Vydavatel-Poutník: HOVORY S POUTNÍKEM (4)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

 Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail:
poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký


POUTNÍK  ■  1.2.2005  ■ 


 

 
Z kolika slzí skládá se pláč?
A kdopak ví, co já jsem zač.
Život je prý veliký hráč
a lidský osud nejistý mač.
 
Růže před světem trny své neskrývá.
Tváří v tvář bolesti odvahy ubývá.
Nevinnost dětství ve stáří doznívá.
Nebloudí ten, který nadějí oplývá.
 
Je velké umění říci včas dost,
pochopit, kdy jsi nezvaný host.
Hladovému psu se nebere kost.
Jedem je duši zbytečná zlost.

Poutníkova řešení

 
Hledám-li řešení jakéhokoliv problému, snažím se vycházet ze dvou základní východisek – každý problém má pozitivní řešení a každá událost má poznatelnou příčinu. Náhodné jednání a náhodné události pro mě  neexistují. Veškeré dění je zakotveno v řádu bytí a pojem náhody je užíván pouze pro zjednodušení a snadnější výklad světa. Náhoda je takové dokonale tuhé těleso, tedy těleso, které se vlivem vnějších sil nedeformuje. Fyzika tento pojem úspěšně používá k výkladu celé řady fyzikálních zákonitostí, ale každý fyzik vám potvrdí, že ve skutečnosti žádné dokonale tuhé těleso neexistuje.

Chci-li nalézt pozitivní řešení nějakého problému, musí mě tento problém svou naléhavostí vnitřně oslovovat. Nestačí pouhé rozumové rozhodnutí v rovině – je nutné TO udělat, neboť je TO správné. Vždy je zapotřebí hlubší zapojení celé duše.

Správné pozitivní myšlení, které zákonitě musí předcházet pozitivnímu jednání, má tři fáze – definice reálného pozitivního přání, víra v jeho uskutečnění a praktická podpora objevujících se pozitivních změn.

Za další důležitou věc bych označil individuální umírněnost. Jedinec nespasí svět a jeho možnosti a síly jsou vždy limitovány. Nerad bych čtenáře unavoval příliš dlouhým filozofováním, a tak raději nabídnu svá konkrétní, snad pozitivní řešení. Jako bych již slyšel - no tak se už předveď, ty rozumbrado.
 
Milý čtenáři, mohu Ti nabídnout pouze to, co jsem sám dokázal vyřešit a změnit. Budu-li Ti radit co máš dělat, jak to máš dělat, proč to máš dělat a s kým je nejlépe to dělat, nepůjde o nic smysluplného, neboť já nevím, co konkrétně naplňuje a tíží Tvou duši. Mohu se s Tebou podělit o svá řešení, která vznikla na základě potřeb duše mé.

 

Nikdo tě nechce, synu můj

 

Když našemu postiženému synovi bylo pět let a on začal pomalu a vrávoravě chodit, smysluplně žvatlat, zajásali jsme a začali hledat školku či sociální zařízení, kam by mohl chodit. Nenašla se žádná školka, škola ani denní ústav, kde by byli ochotni se synovi věnovat. V úvahu připadala pouze domácí péče. Stáli jsme před problémem – řešit nebo rezignovat. Proti odporu několika okresních odborníků, jen s podporou tehdejšího starosty města, vznikl denní stacionář pro děti s mentálním postižením, který slouží dodnes. Bylo možné se obrátit na různé instituce a žádat zřízení potřebné sociální služby, kdybychom to udělali, stacionář by dodnes neexistoval. Potřebuješ-li opravdu něco, pokus se to zařídit sám.
 

Sociální časovaná bomba
Jakou má dnes šanci mladý člověk, který svůj život stráví v dětském domově? S nástupem plnoletosti po dokončení vzdělání ( a to je ta lepší varianta) je doslova a do písmene vyhozen na ulici. Do té doby nebyl nucen se o cokoliv starat. Chybí mu řada sociálních dovedností a náhle je vržen do světa, který ho svou složitostí nemilosrdně převálcuje. Stane se závislý na sociálních dávkách, cesta na dno holé existence a okraj společnosti bývá překvapivě rychlá.
Před sedmi lety jsme navštívili jeden dětský domov a na víkendové pobyty si do rodiny začali brát chlapce, který se nehodil k adopci. Až jednou bude opouštět dětský domov, má někoho, kdo mu v začátcích pomůže. Nejsme schopni pomoci několika či desítkám dětí, ale pro jednoho človíčka se u nás místo našlo. V našem kraji žije v dětských domovech „pouze“ několik stovek dětí o které by se mohly bez problémů „podělit“ tisíce rodin, které spokojeně žijí v nebližším okolí těchto domovů. Časovaná bomba by rázem přestala tikat.

