Petr Hromádko - Václav R.Židek: Pozitivní interview na vlnách internetu

Rubrika: Publicistika – Rozhovory


Uprostřed všech forem života,
které nás obklopují;
jedinou výjimkou je pes,
jenž s námi uzavřel spojenectví.
Jsme sami, naprosto sami na téhle planetě,

Maurice Maeterlinck
  
Chcete navázat rychle známost? Kupte si psa, nejlépe štěně. Chcete poznat mnoho nových přátel? Začněte psát knihu o psech.
Zato, že jsem poznal Petra Hromádku, může můj pes Kolja. Co všechno už tohle psisko spískalo se člověku nechce ani věřit. Ano byl to on, který mne a Blanku Kubešovou donutil napsat společně knížku a byl to zase on, který mi seznámil s tímto sympatickým mladým mužem.
 
Budou tomu pomalu dva roky, kdy jsem Petra požádal, jestli by mi nepřispěl do publikace
Ten souhlasil a tak později vznikl jeho příběh „Můj život s fenkou Anny“ a nejenom to, vzniklo mezi námi oběma moc hezké přátelství, které vydáním knihy neskončilo a pokračuje dál. Kdo Petra poznal, tak mi musí dát zapravdu, že by nebylo možné si tohoto muže hned na první pohled neoblíbit. Z jeho chování vyzařuje naprostá vyrovnanost, vrozená čistá dobrosrdečnost a nemalý smysl pro humor – zkrátka člověk do každé nepohody. 
 
Na podzim minulého roku přijel Petr z Nového Mýta za mnou se svou sličnou Anny a rodiči do Prahy, abychom se mohli všichni osobně poznat. Musím přiznat, že to byl pro mě nezapomenutelný den ve společnosti třech dobrých lidí i jednoho chytrého psa. V žádném případě jsme se nenudili, a když pozdě odpoledne Hromádkovi odjížděli domů, tak jsem byl obohacen o spoustu nových poznatků ze světa nevidomých, které jsem dříve neznal.

O několik měsíců později jsem si řekl, že by bylo ode mne sobecké, kdybych si tak skvělého člověka plného optimismu ponechal sobecky jen pro sebe a nepředstavil ho dalším lidem. Zatelefonoval jsem mu a požádal ho, jestli by byl ochoten mi poskytnout o sobě interview. Samozřejmě že Petr souhlasil a tak vznikl tento
„Kolja…to neznáte mého psa!“ zajímavý rozhovor po internetu.

Václav R. Židek
 
Jen na chvilku se zastavit
Rozhlédnout se
Nadechnout zhluboka
Vnímat krásu světa
Znovu mít
Oči k vidění
Uši k slyšení
Srdce pro Lásku
Jak kdysi krásně napsal
jeden básník...

Jitka Dolejšová

 
Co bylo, Petře, příčinou toho, že jste přijal mou nabídku spolupráce na knížce „Kolja…to neznáte mého psa!“ a tak se zařadil mezi velmi známé české osobnosti doma i po celém světě.    
 
Považoval jsem za nutné sdělit lidem, že psi nejsou jen pro hraní a zábavu, ale se svými schopnostmi a smysly nám nesmírně pomáhají. Moje krásná a chytrá Anny mě nejen značně pomáhá k samostatnému pohybu venku, ale psychicky mě podporuje a přináší mi radost do života. Neviděl jsem vůbec důvod proč se nepřipojit článkem do vaší knihy, spíše to byla pro mě pocta. Lidé, se kterými mluvím osobně, se často nenápadně ptají na můj život po nehodě a na různé maličkosti ohledně Anny. V dnešní době, kdy je  kniha v prodeji, si může o mém vztahu s Anny přečíst mnoho lidí. Vodící psi se nevidomým předávají již řadu let, ale dost lidí má v paměti jen to, že ho občas potkají ve městě. V poslední době je v naší republice o postižené postaráno daleko více než v minulosti, ale zvýšit by se měla také informovanost obyvatelstva. Myslím, že v tomto směru hodně pomohla i kniha Kolja… 
 
■  Váš příběh, který jste mi vyprávěl, mě obsahově velice zaujal a líbil se mi natolik, že jsem ho hned umístil na první stránky naší knížky.  Mohl byste čtenářům krátce přiblížit vaší životní tragedii, kdy jste před několika lety přišel o zrak následkem autohavárie? Ale, prosím, nevyprávějte všechno, vždyť to byste prozradil, co jste svěřil nové publikaci.
 
