- Když dosáhl Petr věku Abraháma, oslavil to jaksepatří. Pořád vypadal dobře, oblékal se mladistvě, začínající břicho zatahoval a řídnoucí vlasy se stále daly upravit do moderní podoby elegantně nedbalého účesu. Odjakživa se mu líbily ženy a nebránil se ani občasnému flirtu na pracovišti.
Jednoho dne do vedlejšího oddělení nastoupila Ona. S postavou modelky, úsměvem Julie Roberts a hlubokýma očima. Petr napomáhal náhodám a snažil se Ji potkávat na chodbě, u automatu na kávu, v jídelně. Vše se vyvíjelo celkem slibně, až…
„Pane inženýre“, zachmuřil se zubař, když prohlédl Petrův chrup. „Je tam rozsáhlá paradentóza, proč jste nepřišel dřív?“ Petr s otevřenou pusou jen zoufale zakoulel očima.
Zubař vyřkl ortel: „Všechny zuby musí pryč, dostanete zubní protézu“.
A tak další dva měsíce byl Petr často viděn, jak se s napuchlou tváří rychle a tiše plíží podnikovými chodbami a ve spěchu se zavírá ve své kanceláři. Co ho utěšovalo, byl blížící se termín, kdy dostane nové bělostné zuby a opět se bude moci smát na své okolí. Těšil se, až Ji zase potká, a pomalu v něm uzrával plán, jak dosáhnout toho, aby platonický vztah přešel do další, pokročilejší dimenze.
- Nastal den D, Petr si nasadil umělý chrup – a jeho nadšení opadlo. Zuby byly sice hollywoodsky dokonalé, ale tlačily. Zubař ho uklidňoval, že je to jen otázka času, než si dásně zvyknou a správně se otlačí. Petrovy dásně si ale pořád ne a ne zvyknout a proces otlačování bolel a – jak jinak- tlačil. Zvykání zkrátka nešlo ani dásním, ani Petrovi.
-
Do práce si nosil jídlo z domova a v kanceláři ohříval v mikrovlnce. Seznam stravy byl žalostný: polévkové vývary, bramborová kaše, mixované „kdovíco“ vonící po masu. Někdy jen studená dětská výživa, rozmačkaný banán nebo pudink. - Pak mu došla trpělivost. Nějak to musí jít, přece stále nebude poustevničit ve své kanceláři. A tak se jednoho dne vydal na oběd do podnikové jídelny. Přesně v půl jedné, kdy chodila obědvat i Ona. Snad bude mít štěstí.
- A měl. Sedl si nenápadně kousek dál, ale tak, aby na ni přes rameno viděl. Vybral si jídlo, které vypadalo, že by je mohl svými „klapačkami“ rozmělnit do podoby přijatelné pro další část svého trávicího systému.
- Ovšem ouha – protéza se mu v puse pohybovala úplně jinými směry, než by si přál, žmoulal a převaloval sousto mezi umělými stoličkami a marně se snažil ho rozmělnit.
Náhle dostal úžasný nápad: Dělal, jako když kašle, vytáhl kostkovaný kapesník a šup – už byl chrup vyplivnut, zabalen a schován i s kapesníkem v pravé kapse kalhot. Starší upjatá paní (asi účetní), která seděla u stolu proti němu, dál pečlivě obírala kuřecí stehýnko, a tak Petr usoudil, že nikdo nic nepoznal.
Opatrně se ohlédl – Ona tam stále seděla, dokonalá a půvabná, zabraná do hovoru s kolegyní a z jejího talíře moc neubylo. Petr v duchu zajásal, že se mu jistě podaří, aby se mohli setkat i při odchodu z jídelny. Tam jí galantně otevře dveře, prohodí pár neutrálních vět o počasí, pak pochválí Její novou halenku a nabídne zbylou vstupenku na zítřejší koncert (víte, kamarád musel náhle odjet na služební cestu). Dál se uvidí.
Pustil se do jídla a jeho bezzubé čelisti mohutně a statečně zpracovávaly potravu. Najednou ho něco zašimralo v nose – pozor, teď asi kýchnu! V mžiku vytáhl z kapsy kapesník a velké kýchnutí se mu podařilo ztlumit do společensky přijatelného zvuku. Chtěl dát kapesník zpátky – a vtom se zarazil: kde má zuby? Nenápadně nakoukl pod stůl. Nic. Obhlížel nablýskané podlahové dlaždice v okolí židle, pak už celkem nápadně strčil hlavu pod stůl. Dáma naproti instinktivně stiskla nohy k sobě a vrhla po Petrovi opovržlivý pohled. Petrovou šedou kůrou mozkovou ve zlomku sekundy proběhly snad všechny matematické vzorce a logické úvahy spojené s fyzikálními zákony – kterým směrem se mohly zuby vrhnout ?
Vstal a začal obcházet stoly umístěné po směru kýchnutí. Terén byl značně nepřehledný a výsledek hledání nulový. Petr se zklamaně vracel ke svému stolu. Znovu usedl na místo a ohlédl se, co dělá Ona.
Najednou svoje zuby uviděl. Ležely, navzdory všem zákonům, asi sedm metrů za ním. Ležely u Jejích dlouhých nohou a zubily se vzhůru na Její koženou minisukni. Ona se něčemu roztomile smála o uzobávala z misky čerstvou zeleninu.
Petr si dlouze povzdechl a vydal se na potupnou cestu. Mužská ješitnost utrpěla vážné trhliny a Petrovo třesoucí se Ego se krčilo někde v palci u nohy. Ale než došel na místo, kde zuby zaparkovaly, Ona posunula svou nožku v červené lodičce a jemně nakopnutý chrup pokračoval v další, asi půlmetrové pouti – tentokrát se slavnostně uvelebil pod Jejím stolem a šklebil se na celé kolo.
Petr k Ní přistoupil a zašeptal: „Pavdon, mě fem něfo fpadvo“.
„Co prosím“?, zvedla k němu krásné oči.
„Vypadvy mi vuby f huby…“
Stále na něj nechápavě zírala jak na mimozemšťana.
„Fou pod ftolem“ – už celý červený ze sebe vyrazil Petr. Padl na kolena k Jejím nádherným nohám, sáhl po zubech a bleskurychle je nacpal zpátky do kapsy. Už nečekal na Její reakci, nechal svůj talíř talířem a uličkou hanby spěchal z jídelny. Za sebou slyšel burácivý smích, kterému vévodil ten Její zvonivý….
A tak bylo po lásce… -
- Dovětek pro ty, kteří nemají rádi příběhy s otevřeným koncem:
- Petr má už pevnou zubní protézu, nastálo přišroubovanou do kosti. Směje se často a rád.
- Krásná slečna už je paní – vzala si majitele realitní kanceláře a mají dvě děti. Nedávno ji Petr potkal – vycházela ze zubní ordinace. Měla napuchlou tvář – prý opožděný zub moudrosti. Rostl našišato, prevít jeden…
|
