Vladislav Neužil: Neobvyklá výmluva

Rubrika: Literatura – Zábava

Pepča (jinak Pepino, Pepík nebo Pepan) občas potřeboval vypadnout z práce v pracovní době. No, na tom by nebylo nic divného, to občas potřebuje každý. Jenže Pepča byl expert, nebo jak on říkal exprt, a toho vypadávání dost zneužíval. Postupně mu však začaly docházet pádné důvody pro zdůvodnitelné a alespoň trochu omluvitelné odchody. Téměř všechno příbuzenstvo již vymřelo, všechny nemoci  a úrazy již prodělal on, manželka i obě děti, nové auto bylo neustále v servisu a zamčený manželkou v bytě zůstal asi dvakrát. O jeho „problémech se švagrem“, který mu dělal samé naschvály, se raději nebudu zmiňovat.
Jednou však přece jen touha, nebo nutnost vypadnout byla tak veliká, že se rozhodl k nejpozoruhodnější akci. Na počítači vyrobil „parte“ o úmrtí svého strýce a jako důkaz věrohodnosti, že je opravdu synovcem zemřelého, uvedl v zápatí: Jménem veškerého příbuzenstva, Josef Švestka – synovec. Musím podotknout, že my jsme byli jeho dlouholetí kolegové a jeho lhaní či mírněji řečeno, nevyčerpatelnou fantazii, jsme téměř  vždy odhalili, ale zároveň obdivovali. Pouze náš pan vedoucí, starší,  důvěřivý pán mu to baštil. Po přečtení „parte“ vyslovil pan vedoucí Pepčovi soustrast a odchod v 8 hodin mu povolil s tím, že se ale musí nejpozději v 10 hodin vrátit na důležitou poradu.    

Pohřeb trvá tak maximálně hodinu. Pepča však tehdy potřeboval nejméně čtyři hodiny. Byli jsme tedy zvědaví, jak to zařídí. Tentokrát však plán Pepči byl přímo ďábelský.

Blížila se desátá, Pepča nikde a pan vedoucí se už netrpělivě dívá na hodinky. Náhle se ozve telefon, pan vedoucí ho zvedne, zakryje sluchátko (mluvítko) a šeptá: 
„To je Pepča…“ A my s napětím posloucháme: 
„Ano…, ano…, jistě…, no, to se nedá nic dělat… tak hlavně, ať ti to dobře dopadne…držíme ti palce …tak přijeď, až to všechno vyřídíš…“. 
Visíme na rtech pana vedoucího: 
„Tak co se stalo?“. 
„Představte si, že jak stál Pepča nad hrobem, spadla mu do něj peněženka a on teď musí čekat, až ten pohřeb skončí a hrobník mu ji z toho hrobu vytáhne.“
Normální naše reakce na takovou výmluvu by byla naprosto jasná. Ale jak reagovat na takovou unikátní výmluvu před důvěřivým panem vedoucím. Přece neshodíme kolegu!
Kolegyně Marie vyrazila z kanceláře štkajíc a s kapesníkem na obličeji jako první. Pan vedoucí se za ní s pochopením podíval. Ve své naivitě se domníval, že se tato téměř tragická příhoda našeho kolegy té chudinky tak dotkla.
Kolegyně Jana zvládla tuto situaci bravurně, když začala  smrkat do hygienického papírového kapesníčku, vydávajíc při tom podivuhodné zvuky.
Muži, s výborně zvládnutou mimikou, zkušeně nasadili vážné a soucitné obličeje a s poznámkou: 
„To se může stát jedině Pepčovi“, mizeli rychle do vedlejší kanceláře, odkud se ozýval nefalšovaný typický řehot naší Marie, stojící se zkříženýma nohama hned za dveřmi.
 
Kdo někdy zažil situaci, při které člověka zasáhne jako blesk neovladatelný smích a přitom se musí tvářit vážně, umí si jistě představit naši situaci. A kdo tuto situaci nezažil, tomu to opravdu nepřeji.
 
Těsně před koncem pracovní doby se dostavil Pepča. Umně nasazený vážný výraz tváře byl dokonalý. 
„Tak co, Pepčo, jak to dopadlo?“, s trochou ironie v hlasech klademe téměř unisono tutéž otázku. 
„Ani se neptejte, zítra tam musím znovu, protože hrobník neměl čas“.

Tak to už jsme nevydrželi nikdo a ten řev se smíchu ani trochu nepodobal. 
K srdečnému blahopřání k významnému jubileu se připojuji i já za všechny autory a čtenáře POZITIVNÍCH NOVIN, a přeji Vladislavu Neužilovi (i jeho nadané dceři) hodně inspirace při psaní skvělých příběhů ze života. Rádi si je užíváme a věříme, že tomu tak bude ještě dlouho ....
Pavel Loužecký
Mám skvělého tátu (Vladislav Neužil), který oslaví dne 3. února 2005 neuvěřitelné sedmdesátiny. Dnes mi poslal jeden veselý příběh, a já si myslím, že stojí za to tento příspěvek otisknout (teď nevím, jestli jsem já po něm nebo on po mně...)
A zároveň bych svému milovanému tátovi chtěla říct, že je to ten nejbáječnější chlap na světě (ostatní chlapi mi jistě prominou) a že ho mám moc ráda. Chtěla bych mu popřát, aby byl pořád zdravý, šťastný a tak úžasný člověk, který vždycky vidí život z té lepší stánky. Jednou jsme si spolu dali takový slib - že když začnu pozorovat, že "dědkovatí", že  mu to včas řeknu.
Takže: Tati, pořád z Tebe ještě není dědek. Jsi  kluk s plnou kapsou nápadů a lumpáren, který kolem sebe rozdává smích, pohodu a energii. Díky, tati, že JSI. A buď, prosím, pořád.
Jitka Dolejšová, 31.1.2005

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 01. 2005.