Ljuba Skořepová – Renata Šindelářová: Život je rébus

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Miluji příběhy o “věcech mezi nebem a zemí”. A tak když se mi naskytla příležitost udělat pro Pozitivní noviny rozhovor s herečkou Ljubou Skořepovou, s nadšením jsem souhlasila.
Ljuba Skořepová je totiž přesně ten typ člověka, který probouzí mou chuť pátrat, objevovat a zároveň i obdivovat. Vždyť sama herečka o sobě tvrdí, že má zvláštní schopnosti, jakýsi osobní magnetismus, jenž si spojuje se svou intuicí, ale také svýma hypnoticky  světlýma očima, které jsou prý k tomu účelu vhodnější než oči tmavé.
O čem sama nehovoří, je však také její obdivuhodná vitalita, s jakou se vrhá do nových a nových projektů, ať už hereckých nebo spisovatelských. Jako by se její magnetismus odrážel i na potírání vnitřní únavy, kterou snad nikdy nepociťuje (alespoň já mám takový dojem).

Ljuba Skořepová se narodila v Náchodě a své dětství, do kterého jí voní tatínkova pila, prožila víceméně na samotě s babičkou, obklopená živou energií stromů a moudrostí přírody. Zajisté už tehdy do sebe nasála sílu světa, možná když jednoho dne usnula pod stromem a kouzelná víla jí jako Švandovi přisoudila zvláštní moc. Každopádně se velmi brzy začalo projevovat její herectví a přirozeně intuice, která s ním souvisela.
Již ve čtyřiadvaceti letech se Ljuba Skořepová stala členkou Národního divadla a od té doby ztvárnila kolem osmdesáti divadelních rolí. Spolupracuje však také s rozhlasem a televizí, takže jsme ji viděli v mnoha televizních inscenacích a seriálech.
Kromě toho píše knihy a je autorkou též divadelní hry. V současné době působí v Divadle v Řeznické, ve Viole, v Divadle Metro, v divadle Rokoko a v Divadle 90 u Valšů a v Rokoku. U Valšů jsem tuto charismatickou ženu také zastihla ve středu 22. listopadu 2006 po vystoupení Stará bába tančí. Tato hra, již napsal Arnošt Goldflam, se dotýká generačních problémů, jež s příběhem přímo souvisí. Stará paní (v podání Ljuby Skořepové) se spřátelí s mladou dívkou (Lenka Novotná) a toto věkově nesouměrné přátelství se stává trnem v oku dceři staré paní, ačkoliv ta očividně po boku mladé dívky pookřála. Autor poukazuje na povrchní přístup společnosti, která říká, že starý člověk se má chovat úměrně svému věku, což v podstatě znamená usedle.


 
< Učiňme zadost první záhadě, která se kolem vás vznáší. Správně váš pseudonym zní Luba nebo Ljuba?
Používám obojí. Teď v poslední době mám „Ljubu“. Ale není to umělecké jméno. Vlastně se jmenuji Libuše, jen mi všichni od malička říkali „Luba“.
 
< Ještě víc mě zajímá vaše lidové léčitelství, jasnovidectví či jaké všechny schopnosti vlastně máte.
Já tomu říkám osobní magnetismus. Vlastně vím od malička, že něco v sobě mám, ale bylo mi řečeno, že to nesmím používat, protože se znovu nenabíjím. Existují typy, které se nabíjejí, a to jsou ti praví lidoví léčitelé. Ale já když se snažím svých schopností využít k pomoci druhým, např. k léčitelství, tak jim sice ulevím, ale sama se tím oslabuji. Na to jsem přišla až po třech letech působení. A tak musím používat obrácený smysl, přijímání. S tímto šestým smyslem, intuicí, či jak to nazvete, potom pracuji. Mozek provádí jen kontrolu, ale jinak dávám na první impulzy. Ale jasnovidná nejsem, to ne. Mívám pouze takové sny, které mi říkají, co se stane, např. rodiče, když umřeli, tak za mnou chodili a předávali mi určitá poselství, ale nebylo snadné je rozluštit.

< Takže vás nepřistihneme, jak někomu čtete z ruky?
Já nevěřím na čtení z ruky. Málokdo to zná. Je hodně podvodníků. A taky nemám ráda, když jsem výsledkem předem ovlivněná. Myslím, že to zbytečně bere sílu. Najednou vidíte, že tam máte něco špatného a už čekáte, co se stane. Lepší je nic nevědět, nepřipravovat se zbytečně o tu sílu “žít”. Vždyť život je rébus, hrajete si v něm, byla by škoda o to přijít. Podobně to vnímám třeba i u astrologie, přesto na té se mi líbí poznávání určitých rysů osobnosti, kterých byste si třeba jinak nevšimli. Také myslím, že astrologie lze kladně využít v hledání partnerů, nebo kdo s kým nalezne hlubší či povrchnější přátelství. Tuto formu uznávám.
 