Život se mi v setině sekundy při této nehodě naprosto změnil. Po vyléčení jsem přišel na to, že nejlépe je žít přítomností a ne plánovat, co udělám za deset let. Nechci nic přivolávat, ale nikdo neví, co se může kdy stát. Moje jízda služební dodávkou toho osudného dne byla poslední. Nikdy se už nedovím, proč došlo k nehodě, já si nic nepamatuji a myslím, že je to tak lepší. Co všechno jsem prožil já a moji blízcí, bylo hrozné, a nikomu bychom to nepřáli. Má rodina to těžce nesla a v každé maličkosti mi pomáhala. Jako zázrakem jsem se z toho dosti rychle dostal do domácí léčby, zotavil se a dneska si můžu dopisovat a povídat s vámi.
Od té doby slavím vlastně dvoje narozeniny, protože v ten den nehody jsem se jakoby znovu narodil. Musel jsem se s návratem vědomí učit prakticky vše, jako novorozeně. V nemocnici jsem podivuhodně používal slova z předminulého století, aniž bych to sám tušil. Je zvláštní, jaké věci se dějí. V předchozí době, kdy jsem chodil do zaměstnání a víkendy trávil s kamarády, přítelkyní či doma, jsem nikdy neuvažoval, jak žije nevidomý. Po pravdě jsem si jich ani moc nevšímal, ale nakonec jsem si to zkusil na vlastní kůži.
Rodiče i ostatní se smiřovali se životem s nevidomým, a já jsem na vlastní kůži poznal, jak různě se lidé dívají na slepce. Musím říci, že dosud jsem se setkal převážně jen s kladným přístupem. Ať se mi chtělo či nechtělo, nezbylo mi nic jiného, než si zvyknout na slepotu při chůzi, při jídle, v poznávání předmětů a okolí, i v mnoha jiných věcech. To vše začínalo dlouhou psychickou zátěží při představě, že nikdy neuvidím sám sebe, přítelkyni, rodinu, nádhernou krajinu či rybičky v akváriu. Posléze jsem si uvědomoval, že i se slepotou se dá žít krásně. Mnoho lidí na světě se potýká s přežitím daleko hůře než já, a proto nyní beru všechno z té lepší stránky. Rodina mi pomohla v leckterých věcech, a významné bylo rozhodnutí zažádat o vodícího psa. Po čase, ve kterém se zařídilo vše potřebné, začal nový život s mojí čtyřnohou přítelkyní Anny, která je právě teď vedle mě. Změna byla rozhodně k lepšímu, protože vím, že bude stále se mnou, bude mi pomáhat v potřebných úkonech, ale hlavně nebudu mít nikdy špatné myšlenky a pocit osamělosti.
 
■  Od začátku, co jsme se poznali, mám k vám nesmírný obdiv, s jakou úžasnou vitalitou jste se dokázal se vším v poměrně krátké době vyrovnat, a tak jste se stal pro mnohé stejně nebo jinak postižené příkladem, že je možné žít šťastně dál. Musím na vás čtenářům prozradit, že jste velmi aktivně zapojen do různých pomocných akcí i sportu. Můžete v tomto směru  o sobě prozradit něco více?
 
