- Den už přešel v noc, nad stromy kolem lesovny začaly prosvěcovat hvězdy. Večeře na kraji plotny byla dávno připravena, a přece si žena netroufla zavolat k jídlu. Ne že by se muže bála – to vůbec ne – ale znala ho za těch několik
 let, co s nim žila, jak mu pokaždé vyrušení vadí, když se zabere do psaní. - Hned, když se odpoledne vrátil z lesa, zašel do pracovny, kterou si zřídil v malé komoře za kuchyní. Zase zůstala sama, ale už si zvykla. Však přes den byl muž v lese za svými povinnostmi revírníka, a to s ní taky nikdo nebyl ve stavení daleko od vsi. Po mužově návratu sotva prohodili pár slov a zase zmizel u svých lejster. Věděla už před svatbou, že píše do časopisů, a vlastně i to se jí na něm líbilo. To hned tak někdo nedokáže…
- Pak přece jen pootevřela dveře. Na police s knížkami a srovnanými časopisy dopadalo světlo od lampy na stole, za nímž seděl muž zabraný do práce. Připomínal spíš profesora než lesáka – až na vousiska.
- S pocitem pýchy se žena zadívala do police, kde byl vyrovnaný sloupek nevelkých knížek. Věděla, že na titulních stránkách je vytištěné jméno, které je i jménem jejím. A další knížky že přibudou…
- „Jene, nebudeš večeřet?...
-
- Když muž seděl u jídla v kuchyni, nedalo jí to, aby znovu nezašla do pracovny. Řekl přece, že teď píše o nejstarších stromech, tedy asi o těch, které s ním poznala, když ještě žili na Šumavě. Chce zase vydat knížku. Někteří páni ho chválí, ale jiným vadí i to, že píše česky. Je přece Čech, třebas pracuje na schwarzenberském velkostatku. A vydání si platí sám, i když nejsou zrovna bohatí, jenže nač šetřit…
- Opatrně se naklonila nad mužův stůl, aby mu s ničím ani nepohnula: V různých krajích zemí Koruny české zříme staré velikány stromů, němé svědky dávné minulosti… Paní Viktorie se usmála – pěkně, moc pěkně Jan píše…
-
- Z knihy „Stromy se na nás dívají“ M.Hrušková, B.Ludvík, J.Turek vydané plzeňským nakladatelstvím FRAUS s jehož laskavým svolením bylo otištěno. www.fraus.cz
|
Miluji nadevše stromy
Václav R. Židek
Miluji nadevše všechny stromy, ať už je to na jaře, kdy jsou lehce přioděny rašícími pupeny a průhlednou košilkou z jarních květů, nebo v létě zas cudně zahaleny v sytě zeleném listí a nebo na podzim, kdy mají svůj šat zase okrášlen pestrou paletou podzimních barev.
Často si kladu otázku proč vůbec strom je rodu mužského a ne ženského, vždyť ve všech těch čtyřech ročních obdobích je toto dílo přírody něco tak krásného, že  zahřívá pohledem na něj každou citlivější lidskou duši. Když strom na zimu začne odkládat své „šatstvo“ podzimu, tak se pomalu odhaluje jeho spanilá linie kmenu a harmonicky se vzájemně propínající větve celého jeho „těla“. A každý kdo má rád trochu přírodu musí jenom obdivovat a žasnout. Strom dokáže být v každém čase okouzlující tak, jako žena.
Snad proto, že miluji stromy a vůbec celou přírodu a v ní všechno krásné, mne zaujala literární práce jednoho prozatím neznámého chlapce Jakuba Heina, který kdysi v 8. třídě napsal nepřímé vyznání, co pro něj stromy znamenají.
Dnes je tento chlapec již o čtyři roky starší, ve své tvorbě neustal a věnuje se próze. Jako pokračování jeho další citlivé tvorby, která je odrazem i jeho duše, pro vás připravujeme několik Jakubových básní pod názvem Proč jsou staré stromy krásné. |
Proč jsou staré stromy krásné Jakud Hein, 8.třída Byl jsem úplně dřevěný. Opravdu jsem byl úplně dřevěný, neměl jsem ruce a nohy, měl jsem něco jako hlavu, ale takovou hodně rozlehlou, největší hlavu na světě, tou hlavou jsem ševelil a hřálo mě slunce a foukal mi do hlavy vítr. Byl jsem strom. Hodně vysoký, hodně široký, obloha mi připadala blíž než země, ze které jsem rostl. To všechno se mi samozřejmě jenom zdálo, ale když se mi to zdálo, nevěděl jsem, že je to sen. Celé se mi to zdálo normální i nenormální, zkrátka divné i obyčejné. Abych řekl pravdu, tak úplně stejné pocity mám někdy i jako člověk, když se mi nic nezdá.