< Velmi proslavená jste ovšem svými bylinkami...
To je vždycky první otázka, kterou dostávám. „A co bylinky?“ Já sice zahradničím, to ano, ale pěstuji především ovoce (révu, broskve, švestky, třešně, višně) a bylinek znám ve skutečnosti asi deset základních. A přesto mě všichni oslovují, telefonují třeba i z ciziny a prosí mě, abych jim poradila. Tak jim odpovídám, ať jdou k doktorovi, ale oni zase říkají: „My mu nevěříme, my věříme vám.“ Já ráda poradím, když vím, ale ono je to dvousečné, protože co když poradím špatně? Spíš se snažím být přírodní, co nejméně chemie, nenávidím auta, své jsem dala pryč, raději chodím všude pěšky.
 
< Povíte nám něco víc o vašem zahradničení? Vím také, že jste v nedávné době prožila smutnou příhodu s ořešákem, kterému jste dala dokonce jméno.
Já zahradničím už odmalička. Mám tři zahrádky. Nenavštěvuji je všechny úplně pravidelně. Například na tu jednu u chaloupky poblíž Železného Brodu jezdím jen jeden měsíc v roce, a mám proto o ni vždy velkou starost. Mnoho času však strávím na zahradě tady v Praze nad Chuchlí, ke které se jde tři čtvrtě hodiny pěšky do prudkého kopce. Když jsem tuto zahrádku kdysi dostala k pronájmu, nacházelo se tam jen tvrdé jílovité pole. Cokoliv jsem tam zasadila, musela jsem o to urputně pečovat a třeba i jít do toho kopce s kyblíkem vody, aby to nezahynulo. A to jsem ještě neměla auto. Byla to pekelná dřina. Zasadila jsem tu se svým tatínkem ořešák, který jsem pojmenovala Ferda a také meruňku Máňu. Oba stromy mně dělají radost. Jsem jejich máma. Každý rok mají spoustu plodů. Taky s nimi mluvím - o těch debatách jsem psala i ve svých knížkách - a ty stromy se mi odměňují tím, že bohatě plodí. Nedávno se bohužel stalo, že jsem přišla na zahradu (kam stále chodím pěšky), a spatřila jsem jámu a přeřezané a zmrzačené kořeny toho ořešáku. Bylo mi z toho na nic a ptala jsem se dělníků, kteří tu kopali, jestli to bylo nutné, ale oni se mnou nemluvili.  Potom jámu sice zasypali, ale já mám strach, že ořešák zahyne. Má poničenou půlku kořenů. Asi to nevydrží. Obávám se, aby Ferdovo volání o pomoc, které vyjde v nové knize, nevyšlo naplano.
 
< O jakou knihu se jedná?
Je to kniha o mně, jmenuje se Divotvorný svět Ljuby Skořepové a vyjde v nakladatelství Mladá fronta, edice Láska a nenávist. Křest se bude konat 12. 12. od 17.30 hodin v Divadle v Řeznické ulici, čímž na ni čtenáře Pozitivních novin zvu. Kmotry se stanou Arnošt Lustig a Zdeněk Mahler.
A o čem že se v této knize píše? Především o herectví. Každá role jednou také musí do penze, mám ji v sobě jak v důchodu a musím ohlídat, aby nežárlila na ty nové role, které jednoho dne půjdou na výsluhu také. V knize se dočtete i o tom, jak se já sama srovnávám s tím, že danou věc hraju naposledy. A o tom, že jsou představení, na které se vzpomíná desítky let, jako třeba na Kočičí hru, stejně jako jsou představení sice krásná, ale zrovna na ně nikdo nenapsal kritiku a ta jejich energie úplně zmizela. Vyprchala do prázdna.

Mrzí mě, že dnes recenze v novinách takřka zmizely. Píše se o penězích, o byznysu, o módě. Dnes jsou peníze pro lidi hrozně důležité, a to je velká škoda. Já osobně ale věřím na to, že není dobré být bohatý.  Jestliže má člověk peníze nebo moc, tak třeba nemá lásku nebo zdraví. Nikdo nemůže mít úplně všechno.
A tak jsem nakonec spokojená s tím, že mám kde bydlet a co jíst, stačí mi jen to nejnutnější. Člověk nemusí mít přepych, aby byl spokojený. A penězi se nedá měřit vše. Ani ten poničený ořešák se nedá žádnými penězi vyrovnat. To je citová záležitost.
 