Ano, mě samotného velmi příjemně potěšila vzpomínka, která se týká mého poměrně krátkého pobytu v nemocnici. Rodinu, přítelkyni a známé ještě daleko více potěšila vyhlídka, že nebudu muset zůstat na vozíku, či dokonce v mentálním omezení. Paradoxní je, že uklidňující byla vlastně myšlenka, že mi zůstanou "jen" tři trvalá postižení.
Jak jsem již řekl, všechno po nehodě mi docházelo pomalu a postupně. Dnes si myslím, že po té události, která naprosto otočila můj život, jsem v sobě objevil novou sílu a vůli k optimismu. Nikdy před tím jsem netušil, co se ve mně nalézá. Jeden člověk mi řekl, že přímo vidí, jak ze mě září optimismus a víra v budoucnost. Já už dnes moc dobře vím, že nejdůležitější je, aby člověk v něco věřil a hledal na všem tu lepší stránku. Nesmí se stále trápit představou, že nevidí, nebo že má nějaké jiné tělesné postižení, nesmí se bát vyjít ven a nechtít se zabývat něčím, co ho potěší. Vždycky se dá dělat spousta věcí a já si občas říkám, že na světě jsou miliony lidí, kteří jsou na tom daleko hůře než já.
Je pravda, že k návratu do života a do mé současné psychické formy mi pomohli především lidé kolem mě, ale dnes už to držím pevně ve svých rukou. Zakoupili jsme s přítelkyní tandem (dvousedadlové kolo) a nebyl problém se na něm naučit jezdit. Netrvalo dlouho a už jsme prováděli delší projížďky do okolí. Nebráním se ani plavání, i když není jednoduché držet přímý směr, ale vždy mi někdo pomůže. Skoro nutné bylo cvičení nebo procházky pro navrácení se do trochu slušné fyzické kondice.

■  Byl váš vztah ke zvířatům už dříve takový, anebo  se změnil tím, co se vám přihodilo?

Můj vztah ke zvířatům byl vždy velice kladný a měl jsem je moc rád. Ale poté, co se mi stala ta nehoda, jsem si jasněji uvědomil, že mnoho lidí si zvířat neváží a mnohdy je zneužívají jen ve svůj vlastní prospěch. Mnozí si jich začnou vážit až tehdy, když se stanou jejich nepostradatelnými pomocníky. Přitom by bylo třeba zamyslet se více nad hodnotou jejich životů, že zvířata s námi nežijí jen proto, abychom je využívali, ale musíme jim také nechat vlastní prostor, svůj vlastní život, který mohou svobodně prožívat. Vždyť se přeci dokáží radovat jako my, prožívat emoce, bolest, utrpení a cítit jako člověk.


■ 
Když jste loni přijel se svými rodiči i s Anny za mnou do Prahy, všiml jsem si, že jste měl a máte bezesporu velký vliv na své rodiče, které jste svým chováním dokázal "převychovat" a s vašim stavem smířit. A tak berou vaší nevidomost, jako i vy, s humorem, a všichni si dokážete z toho dělat legraci. Kde se vůbec ve vás bere tahle úžasná pozitivní energie a zdravý optimismus, kterým jste dokázal nakazit i celé svoje okolí?
  
Pro rodinu to byl obrovský šok. Každý zlomek zlepšení mého stavu je potěšil a starali se o mě v nemocnici i doma, jak jen to šlo. Mamka začala brát uklidňující prášky na nervy, smířila se s tím, že sice budu nevidomý, ale hlavně, že jsem nehodu přežil. Otec pár měsíců naprosto věřil, že slepota je jenom dočasná, a já že budu zase vidět. I dnes  v koutku duše věří, že se mi zrak může zlepšit, a věřím tomu i já. Tenkrát mu mnohonásobně rychleji začaly šedivět vlasy. Rozčílilo ho, když moje teta - povoláním doktorka - byla u nás na návštěvě a začala rozebírat téma, jak se nevidomý musí naučit chodit s holí apod.
Říká se, že všechno chce čas a přesně to platilo u nás. Rodina a lidé kolem nás si na to zvykli a dnes všichni berou moji slepotu jako samozřejmou věc.
Když k nám přijdou známí, kteří mě jako nevidomého ještě neviděli, sedí maličko zaraženě. Já, přítelkyně a rodina bereme moji slepotu s nadsázkou, někdy s legrací. Pokud i já sám řeknu vtipnou historku o slepotě, ze začátku to přijímají prazvláštně, ale všechno chce zvyk a je potřeba shodit obavy či soucit.

