|  Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail: poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami). Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....
Pavel Loužecký
|
| 
► POUTNÍK ■ 1.2.2005 ■
| |
- Z kolika slzí skládá se pláč?
- A kdopak ví, co já jsem zač.
- Život je prý veliký hráč
- a lidský osud nejistý mač.
-
- Růže před světem trny své neskrývá.
- Tváří v tvář bolesti odvahy ubývá.
- Nevinnost dětství ve stáří doznívá.
- Nebloudí ten, který nadějí oplývá.
-
- Je velké umění říci včas dost,
- pochopit, kdy jsi nezvaný host.
- Hladovému psu se nebere kost.
- Jedem je duši zbytečná zlost.
| 
| -
- Hledám-li řešení jakéhokoliv problému, snažím se vycházet ze dvou základní východisek – každý problém má pozitivní řešení a každá událost má poznatelnou příčinu. Náhodné jednání a náhodné události pro mě neexistují. Veškeré dění je zakotveno v řádu bytí a pojem náhody je užíván pouze pro zjednodušení a snadnější výklad světa. Náhoda je takové dokonale tuhé těleso, tedy těleso, které se vlivem vnějších sil nedeformuje. Fyzika tento pojem úspěšně používá k výkladu celé řady fyzikálních zákonitostí, ale každý fyzik vám potvrdí, že ve skutečnosti žádné dokonale tuhé těleso neexistuje.
Chci-li nalézt pozitivní řešení nějakého problému, musí mě tento problém svou naléhavostí vnitřně oslovovat. Nestačí pouhé rozumové rozhodnutí v rovině – je nutné TO udělat, neboť je TO správné. Vždy je zapotřebí hlubší zapojení celé duše.
Správné pozitivní myšlení, které zákonitě musí předcházet pozitivnímu jednání, má tři fáze – definice reálného pozitivního přání, víra v jeho uskutečnění a praktická podpora objevujících se pozitivních změn.
Za další důležitou věc bych označil individuální umírněnost. Jedinec nespasí svět a jeho možnosti a síly jsou vždy limitovány. Nerad bych čtenáře unavoval příliš dlouhým filozofováním, a tak raději nabídnu svá konkrétní, snad pozitivní řešení. Jako bych již slyšel - no tak se už předveď, ty rozumbrado.
- Milý čtenáři, mohu Ti nabídnout pouze to, co jsem sám dokázal vyřešit a změnit. Budu-li Ti radit co máš dělat, jak to máš dělat, proč to máš dělat a s kým je nejlépe to dělat, nepůjde o nic smysluplného, neboť já nevím, co konkrétně naplňuje a tíží Tvou duši. Mohu se s Tebou podělit o svá řešení, která vznikla na základě potřeb duše mé.
| Nikdo tě nechce, synu můj | -
 Když našemu postiženému synovi bylo pět let a on začal pomalu a vrávoravě chodit, smysluplně žvatlat, zajásali jsme a začali hledat školku či sociální zařízení, kam by mohl chodit. Nenašla se žádná školka, škola ani denní ústav, kde by byli ochotni se synovi věnovat. V úvahu připadala pouze domácí péče. Stáli jsme před problémem – řešit nebo rezignovat. Proti odporu několika okresních odborníků, jen s podporou tehdejšího starosty města, vznikl denní stacionář pro děti s mentálním postižením, který slouží dodnes. Bylo možné se obrátit na různé instituce a žádat zřízení potřebné sociální služby, kdybychom to udělali, stacionář by dodnes neexistoval. Potřebuješ-li opravdu něco, pokus se to zařídit sám.
- Sociální časovaná bomba
- Jakou má dnes šanci mladý člověk, který svůj život stráví v dětském domově? S nástupem plnoletosti po dokončení vzdělání ( a to je ta lepší varianta) je doslova a do písmene vyhozen na ulici. Do té doby nebyl nucen se o cokoliv starat. Chybí mu řada sociálních dovedností a náhle je vržen do světa, který ho svou složitostí nemilosrdně převálcuje. Stane se závislý na sociálních dávkách, cesta na dno holé existence a okraj společnosti bývá překvapivě rychlá.
Před sedmi lety jsme navštívili jeden dětský domov a na víkendové pobyty si do rodiny začali brát chlapce, který se nehodil k adopci. Až jednou bude opouštět dětský domov, má někoho, kdo mu v začátcích pomůže. Nejsme schopni pomoci několika či desítkám dětí, ale pro jednoho človíčka se u nás místo našlo. V našem kraji žije v dětských domovech „pouze“ několik stovek dětí o které by se mohly bez problémů „podělit“ tisíce rodin, které spokojeně žijí v nebližším okolí těchto domovů. Časovaná bomba by rázem přestala tikat.
- Jsem sociální případ, státe starej se
- Množství, kvalita a dostupnost sociálních služeb. Vzhledem k tomu, že se mě tato oblast osobně dotýká, rozhodl jsem se před rokem zapojit do komunitního plánování v našem městě. Našel jsem tak způsob, jak cosi nepatrně ovlivnit v místě, kde žiji. Není daleko doba, kdy každé město bude zpracovávat svůj vlastní komunitní plán pro oblast sociálních služeb. V rámci sestavování komunitního plánu se v rovnoprávném vztahu setkávají zřizovatelé, poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb. Ideální prostor na prosazování smysluplných a pozitivních změn. Vřele doporučuji!