< Dnešní vystoupení probíhalo bez karambolů, ovšem vás by zřejmě jen tak něco nerozházelo. Našla jsem jednu recenzi na vaše vystoupení hry „Mydlibaba a ty druhé“ (autor Aldo Nicolaj), proběhlé v Sobotce v roce 1999 a autor zde popisuje okamžik, v němž vypadl proud, ale vy jste prý vůbec nevypadla z konceptu...
Ano, tehdy během představení uhodilo do blízké lípy, byl vidět oheň, ale nepřestala jsem hrát. Pokračovala jsem ve tmě. Člověk se musí  tak chovat, když k něčemu takovému dojde. I dnes k podobné situaci došlo. Právě když jsem ležela na katafalku, v okamžiku, v němž si s Lenkou hrajeme na mrtvé, najednou slyším shora osvětlovače, jak říká: „To nesmíš. To musíš takhle to světlo.“ Ono vůbec dnešní vystoupení bylo samá chyba.

< Myslím,  že to vůbec nevadilo. Nakonec, improvizované scény často bývají pro diváka nejzajímavější, zvlášť když je zaregistruje a s napětím čeká, jak se herec v dané situaci zachová. Ale když už jsme narazily na tu Mydlibabu, což je mimochodem jedna z vašich úspěšných divadelních rolí, trvajících už několik let, chci se zeptat, nakolik vám vyhovuje divadlo jednoho herce?
Mydlibaba jsou tři ženské monology, přičemž každá je diametrálně jiná. Protože jsem však už dělala dřív divadlo jednoho herce, nebylo to pro mne tak neznámé. Monology mi vyhovují, cítím se v nich dobře. Rozhodně je lepší dělat monolog než dialog s někým, kdo má jiný vyjadřovací systém. Ale zase je to náročnější třeba na převleky, které musím stihnout za minutu.
 
< Jak je to vlastně s původem vašeho herectví? Kdy jste ho v sobě objevila?
S herectvím jsem začala od malička. To byl takový dar od sudiček. Nikdo mně to neučil. První kočovné herce jsem viděla v Náchodě asi v deseti letech, ale už mnohem dřív jsem byla zblázněná do básniček a  zkoušela jsem různé scénky. A když jsem zjistila, že existuje divadlo, tak jsem pro něj zahořela. Moje sestra to prožívala podobně, jen v jiném oboru. Ona je výtvarnice, teď už bohužel ze zdravotních důvodů nemůže malovat, ale je zajímavé, že začala kreslit ve třech letech. Věřím, že i když nemáte svůj vzor, jestliže máte nějaké nadání, projeví se. Věřím tomu, že lidé s talentem se k tomu dostanou, přes jakékoliv překážky, dokonce aniž by měli nějaké své „strejčky“. I když uznávám, že v dnešní době mají strejčkové zajisté vliv a mohou někomu v kariéře pomoci, ale to už je o něčem jiném.
 
< Již ve svých čtyřiadvaceti letech jste začala  působit na půdě Národního divadla. V současné době tam hrajete nebo ne?
Zítra, ve čtvrtek 23. listopadu, se v Národním divadle koná slavnostní premiéra Revizora, v  hlavních rolích s Miroslavem Donutilem a Sašou Rašilovem, já tam mám výstup. Z těch velkých rolí jsem tu hrála na své benefici k významnému životnímu jubileu inscenaci Prospaný život (autorka Tecia Werbowski). Velice krásná hra, se hrála jen asi čtyřicetkrát, což je podle mě obrovská škoda. Ráda si zahraju Bábu v Jiráskově Lucerně v Národním divadle. Předtím jsem odehrála hodně krásných rolí v divadle Rokoko (např. ženského Harpagona). Nyní tam hrajeme Marvinův pokoj (autor Scott McPherson). 


< Co zkoušíte nyní?
Chystám se a velmi se těším na hru Usměj se, mami, kterou pro mne napsala Iva Volánková, autorka, která získala stipendium v New Yorku – a o tom se zmiňuji úmyslně, neboť to se hrou nepřímo souvisí. Matka jede za dcerou a vnukem do Ameriky a obě zjišťují, že způsoby jejich životů jsou naprosto jiné.

 
< Zmínila jste se o „roli na tělo“. Chci se zeptat na vaši postavu babičky ve filmu Cesta z města, i ta byla podle mne šitá  přímo na vás, proto by mne zajímalo, nakolik se filozofie této postavy blíží vaší filozofii?
Ano, byla to role stvořená pro mě, podobně jako třeba Plecitá v Náměstíčku. (Mimochodem třetí pokračování Náměstíčka, nazvané Příkopy, půjde v televizi od února 2007.) Já i postava z filmu přírodu ctíme. Ovšem zatímco babička Markéty nenávidí spěch, já spěchám pořád, bohužel. Je to proto, že chci stihnout co nejvíc. Zatím jsem zdravá a těším se, že se mi to podaří.
 
< Jaké plány máte nyní?
Vím, že mám v sobě ještě dost hereckého materiálu.  Ráda bych se ukázala ještě v jiných  oborech. Možná, že letos se něco z toho podaří.
 
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vše podaří.

foto © Pavel Vácha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 12. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.