Pokládáte se sám za optimistického a pozitivního člověka?
Na světě se nenajdou dva lidé, kteří by byli tělesně i psychicky naprosto totožní. Každý má svoje pocity, povahu, názory, které se sice životem mění, ale něco v něm už zůstává od narození. Je těžké prohlásit, zda jsem byl v životě před úrazem optimista či pesimista. Něco si můžu myslet já, zatímco ostatní moji blízcí to mohou vidět jinak.
Vím ale s jistotou, že po nehodě cítím bez pochyb, že se ve mně optimismus rozrostl do obrovské míry. Není to jen pohled do budoucnosti, ale já to cítím skoro každý den a prožívám tak vlastně pozitivní život. Jak neustále opakuji, hledám na všem tu lepší stránku. Často zapomínám, že vidím jenom tmu. Představuji si věci kolem sebe i podle popisu ostatních. Tuhle jsem jednomu člověku popisoval místnost tak podrobně, až mi nechtěl věřit, že nevidím. Představivost je důležitá věc a já ji používám celý den nebo si  vybavuji věci z minulosti, což si ještě naštěstí pamatuji.
 
■  Jste duchovní a nebo naopak hmotný člověk?

Je to sice jednoduchá otázka, ale mně se na ni nebude vůbec lehce odpovídat. Pokud mohu říci, tak určitě nejsem věřící člověk. Myslím tím toho, kdo chodí pravidelně do kostela na mše a pravidelně se modlí. Ale nejsem ani natolik hmotně zaměřený, abych tyto lidi odsuzoval nebo jim něco vytýkal. Každý člověk si může věřit, čemu chce, pokud mu to dovolí politický či náboženský stav místa, kde zrovna žije. Já na sto procent věřím v posmrtný život. Jednak jsem k němu měl při mé autonehodě docela blízko, ale věřil jsem tomu i před tím, než jsem oslepl. Člověk by měl v něco nebo něčemu věřit, ať už je to cokoliv. Víra je neuvěřitelně silná věc, která doslova hýbe světem. 
 
■  Vyprávěl jste mi, že jste měl zpočátku problémy se spaním. Bylo to spojeno s tím, že jste nebyl schopen rozeznávat kdy je den a kdy noc?
 
Každý člověk, který oslepl podobným způsobem jako já, zažil asi podobný styl nespavosti. Doktoři mi to vysvětlili tak, že pokud člověk z normálního vidění rychlým způsobem oslepne, mozek je z toho tzv. zmatený. To znamená, že z očí předávané světelné impulsy do mozku nedojdou kvůli zničeným nervovým čípkům na přívodech a mozek  proto neví, kdy má vydávat příkazy k únavě a spánku. To znamená, že neví kdy je den a kdy je noc. Proto se mi po nehodě velmi často stávalo, že před šestou hodinou odpoledne mozek vydával silné nutkání ke spánku i přesto, že bylo jasné světlo, a do tmy ještě daleko. V noci nejčastěji kolem třetí hodiny jsem se probudil, a již jsem nemohl normálně usnout. Mozek vysílal tělu signály, že je už ráno a že bych měl být dostatečně odpočinutý. Ovšem ručičky na hodinkách tomu neodpovídaly.
Lékaři mi předepisovali různé léky na spaní. Doktorka z neurologie mi dokonce navrhla, abych začal chodit na psychologii. Tam mi předepsali léčbu prostřednictvím  tablet rostlinného původu z třezalky tečkované. Po čase to začalo fungovat, a s občasnými kontrolami jsem tyto léky užíval skoro dva roky. Před pár týdny jsem přestával léky užívat. Nyní jsem spokojen, protože už spím prakticky normálně jako ostatní lidé.
 
 Mnoho lidí mívá v noci deprese, které způsobuje nedostatek světla. Máte někdy z něčeho strach?
 
Mezi lidmi se občas říká, že člověk si zvykne na všechno. Mně nezbývalo nic jiného, než si na slepotu zvyknout. Jiný výběr jsem neměl. Přizpůsobil jsem se životu, kde vidím jen tmu, a nezmění se to za týden ani za rok. Jen co jsem si po příchodu z nemocnice doma uvědomoval, co to je, být slepý, nezůstalo mi hodně nocí ani jedno oko suché. Když člověk oslepne během setiny vteřiny, změní se naprosto celý život a vůbec není jednoduché si na to lehce přivyknout. Přes den jsem se mohl věnovat různým věcem, ale v noci, ve strašlivém tichu, mi hrozivé myšlenky proudily hlavou.
Byl jsem prostě pod vlivem šoku. Nedokázal jsem si představit, jak budu dále chodit, poznávat věci, lidi, že už nikdy neuvidím svoje blízké. Nedá se ani popsat, jak jsem z toho byl psychicky na dně. Trvalo to několik měsíců, než jsem se s tím smířil. Moje máma mi říkala, že kdyby byla slepá, tak by se strašně bála být doma sama. U mě je to ale stejné, jako dříve. Myšlenky na strach mi nepřicházejí do hlavy, nebo na ně rychle zapomenu, když se náhodou objeví.
 
