Je to už pěkných pár let, co se našim sousedům stala zajímavá příhoda. Se sousedy jsme vždy měli a dodnes máme vztahy - dalo by se říci - až ideální. Občas chodí oni k nám nebo my k nim, popíjíme, oslavujeme a legrace nezná mezí. A občas se stane, že si vzájemně vypomáháme v různých věcech. Prostě naše mezi sousedské vztahy by mohly sloužit za vzor.

Poslední slunečné srpnové dny jsme si užívali, jak se jen dalo. V lesích nedaleko našeho města se snad zbláznily všechny houby a klubaly se ze země neuvěřitelnou rychlostí. Moji rodiče, dozvědíce se tuto novinku, neváhali, vybavili se košíky a kapesními noži, rychle sedli do auta a vyrazili k lesům.
Když jsem zjistil, že nemám zrovna nic důležitého na práci, rozhodl jsem se, že pojedu s nimi. Považoval jsem za ideální příležitost - když už nejsem na hledáních těch houbovitých klobouků zrovna "nejlépe vybaven" - že se mohu také jednou nadýchat čerstvého vzduchu.
Přiznám se, že na sbírání hub jsem nikdy neměl velký talent. V lese bylo krásně, lesní vůně provázela zpěv ptactva a občas bylo slyšet také zvuky jiných tvorů. I já jsem měl při hledání hub úspěch, ovšem v porovnání s rodiči velmi nepatrný.

Po návratu domů jsme se hned pochlubili sousedům košíky plných hub. Ty to ani moc nevzrušilo a dál se vyvalovali na terase, užívajíce si tímto způsobem krásný teplý podvečer. Snažili jsme se je přesvědčit, ať také hned zítra brzy ráno vyrazí do lesa, že je tam hub ještě požehnaně. Mávali však nad námi rukou a kroutili hlavami, jako že to jsou sice parádní kousky, ale kdopak by to u nich jedl ...., a pak taková námaha s čistěním, dejte pokoj!

Doma jsme hned začali s okrajováním a zpracováním hub podle různých receptů. Moje mamka, která hýří bujnou fantazií a má nebývalý smysl pro humor, přišla na velkolepý nápad, jak se částečně hub zbavit a "darovat" je sousedům. Koukali jsme na ní zprvu pochybovačně, ale nakonec jsem se k tomuto nápadu zanedlouho přidali také.

Bylo rozhodnuto. Čekali jsme, až se úplně setmí, pak jsme si našli černé oblečení a černou barvu, která se dala nanést na pokožku, jsme se zmalovali k nepoznání, takže jsme nebyli ve tmě vůbec vidět.
Když už tma zhoustla tak, že by se dala skoro krájet, vyšli jsme opatrně z domu. Já nesl štafle, mamka krátký žebřík a všichni psi v okolí před námi zděšeně utíkali.
Velice opatrně jsem opřel štafle o plot k sousedům a pak spustil žebřík na druhou stranu. Pomalými tichými pohyby jsme přelezli plot a z ruksaku na mamčiných zádech jsme vytahovali jednu houbu za druhou, zašroubovávali je na různých místech zahrady do trávy, o níž se s přimhouřením jednoho oka dalo říci, že je to anglický trávník.

S bravurou Arsena Lupena jsme se po dokončení díla vrátili bleskurychle zpět a zmizeli v našem domě. Věděli jsme totiž, že sousedi před tím, než jdou večer spát, vychází před dům, rozsvítí venkovní světlo a pak vychutnávají  svou poslední cigaretu před spánkem. A právě pár metrů od vchodu do jejich domu jsme nasázeli najednou velký trs hub.
Celá rodina se namačkala k okénku v koupelně, kterým bylo dobře vidět na místo činu. Samozřejmě jsme tam stáli potmě, celí netrpěliví, ani jsme nedutali a čekali, až se rozsvítí a sousedi vyjdou ven. Doufal jsem, že dneska snad nepůjdou spát bez zakouření.

Uběhla necelá čtvrthodinka a venkovní světlo v protějším domě se rozsvítilo. Na terasu vyšel pan domácí, zapálil si cigaretu, labužnicky potáhl kouř a zase ho vypustil. Najednou v něm hrklo, zakuckal se a začal se dusit. Popošel opatrně před dům, sklonil se a začal volat:“ Jarunóóó, poď sem rychle! To snad není možný, u nás na zahradě rostou houby!“

Měli jsme co dělat, abychom nevybuchli smíchy při pohledu na to, jak nevěřícně kroutí hlavou. V zápětí vyletěla z domu i sousedka v noční košili a my uslyšeli: „Nojóóó, máš pravdu! Hromadkovic se honí po lese jak blbí a nám to tu roste přímo u nosu.“
Začala pobíhat pomateně po zahradě, vytahovala jednu houbu za druhou, skládala si je do vyhrnuté noční košile a pořád tomu nemohla uvěřit. Po chvíli jim ale začínalo docházet, že cosi není v pořádku, protože nacházeli stále nové a nové houby. Ale i přesto stále lezli po čtyřech po trávníku, nakukovali pod keře a vůbec nic nechápali.
Naše rodina to už za koupelnovým okénkem nemohla smíchy vydržet. Vyšli jsme ven před dům a zahalekali na ně: „Tak co, u vás už taky rostou houby?“

Když jsme jim se smíchem vysvětlili, jak se ten houbový zázrak přihodil, sousedi nám zase na oplátku sdělili své první dojmy, které je napadly, když uviděli tu záplavu hub na své zahradě. Nakonec jsme si popřáli dobrou noc a odešli spát s dobrým pocitem, jak se nám tahle Lupenova akce zdařila.

A co říci na závěr? Snad jen to, že tato houbová příhoda jasně dokazuje, že zachce-li se vám hub, nemusíte chodit do žádného lesa. Stačí se jen dobře dívat kolem sebe....