Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Místo motta:
 
Vy lidé, co se pachtíte
jen po tom, co má svět
a pro mamon
jste samý shon,
jenž duši nechá hladovět;
jak ubohá je vaše naděje,
že vám to k štěstí přispěje!
Sláva, jmění, slast –
to je zboží přeludné a vnější;
je nekonečně blaženější,
kdo nedá se tím zmást.
 
Člověk šlechetný
je mušle perlová;
sám v sobě poklad má…
 
J.S.Bach: O pokojné mysli

ČLOVĚK ŠLECHETNÝ
JE MUŠLE PERLOVÁ


Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví.
Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné.
Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla ! Kritika stranicky vyztužená hlásala ze stránek Rudého práva, že touto inscenací se režiséru Pleskotovi podařilo z košatosti a poezie renesančního veleautora vysoustružit telegrafní tyč. Proč ne! Čněla, jasná a sdělující, že MYŠLENÍ JE CESTA K POZNÁNÍ a my bychom měli být připraveni na to, že to také bolí. Ale hledání pravdy že je smysl toho, proč tu jsme.
 
Vysoký, štíhlý jako vztyčený ukazující prst byl Hamlet – Radovan Lukavský. S dýkou obrácenou k sobě otázkou Být nebo nebýt?!  ptal se taky té holky v hledišti, aby ji tahle „kontrolní otázka“ už neopustila nikdy a byla dlouhým, dlouhým a potřebným a krásným trápením, jak uvést rozum do toužené harmonie s citem. I úrodnou rolí pro výčitky, že nemá holt tu potřebnou zodpovědnost za život…
 
Pak další Hamlet – Holanův: Noc s Hamletem ve Viole.
 
Tryskový motor není pro básníka…
A jakože týž je strom a přec jsou na něm plody,
jež dozrávají předčasně
a jiné v pravý čas a jiné až později:
ne, nelze spěchat ve slovech
neboť jsme nebyli a nejsme
z útrpného práva lidu
při touze být člověkem pro člověka…
 
A příval něhy, když jsem pochopila, kdo mě nezadržitelně opouští…
 
…Matka!...Ta její trpělivost, to její zas a zase,
které by mohlo oddalovat věčnost,
kdyby tou věčností už nebylo…
Ty její tiché krůčky, když jsi stonal,
nebo když přinášela chléb a styděla se,
že ten boží dar má zase brousek! Šla vlastně životem
dobrovolně i postrkem bázně…
a nikdy nečekala, až si světlo v ní
narovná záda! A všechno dala,
i  když její jméno nebudeš nikdy číst
v novinách vydávaných pro žebráky…
 
Jsou okamžiky, kdy se zastaví čas a ony přes jeho proud stále plují… Nedotčené, nezměněné, mají vaše mladé srdce a vaši už opravdovou,  zestárlou duši, která chce být popsána hluboce.
Od té doby uplynulo přes čtyřicet let.
Radovan Lukavský, herec, profesor vyučující herce budoucí, doctor honoris causa AMU, která jej tímto čestným titulem dekorovala až po jeho pětaosmdesátce…Stovky hereckých proměn a jeden jediný pevný muž, na jehož štítě nejsou Mravnost, Čest a Činorodost jen krásná rodová znamení, ale konkrétní činy.
A nic z toho se neodehrálo bez lásky k životu a k práci, kterou ho naplňuje. Ostatně právě Vladimír Holan, jeden z básníků, kteří žili a žijí také skrze recitátorské umění Radovana Lukavského, říká:
„Účinná láska, víš?... Každodennost je zázračná!“
 
V letošním létě vznikl celovečerní dokumentární film o neobyčejném setkání – s obyčejným názvem: Návštěva u Radovana Lukavského. Na chalupu, kterou léta budoval se svým otcem Rudolfem, ženou Ludmilou a synem Ondřejem, zajel za ním jeho žák, herec a režisér Ondřej Kepka, aby se ptal – a naslouchal… Ptal se a naslouchal vlastně už léta před tímto setkáním, takže vlastně jen navázal nit prožitého k prožívanému. Měla jsem tu čest spolupracovat na tomto filmu – a udělat tedy totéž. Navázat na to prožité chvílí, kdy jsem si uvědomila, jak důležité je potkat v životě člověka, který vám pomůže najít směr, kudy jít a nebát se, že to bude klopotné, protože tímhle směrem se jde ke smyslu života. Měla jsem tehdy dost mladé drzosti, abych se šla svěřit právě jemu s tím, jak velice bych se chtěla stát herečkou. Stálo mu za to mě vyslechnout, ptát se, odpovídat, znovu se ptát a naslouchat, o čem sním, o co usiluji a jak to chci uskutečnit. Uslyšel možná to, co jsem ještě nevěděla. Nechtěl už slyšet monolog nebo recitaci, chtěl, abych napsala, co jsem v divadle viděla…Včera, dnes, zítra, pokaždé, kdy jsem zase stála u zadního vchodu. Psala jsem a nosila mu to. Po čase řekl mému otci: „Ať nehraje, ať píše. Z toho může něco být.“ Nebyl to „rozsudek“, byla to výzva. Dívala jsem se na pana profesora jako na milník, ukazatele směru, poněkud podobného božskému ideálu. Dívala jsem se vzhůru, krásně oslněná.
Směr pohledu se za těch čtyřicet let nezměnil, pořád se dívám vzhůru, ale tenze dosahování pominula. Dívám se a vidím hlavně hodně světla, vyjasňujícího i uklidňujícího, bez tesknoty z viditelných stop času. A prostor, který stále nabízí tolik možností, ať už je čas budoucí vzdáleností nebo blízkostí…
 
V Čechovově Labutí písni říká starý herec Světlovidov ústy herce Radovana Lukavského: „Kde je umění a talent, tam stáří a osamělost nemají místo…“ 
Radovan Lukavský oslaví na začátku příštího měsíce své 86. narozeniny – jsou to krásná, naplněná čísla už na pohled.  A mají v sobě i hodně radosti, která proudí všude tam, kde se člověk přičinil k dobru, kde jen mohl.
Radovan Lukavský se na dobu pozemského života rozloučil na začátku tohoto jara s člověkem nejbližším a nejdražším – ženou Ludmilou.
Má rodinu, syna, vnučku, vnuka, v nich pokračuje paní Ludmila i on.
Má přátele, s nimiž se sdílí.
Práci, kterou neopouští.
Má budoucnost jako málokdo z nás, protože ovládl umění nepromarnit život.
Pak má hodina cenu, kterou jí vydobyl každou předcházející z těch šestaosmdesáti let Bytí.
Je nádherná.

foto © z archívu Ondřeje Lukavského

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 10. 2005.