■  Trpíte ještě nějakými  komplexy?
 
Dovolím si říci, že už nějakou dobu rozhodně komplexy nemám. Mám povahu jako citlivý člověk, takže v období po nehodě, kdy jsem měl vnímání značně omezené, na komplexy nebylo místo. V době, kdy již jsem se vracel do původního tělesného a psychického stavu, začal jsem si to uvědomovat. Rodiče mě ke všemu přemlouvali či rovnou postavili, protože já jsem měl značnou nechuť, a snad jsem se ještě nesmiřoval s tím, že budu žít jako nevidomý. Nedokázal jsem si představit, jak to půjde dál. Při trénování chůze kolem našeho domu mi občas proletěly hlavou myšlenky, jestli na mě náhodou nekoukají sousedi. Trpěl jsem spíše nervozitou, když jsem poprvé se slepeckou holí vyrazil sám na první cestu do města. Vůbec jsem se nestyděl před lidmi, kteří mi nabídli pomoc. Překvapilo mě, kolik jich bylo za jednu cestu z domu do náměstí.
Dnes už ani nevím, co to slovo komplex znamená. Všude se pohybuji a jednám s jistotou skoro větší než dříve.Ve městě se nebojím zeptat ostatních na důležité věci, které zrovna nutně potřebuji. Chození do krámů a na úřady už taky zvládám v pohodě a zatím jsem se setkal jen s kladným přístupem od ostatních osob.
 
■  Kdy jste prožíval nejhezčí období vašeho života?
 
Ještě před oslepnutím byly doby, kdy jsem  prožíval plno šťastných dnů. Nikdy tomu nebránil život v rodině, ve škole, v práci nebo někde jinde. Kolikrát jsem se zamiloval a přišel prakticky do sedmého nebe. Avšak jak to rychle začalo, tak to také rychle končilo. V pubertě to  tak už chodí, a jak jsem začal chodit do práce, utíkal čas jako voda.
Nehoda přeťala můj život, a před více jak rokem bych nevěřil tomu, že dnes už budu bydlet v bytě s přítelkyní, kterou hrozně miluji. A stalo se to.
 
■  Nedávno jste mi prozradil, že máte novou známost ....
 
Je zajímavé, že se svojí přítelkyní Renatou jsem se seznámil před vánocemi, kdy už jsem žil přes půl roku s Anny. Ona mě s ní nikdy neviděla. Bydlíme oba ve Vysokém Mýtě, a mě díky Anny zná mnoho lidí, aniž bych o tom věděl. Proto mi přišlo divné, že mě Renča ve městě ještě nepotkala. Seznámili jsme se vlastně v autobuse.
Já jsem právě cvičil s instruktorem z výcvikového střediska jízdu autobusem a vlakem. Ve stejném autobuse s námi jela i Renata a  vůbec si nevšimla Anny, která ležela pod sedačkou. Kupodivu koukala stále na mě, jak se bavím s instruktorem, o kterém si myslela, že to bude asi můj otec. Když jsme vystupovali, pozdravila mě a řekla, že mi to jde perfektně.
Pak jsme se náhodou potkali na Mikulášské besídce, kde také došlo při loučení k naší první puse. Zanedlouho jsme se sešli na našem prvním seznamovacímu večírku v restauraci a od té doby spolu žijeme  v krásném vztahu.
Vloni jsme se rozhodli, že začneme plánovat společného bydlení. Přes různé nápady a teorie jsme nakonec dospěli  ke stejné verzi, což je pořídit si vlastní byt, a tak se také stalo. A musím říci, že se nám v něm dneska spolu žije nádherně.

■  Jaké je vaše největší životní přání? 
 