- Ptám se, ptáš se, ptáme se
- Jednou ze základních potřeb svobodného člověka by měla být potřeba a snaha ptát se. Pokládat na správných místech, správným lidem, správné otázky. Není proto vůbec na škodu znát místní poslance či senátory a nebát se oslovit třeba i členy vlády či krajského zastupitelstva. Navrhoval bych zahájit celostátní e-mailovou kampaň v pokládání otázek.
- Žádám Vás, pane premiére, abyste veřejně a věrohodně vysvětlil nesrovnalosti, které se objevily v souvislosti s pořízením Vašeho bytu. Před krajskými volbami jste mě delší dobu ujišťoval o tom, že to myslíte upřímně, tak Vás prosím, dokažte to nyní. S pozdravem Josef Novák.
- Velmi často máme problém od sebe odlišit dva pojmy – svobodu a libovůli. Demokracie ze svobody jedince vychází a je na ní založena, kdežto libovůle demokracii naopak ničí. Libovůle v současné době vítězí nad svobodou. Naše pokládané otázky by mohly libovůli demaskovat a vzít jí alespoň část životního prostoru.
- Na závěr bych si dovolil připojit své desatero pozitivity:
■ Každý problém má pozitivní řešení. - ■ Nejsi-li schopen najít pozitivní řešení problému, neznamená to, že žádné neexistuje. Ptej se jiných.
- ■ Každá událost má svou příčinu.
- ■ V každé události i v každém jednání hledej smyl. Věř, že existují příčiny, a ony ti odhalí svou skrytou tvář.
- ■ Než něco vykonáš, živě vše promysli i prociť a události dostanou správný řád.
- ■ Pozitivní myšlení vždy předchází pozitivnímu konání.
- ■ Naděje je síla, která má schopnost uzdravit životem bolavé tělo i duši.
- ■ Láska je základní silou života. Nemiluješ-li, nežiješ!
- ■ Pozitivní myšlenky a city opět přitahují pozitivní myšlenky a city – stejné přitahuje stejné
- (u negativních myšlenek a citů to platí dvojnásob).
- ■ Utrpení a bolest patří do lidského života a dávají životu neopakovatelnou hodnotu.
- Poutník
|
|
► VYDAVATEL ■ 6.1.2005 ■
Milý Poutníku! Dlouho jsem přemýšlel o tom, co dodat k tématu, který jste tu právě předestřel. A mohu říci jediné: NEMÁM SLOV. K tomu se prostě nedá nic výstižnějšího dodat. Je to pravda, pravda, pravda.
Já k ní mohu přistupovat pouze z pozice člověka, který dosud neměl příležitost přijít do styku s postiženými lidmi. Jsem si jist, že takových je nás drtivá většina, a že ne všichni jsou schopni vcítit se do pozice těchto osob, neřku-li starat se o ně tak, jak to děláte Vy a desetitisíce lidí Vám podobných.
Když čtu Vaše slova, mám spíše takový dojem, že lidé se dneska jaksi podvědomě zdráhají o těchto věcech přemýšlet a hlouběji se jimi zabývat, snad z pocitu, že se jich to (zaťukat na dřevo) osobně netýká. A možná ani ne proto, že by byli necitliví nebo s nimi neměli žádný soucit.
Tito lidé se totiž stali uměle - ne vlastní zásluhou - naším špatným svědomím: mluví se o nich na každém kroku, z médií na nás prší jedna výzva za druhou, podpořte ... , dejte na charitu ..., pomožte postiženým ..., zašlete peníze do sbírky ..., kupte si srdíčko nebo kopretinku ..., pošlete SMSku naší nadaci ....
A člověk se najednou chtě nechtě přistihne při myšlence: Co jsem vlastně udělal já pro tyto lidi? Nejsou ty mé SMSky a koupená srdíčka spíše jakýmisi odpustky za mou osobní neangažovanost?
Hodně lidí o tomto problému vůbec nepřemýšlí, a prostě dají peníze tomu, kdo si o to dostatečně důrazně řekne (mnohdy i podvodníkům, kteří tohoto boomu zneužívají).
Jenže neřešíme my tu iniciativně problémy za někoho jiného? Neměl by to být hlavně stát, který se má o tyto aktivity postarat přednostně? - My, staří dobráci, ale přeci víme, že stát na to nemá ... (?) Chápeme to, jsme soucitní, máme ohledy, máme pořád to staré dobré srdce ....
A tak opět dáme (vedle mastných daní) něco ze svého - někdo více, někdo méně, někdo nic. A hle, ono to funguje. Jenže jak dlouho? Charita a dobročinnost jsou skvělé věci, prospěšné, užitečné. Ale mně se stejně zdá, že se pohybujeme po cizí zahradě a sázíme stromky tam, kde už dávno měly růst. Problém je v tom, že jsme si jaksi při tom svém spěchu nevšimli, že ze zahradníka se vyklubal kozel.
Vydavatel |