Jsem sociální případ, státe starej se
Množství, kvalita a dostupnost sociálních služeb. Vzhledem k tomu, že se mě tato oblast osobně dotýká, rozhodl jsem se před rokem zapojit do komunitního plánování v našem městě. Našel jsem tak způsob, jak cosi nepatrně ovlivnit v místě, kde žiji. Není daleko doba, kdy každé město bude zpracovávat svůj vlastní komunitní plán pro oblast sociálních služeb. V rámci sestavování komunitního plánu se v rovnoprávném vztahu setkávají zřizovatelé, poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb. Ideální prostor na prosazování smysluplných a pozitivních změn. Vřele doporučuji!
Ptám se, ptáš se, ptáme se
Jednou ze základních potřeb svobodného člověka by měla být potřeba a snaha ptát se. Pokládat na správných místech, správným lidem, správné otázky. Není proto vůbec na škodu znát místní poslance či senátory a nebát se oslovit třeba i členy vlády či krajského zastupitelstva. Navrhoval bych zahájit celostátní e-mailovou  kampaň v pokládání otázek.
 
Žádám Vás, pane premiére, abyste veřejně a věrohodně vysvětlil nesrovnalosti, které se objevily v souvislosti s pořízením Vašeho bytu. Před krajskými volbami jste mě delší dobu ujišťoval o tom, že to myslíte upřímně, tak Vás prosím, dokažte to nyní. S pozdravem Josef Novák.

Velmi často máme problém od sebe odlišit dva pojmy – svobodu a libovůli. Demokracie ze svobody jedince vychází a je na ní založena, kdežto libovůle demokracii naopak ničí. Libovůle v současné době vítězí nad svobodou. Naše pokládané otázky by mohly libovůli demaskovat a vzít jí alespoň část životního prostoru.

 
Na závěr bych si dovolil připojit své desatero pozitivity:    

■  Každý problém má pozitivní řešení.
■  Nejsi-li schopen najít pozitivní řešení problému, neznamená to, že žádné neexistuje. Ptej se jiných.
■  Každá událost má svou příčinu.
■  V každé události i v každém jednání hledej smyl. Věř, že existují příčiny, a ony ti odhalí svou skrytou tvář.
■  Než něco vykonáš, živě vše promysli i prociť a události dostanou správný řád.
■  Pozitivní myšlení vždy předchází pozitivnímu konání.
■  Naděje je síla, která má schopnost uzdravit životem bolavé tělo i duši.
■  Láska je základní silou života. Nemiluješ-li, nežiješ!
■ Pozitivní myšlenky a city opět přitahují pozitivní myšlenky a city – stejné přitahuje stejné
    (u negativních myšlenek a citů to platí dvojnásob).
■  Utrpení a bolest patří do lidského života a dávají životu neopakovatelnou hodnotu.
 
Poutník

VYDAVATEL ■  6.1.2005  ■                 



Milý Poutníku!  Dlouho jsem přemýšlel o tom, co dodat k tématu, který jste tu právě předestřel. A mohu říci jediné: NEMÁM SLOV. K tomu se prostě nedá nic výstižnějšího dodat. Je to pravda, pravda, pravda.

Já k ní mohu přistupovat pouze z pozice člověka, který dosud neměl příležitost přijít do styku s postiženými lidmi. Jsem si jist, že takových je nás drtivá většina, a že ne všichni jsou schopni vcítit se do pozice těchto osob, neřku-li starat se o ně tak, jak to děláte Vy a desetitisíce lidí Vám podobných.
Když čtu Vaše slova, mám spíše takový dojem, že lidé se dneska jaksi podvědomě zdráhají o těchto věcech přemýšlet a hlouběji se jimi zabývat, snad z pocitu, že se jich to (zaťukat na dřevo) osobně netýká. A možná ani ne proto, že by byli necitliví nebo s nimi neměli žádný soucit.
Tito lidé se totiž stali uměle - ne vlastní zásluhou - naším špatným svědomím: mluví se o nich na každém kroku, z médií na nás prší jedna výzva za druhou, podpořte ... , dejte na charitu ..., pomožte postiženým ..., zašlete peníze do sbírky ..., kupte si srdíčko nebo kopretinku ..., pošlete SMSku naší nadaci ....
A člověk se najednou chtě nechtě přistihne při myšlence: Co jsem vlastně udělal já pro tyto lidi? Nejsou ty mé SMSky a koupená srdíčka spíše jakýmisi odpustky za mou osobní neangažovanost?
Hodně lidí o tomto problému vůbec nepřemýšlí, a prostě dají peníze tomu, kdo si o to dostatečně důrazně řekne (mnohdy i podvodníkům, kteří tohoto boomu zneužívají).
Jenže neřešíme my tu iniciativně problémy za někoho jiného? Neměl by to být hlavně stát, který se má o tyto aktivity postarat přednostně? - My, staří dobráci, ale přeci víme, že stát na to nemá ... (?) Chápeme to, jsme soucitní, máme ohledy, máme pořád to staré dobré srdce ....
A tak opět dáme (vedle mastných daní) něco ze svého - někdo více, někdo méně, někdo nic. A hle, ono to funguje. Jenže jak dlouho? Charita a dobročinnost jsou skvělé věci, prospěšné, užitečné. Ale mně se stejně zdá, že se pohybujeme po cizí zahradě a sázíme stromky tam, kde už dávno měly růst. Problém je v tom, že jsme si jaksi při tom svém spěchu nevšimli, že ze zahradníka se vyklubal kozel.   
Vydavatel

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2005.