Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal. „Na mládež by to chtělo bičem! Rána nikomu neuškodí! Já kdybych měl moc, já bych dal ty mládežníky do lajny!“ Začal si mnout ucho a nápadně znervózněl. Nevím, kde se vzala ta myšlenka. „Pane K…. vidím, že jste se stal také obětí panelákové faraoepidemie,“ oslovil jsem s plnou vážností pana K…. . „Co tím myslíte?“ nechápal pan K…. „No, vidím, že si žmouláte boltec ucha!“ „Svědí mě,“ přikývl, „jako bych tam měl mravence. A v konečcích prstů to mám také. Jsou to asi nervy!“ „To nejsou nervy,“ poznamenal jsem jakoby pro sebe a když zvedl nechápavě obočí, dodal jsem: „To je faraoepidemie! Dal bych za top hlavu!“ „Co to je? Jaká farao…?“ Pomalu a vážně jsem panu K…. vysvětloval: „Nesmí se o tom moc mluvit,“ tajemně jsem se odmlčel, „ale je toho v sídlištích plno!“ „Čeho?“ ptal se zřejmě vystrašený učitel. „Máte doma v paneláku faraony?“ „Také jsme je měli. Kdo by je neměl! V panelácích je měli všichni!“ „A to je ta příčina!“ zvedl jsem objevně prst. „Každý podnájemník, ať chtěl či nechtěl nějakou tu mravenčí potvůrku pozřel!“ „Jak – pozřel?“ divil se stále nervóznější K…. „Faraoni se nejraději živí chlebem nebo pečivem. Dostanou se všude. Není divu, že každý z nás nějakou tu potvůrku spolkne. Nic se nestane… většinou, ale vy jste určitě spolkl oplodněnou faraončí samičku. A tak nastalo to, co je typickým příznakem tohoto onemocnění. Brnění!“ Pan K…. začal propadat panice: „Nerozumím, nerozumím,“ opakoval stále. „Rád vám to vysvětlím. Máte tu smůlu, že jste spolkl faraončí samičku. Vajíčka se zažívacím traktem dostala do ledvin, odtud do jater a posléze do krve. Tam uzrála a nová kolonie faraonů po nějakém čase, bývá to asi týden, se sžila s novým prostředím a koluje vám v cévách, v žilním systému. Je vyživována vlastně vaší stravou.“ Můj posluchač zezelenal a zakoktal: „Je to pravda?“ „Určitě přikývl jsem. „Seriózní noviny, jako je Rudé právo, přece nelžou!“ „Já Právo odebírám denně, ale tohle jsem přehlíd,“ stěžoval si smutně můj posluchač. „Ale co teď?“ Vlídně jsem mu pohladil ruku a s misionářským úsměvem jsem mu říkal: „Snad se to dá ještě zachránit! Navštivte interní oddělení a promluvte s panem primářem P. Řekněte mu, že jsem vás tam poslal. A pospěšte si,“ dodal jsem káravě, „mohli by vám ty potvory sníst všechnu krevní plazmu, a hlavně červené krvinky. To mají ty potvůrky nejraději. Jak jsem četl.“       Za týden se ozval telefon. „Pane Fousku, prosím vás, vykašlete se na zdravotnictví a na medicínu vůbec. Byl tady pan K…., kterému jste zblbl hlavu. Zpočátku jsme ho chtěli nechat na nervovém. Udělali jsme mu testy, rentgeny, zkoušky krve. Na jeho přání. Nechte faraony v Egyptě. Jó a ten pan…. chtěl vaši adresu. Sestra mu ji dala. Dávejte si pozor!“   Koupil jsem velkou kytici, láhev frankovky, bonboniéru a šel jsem se omluvit do Kročehlav. Zazvonil jsem. Po dobrých deseti minutách vykoukla z okna paní K…. „Paní K…., nesu vám malý dárek. Vám a vašemu pánovi. Taky bych se chtěl omluvit,“ koktal jsem. Šedovlasá paní pokyvovala smutně hlavou. Tiše zašeptala: „Už se nemusíte omlouvat. Můj manžel zemřel!“ ukázala prstem do pomyslného nebe. Stál jsem ztuhlý jako rampouch. Bylo mi smutno a hlodaly mne výčitky. „Co se mu stalo?“ hloupě jsem vykoktal. Paní K…. si utřela slzu, vysmrkla se do kapesníku a vyčítavě řekla“ „Faraoni mu sežrali krevní plazmu a červený krvinky!“ Položil jsem kytici, bonboniéru a frankovku na zídku.  Za sebou jsem slyšel bláznivý smích manželů K….

  

Z knihy  Josefa Fouska „Pojďte se smát“, V roce 2003 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jaroslav Vízner
	Jitka Molavcová
	Ondřej Suchý
	Ivo Šmoldas
	PhDr. Jiří Grygar
	Ladislav Gerendáš
	Ivan Rössler
	Stanislav Motl

Další autoři »