s olysalou hlavou a čelem rozrytým rýnkami vrásek slídí po chodníku skrze sklo brýlí a jeho výčitka se zavrtává do pně lípy jako dřevokaz; Robert pamatuje, když strom sázeli, je jen o deset let starší než lípa; zeleného srdcoví je na ní rok od roku víc, strom a člověk jsou na tom docela stejně:vyrůst - odkvést - zlysatět, ale v rozeklinkách větví si vzestavěly atria pěnkavy a pěnice, kdežto on..., jen o deset let starší...; v domě-poustevně jako v dutině lípy sražené bouřkou, ráno co ráno housku s mlékem a noviny, večer noviny odzadu a knedlíky z konzumu, celý den anginu pectoris a hypertenzi...;
       
Robert klouže očima po sklíčku primek, pátá co nevidět a Eliška zakvete u jeho stolu, coca-cola slunečník coca-cola neslunečník...; Robert se dotkne uzlu kravaty, zkontroluje puget..., sám si spískal zapomenutý život zapomenutého psiska v útulku, mohl si vzít Květu, ale kdepak na něho s tou štrapácí do města?!, ani zahrada tam nebyla, a není snad zahrada život?, a to v návesním rybníku dodnes kvetou lekníny, prosím!, sám je vysázel, ale jinak čas všechno překope..., jen on je vždycky svůj, a nesvůj, když z poustevny pryč; opět ďobe očima v pugetu modrokvětých růží, sám je vypěstoval, prosím!, a teď kormutlivě lituje, že nepřidal o květ víc, Eliška a růže jdou náramně k sobě, vlastně nebýt Pěstujeme růže, co Eliška četla, když ji pustil sednout, ani by se neseznámili, docela trop z něho byla, v autobuse by špendlík nepropad, ale sedla si...; visela na mně očima - tak jsem si troufl, Eliška má z-z-zvláštní oči... takové... hluboké, jako jsou květy růží a doširoka jako květy leknínů v návesním rybníku...;
 
a Eliška už namouduši jde!;
 
jde ke coca-cola slunečníku - ty růže jsou pro vás, když dovolíte; - to jste nemusel - pane vrchní, dejte to někam do vody - můžu si přisednout? - víte, ten můj je takový podnikavec, dneska se musí člověk ohánět, že je to tak? - budeme mít květinářství - jenže o tom nemám ánunk - to pěstování růží - pane, pane... jakže to bylo?...; těch starostí, toho shánění!, já se z toho picnu!;
 
tak to vidíš, rozjívenče, říkal jsem, že si natlučeš, uhni!, než spustím bekot, ani jsem neotevřel okna sluje, myslel jsem ... to jsem si tedy myslel... vrátíš se bůhvíkdy, tma už bude, a tak ... a noviny jsem nekoupil!...;
 
Robertovy ukoptěné myšlenky pajdají, Robert o nic míň, čím jsi starší, tím míň rozumu máš, domýšlivo domýšlivý!...; a po stydlavě zarudlé lysce ho pohladí stín zeleného srdcoví a z atrií v rozeklinkách větví mu cinknou na cestu pěnkavy i pěnice.
 
(z cyklu Oblázky u brodu) 

grafika © www.ateo.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2005.