 Jako strom jsem koukal do mraků, byly bílé, šedá a se zlatými okraji, jak za nimi odpočívalo slunce, a mně se zdálo, že si můžu do těch mraků kdykoli sáhnout větvemi. Ale nešlo to. Byl jsem dřevěný až moc, jako by mě všechno bolelo, byl jsem hrozně těžký a tak jsem sklonil hlavu dolů. A pak jsem je uviděl! Byli tři, nesli pilu a sekeru a šli rovnou ke mně. Hrozně jsem se lekl. Když se strom lekne, vypadá to, jakoby zhluboka a dlouze vzdychl. Lidi si myslí, že to udělal vítr, ale ve skutečnosti to udělal strom a vítr mu jen tak pomohl, protože kdyby strom nestál tam, kde stojí, vítr by proletěl jen tak prostorem a nic by nevdychlo a nic by se nezachvělo.
Ti tři byli lidé, kteří mě přišli porazit.
„Tak“, řekl jsem si, „ a je po ptákách!“ To jsem si pomyslel jako strom a znamenalo to, že všichni ptáci, kteří bydleli u mě ve větvích, uletí jinam. To mě štvalo ze všeho nejvíc, protože s ptáky ve větvích bylo veselo a dozvěděla jsem se od nich kdeco. Nejraději jsem měl kosy, protože uměli napodobit zpívání kdejakého jiného ptáka a byla to někdy švanda, když dělali pěnkavu a tak si ta zvědavka zaletěla za kamarádkou, aby si zdrbly – a najednou vidí kosa, jak se jí směje pěnkavím pidlikáním.
V létě pode mnou sedávali dojatí výletníci z města, kteří nepoznali ani to, že jsem dub a sentimentálně vzdychali o šumech a borech, pak se vyčurali co nejvýš na můj kmen, nechali kolem igelitové pytlíky a plechovky a odjeli zase do města nakoupit další pytlíky a plechovky. Toužil jsem moc po mraveništi, které by bylo vybudová no hodně blízko mě, jenom takové malé mravenišťátko s hodně kousavými červenými mravenci. Představoval jsem si, jak příští rok zase přijdou z města pytlíkovci a plecháči a než si stačí zapnout kalhoty, tak mravenečci nalezou a začnou své dílo. To bych setřásal smíchy listí, i kdyby to bylo už v červenci.
Když strom v létě setřásá listí, je buď nemocný, nebo je mu něco k smíchu. Lidé se také natřásají smíchy, ale když to dělá strom, tak to zahrnou do nemocí a dál o tom nepřemýšlejí. Strom setřásá v létě listí? Strom stůně! A je to! Často přinesou sekyru a pilu, „nemocný“ strom porazí, udělají prkýnka, nábytek, parkety, někdy housle, někdy kostky na hraní dětem, někdy klacek nebo hůl, aby se opřeli, nebo aby někoho zmlátili. Strom nikdy neví, co člověka napadne. I když někdy by mohlo člověka napadnout, že listí stromu padá proto, že má málo vláhy. Nebo moc. Nebo že mu do země kolem kořenů přivedli odněkud nějakou špínu, která stromu žere život.