Samozřejmě navrácení zraku. To je opravdu moje stálá touha podporovaná nadějí, že začnu alespoň trochu vidět. Jinak žádné velké přání nemám. Do budoucna raději nic neplánuji, protože moc dobře vím, že může klidně přijít událost, která ty plány naprosto zničí.
Rozhodně nesním o tom, abych zbohatnul nebo se stal slavným člověkem. Některá přání, po kterých strašně toužíte, se splní. Člověka to sice nějak potěší, ale pak začne znovu toužit, aby toho bylo víc a víc. Já si jen přeji, abych prožil svůj život v klidu a pohodě se svojí přítelkyní a časem založil vlastní rodinu.
 
■  Přinesla vám ztráta zraku něco pozitivního?

Určitě je to zlepšení mých dalších smyslů. Není to dlouho, co se nám stala zajímavá věc. Mezi svátky jsem šel s mamkou po městě. Blížili jsme se k dětskému hřišti s houpačkami a dalšími atrakcemi. Byly zde tři děti, a najednou matka povídá jednomu z nich: „Podívej, kdo k nám jde!“ Okamžitě jsem podle hlasu poznal, že to je moje sestřenice s dětmi. Oznámil jsem to překvapené mamce, která ji na tu dálku  vůbec nepoznala, protože neměla brýle. Prostě - začal jsem mnohem líp slyšet, než slyší normální lidé.
Jako nevidomý se chovám k lidem nejlépe, jak to jde. Většinou je reakce stejná a atmosféra bývá plná pohody a úsměvů. Když pobývám ve společnosti nevidomých, cítím se radostně a velmi spokojeně. Se slepeckými organizacemi jsem byl několikrát na různých přednáškách, vystoupeních a debatách. Je potřeba, aby se lidé co nejvíce seznamovali se životem nevidomých a jednání s nimi. S vodící fenkou Anny jsem byl několikrát i v mateřských školkách, protože Anny z přítomnosti dětí nadšená, a totéž mohu říci i o dětech samotných.

■  Pokud byste se znovu narodil, čím byste chtěl být?
 
Nad tímhle jsem nikdy vážně neuvažoval. Když jsem byl dítě, napadaly mě různé myšlenky. Dlouhý čas jsem měl silné nutkání stát se myslivcem, co chodí po lesích. Léty se představy měnily z hudebníka na bicí nástroje na barmana, řidiče a podobně.
Nevím tedy čím, ale naprosto přesně vím, kde bych chtěl žít. Představoval jsem si vždycky, jaké by to bylo žít v různých částech světa, a podvědomě se nejlépe cítím v Asii. Možná i proto, že mezi má oblíbená jídla patří právě asijské pokrmy.

Při naší poslední schůzce jsem vás vyzval, abyste začal psát svou vlastní knihu a tak předal vaše cenné zkušenosti lidem, kteří se nacházejí v podobné životní situaci. Tenkrát jste mi slíbil, že se do toho asi pustíte.

Vaše přemlouvání k napsání mé vlastní knihy mě nejen polichotilo, ale především velmi potěšilo, takže už pár dní po po našem setkání jsem se do toho vrhl. Začal jsem psát po jednotlivých částech, které zachycovaly určitá období mého života po nehodě, a také nejrůznější zajímavé události, která se mi v té době staly.
Nejhorší ze všeho je nezapomenout na důležité věci, lépe řečeno, vzpomenout si na ně. Zřejmě se budu muset obrátit i na své blízké, kteří si nepochybně  vzpomenou na spoustu důležitých věcí.
Nikdy bych nevěřil tomu, že bych se mohl autorsky podílet na knize, která bude opravdu vydána. A stalo se - díky vám a vaší knize Kolja aneb to neznáte mého psa. Kdyby mi ale vyšla má vlastní kniha, bych bych nejšťastnější člověk na světě.
 
■  A vaše přání na závěr?
Přeji všem čtenářům POZITIVNÍCH NOVIN (a nejen jim), aby prožívali takový šťastný život, jaký nyní prožívám já, a hlavně - vždy s úsměvem na tváři.

rozhovor s Petrem vedl  © Václav R. Židek
foto z archívu Petra Hromádka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2005.