Stromu se chce žít jako člověku. Ale čas je pro strom něco jiného, než pro člověka. Člověk má krátký čas na všechno, co dělá. Některé stromy mají času tolik, jako lidé. Některé míň. Ale jsou stromy, které mají mnohem více času, než člověk. Třeba dub. Lípa hodně vydrží. A co teprve tis! Ale někdy je to úplně jinak. Strom, který by měl mít dlouhý život, dostane jen krátký čas. Člověk čeká, až jeho dřevo bude mít všechno, co bude potřebovat on, člověk,  aby z něho vyrobil nějakou věc. Stromy nějak cítí, že přišel jejich čas, ale nedělají z toho problém. Skoro vždycky nezmizí úplně, vlastně pořád nějak jsou. Některé dokonce jako uhlí, některé jako papír, lidé na něj píší i neuvěřitelné nesmysly, ale někteří najdou slova nebo nějaký obraz a ty pak mají ještě delší život, než nejstarší stromy. Člověk umí úžasné věci a umí strašní věci. Myslím, že to nějak souvisí s tím, jak umí člověk mít rád nebo nenávidět. Člověk obojí opravdu umí. Strom ne. Strom umí mít rád. Nenávidět neumí. Ale člověk to neví.
Strom má rád vítr, slunce, déšť, zvědavé ptáky, veverky, sníh, oblaka. Když je toho víc, než je pro něj dobré, strom se toho obává, ale neumí to nenávidět. Ví, že to musí snášet. Něčemu strom umí vzdorovat, něco mu ublíží. Umí chránit před větrem dům, zahradu nebo pole, ale sebe před vichřicí chránit neumí. Když strom umírá, má většinou už hodně dětí. Ale sám se o své děti starat nedokáže. To za něj musí udělat člověk. A člověk, ten divný, dobrý i nedobrý, to často dělá. Možná proto se my stromy zase tak moc nebojíme lidí, kteří k nám přijdou se sekyrou a pilou.
Já sám, to vím také. Za chvíli tu budu už jenom jako pařez. Pařez bude dlouho vonět, než zešedne a zaschne. Moje kořeny budou dlouho vzpomínat, můj kmen a větve budou mít v rukou lidé. Nevím, co ze mě udělají – a až to udělají, nebudu to už vnímat. Housle si nevzpomenou, kdo byl jejich rodičem. Některá židle možná jen tak hekne pod něčím zadkem a člověk směrem od zadku nahoru nemusí vymyslet nic dobrého pro lidi ani pro stromy. Ale pořád mám naději, že se věci z mého dřeva potkají s lidmi, kteří něco dobrého vymyslí a udělají to. V tu chvíli bych o tom chtěl vědět. Možná bych cítil to, co jednou večer, když slunce svítilo už hodně zlatě, pode mnou seděl člověk a díval se nahoru do mojí koruny. Díval se dlouho, opřel si hlavu o můj kmen a nevadilo mu, že mám už rozpraskanou kůru, drsnou a tvrdou.
Díval se a díval, kolem bylo velké ticho a tak jsem uslyšel, jak člověk říká: „Jak jsou ty staré stromy krásné!“ |
Foto boubínských stromů © E.Židková
Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 15. 01. 2005
let, co s nim žila, jak mu pokaždé vyrušení vadí, když se zabere do psaní. 
zahřívá pohledem na něj každou citlivější lidskou duši. Když strom na zimu začne odkládat své „šatstvo“ podzimu, tak se pomalu odhaluje jeho spanilá linie kmenu a harmonicky se vzájemně propínající větve celého jeho „těla“. A každý kdo má rád trochu přírodu musí jenom obdivovat a žasnout. Strom dokáže být v každém čase okouzlující tak, jako žena. 
no hodně blízko mě, jenom takové malé mravenišťátko s hodně kousavými červenými mravenci. Představoval jsem si, jak příští rok zase přijdou z města pytlíkovci a plecháči a než si stačí zapnout kalhoty, tak mravenečci nalezou a začnou své dílo. To bych setřásal smíchy listí, i kdyby to bylo už v červenci.
aby z něho vyrobil nějakou věc. Stromy nějak cítí, že přišel jejich čas, ale nedělají z toho problém. Skoro vždycky nezmizí úplně, vlastně pořád nějak jsou. Některé dokonce jako uhlí, některé jako papír, lidé na něj píší i neuvěřitelné nesmysly, ale někteří najdou slova nebo nějaký obraz a ty pak mají ještě delší život, než nejstarší stromy. Člověk umí úžasné věci a umí strašní věci. Myslím, že to nějak souvisí s tím, jak umí člověk mít rád nebo nenávidět. Člověk obojí opravdu umí. Strom ne. Strom umí mít rád. Nenávidět neumí. Ale člověk to neví.
