To se tak někdy povede – Příroda, Pán Bůh, sudičky nebo někdo docela jiný vytvoří krásného člověka, kterého obdaří talentem ve více oblastech. Tak byla obdarována i paní Karla Klusoňová. Kromě talentu dostala do vínku i šikovné ruce, poetickou duši, lásku k lidem a umění, nezměrnou fantazii, vůli, trpělivost a plnou náruč energie.  Paní Karla Klusoňová  vystavovala svoje kraječková dílka ve dnech 6.-22. října 2006 v Uhříněveském muzeu. Na její milé pozvání jsem se do Uhříněvsi také zajela podívat. Neděle jak malovaná, tak proč nepotěšit oko i duši. Všední starosti hodit za hlavu… … A pak stojíte se zatajeným dechem před něžnými krajkovými výtvory a slov se vám nedostává. To je poezie ztvárněná materiálně, to jsou verše vetkané do krajek připomínající ty nejjemnější pavučinky. Kombinace krajky a dřeva, krajky a skla nebo krajky a břidlice vytváří jedinečné kompozice. Na první pohled nesourodé materiály jsou originálně spojeny v symbióze – a ten protiklad se ve svém výsledku stává dokonalou harmonií. Napadají vás vzletné myšlenky, je těžké stát pevnýma nohama na zemi. A tak aspoň mačkám spoušť svého fotoaparátu… Jaká je paní Karla Klusoňová? Trochu vám ji pomohou přiblížit její texty, ve kterých se vyznává ze své lásky nejen ke krajkářskému umění, ale k životu vůbec.

Vyznání krajce   Snad teprve dnes, kdy tak trochu bilancuji, se chci zastavit. Postát v tichosti a pokoře nad pláténkem, polohodem, lístečky, pavoučky, hvězdičkami, vkládaným párem a vlastně každým kouskem krajky. Možná dvacet let jsem se marně sháněla po paličkování, až jednou .... Dnes již více jak dvacet let mi krajka přináší potěšení, probdělé noci, sny z pavučin, ale i stresy, že něco nezvládnu. Můj krajkový svět mi dovoloval zahojit těžkou ránu, utéci se kdykoliv do neskutečných něžných pavučin, kam za mnou ten jiný svět nemohl. Pomalu, milimetr po milimetru jsem krajku poznávala a učila se ji respektovat. Milimetr po milimetru jsem se učila řemeslu. Až dávno potom, co jsem přišla na mnohé záludnosti, jsem moji kraječku ukázala veřejnosti. Znamenalo to pro mne vstup do neznáma známých. Začínala zodpovědnost. Už se nedalo jen tak něco upaličkovat, bez nápadu, bez preciznosti. Už jsem si moc věcí nesměla dovolit. Začala jsem vidět krásu jinak. Podzimní orosené pavučiny mě i dnes očarují a v němém úžasu je obdivuji. Zrovna tak kvítka a obyčejný stvol trávy. Ale já to všechno vnímám v nitích. A motýly a můry vnímám obzvlášť citlivě. Jsou to skvosty přírody a já je ráda paličkuji. S krajkou jsem také v napětí. Hodiny, dny a noci paličkuji a teprve po odšpendlení vlastně prožívám radost nebo zklamání. U originálu nikdy nevím, jak to dopadne. Musím být trpělivá. Za mnohá krásná přátelství děkuji právě krajce. Poznala jsem skvělé lidi, ale i závist a zlobu. Přesto mi krajka obohatila život. Cítila jsem se bohatá, a tak jsem krajku rozdávala. Milimetr po milimetru jsem ji zase já předala více jak stovce děvčat, abych si to všechno nevzala do hrobu. I za to, že jsem se naučila ctít individuality člověka,  musím krajce poděkovat. Nitě mě přinutily uzavřít smlouvu o vzájemné pomoci s počítačem. Dnes by to bez něj vůbec nešlo. Všechno, co se prezentace mé krajky týče, je snímáno do počítače a pak zpracováno pro věci příští. Povinné podvinky pro krajkářky učednice, ale i složité nákresy pro budoucí návrhy výstavních exponátů. Děkuji ti kraječko, že vždycky zklidníš můj uspěchaný krok. Že na mě všem prozradíš, o čem přemýšlím a co cítím nad tebou skloněná. Že mě doprovodíš do dalšího půlstoletí se slzou štěstí na krajíčku.     Vyňato z katalogu k výstavě v Domě umění v Opavě u příležitosti životního jubilea autorky 1996.

Vystavuju v Opavě   Sedm dlouhých let. Paličky jsem neopustila, ale semafor života je převedl až na kolej druhou. V setrvačnosti jsem ještě upaličkovala 1. cenu v mezinárodní soutěži roku 1997 a v Německu ji převzala za „Kapradí“. Každé září jsem se vracela do Opavy a s výtvarníky skupiny „X“ ukázala krajku jinou. Stýskalo se mi. Stýskalo po Opavě, krajkářkách i po známých tvářích. Dvacet pět let kořeníš a pak cizí hlína. Ale kraječka mi dělala stále doprovod. Penzion ve Františkových Lázních jsem od schodiště až po pokoj svatební vyzdobila obrazy z vánku a pavučin, květů a motýlů, prostě z krajkoví. Vánoční výstava v lázeňském muzeu byla pohlazením především pro zahraniční hosty. Našly si mě i „odvahy“ učednice a zase začly povinné podvinky a drobná dílka. Milimetr po milimetru jsem se zase rozdávala.                   Jednou po letní bouři popadaly staré vzrostlé stromy v parku. Hrubě otesané pahýly a oloupaná kůra. To byla výzva, kterou jsem musela přijmout. Břidlice, to už jsem vyzkoušela. Pařez taky, ale kůru ...? Na řadě bylo dřevo, něčím krásné samo o sobě. A tak se přidala i krajka. „A léta běží, vážení“ přineslo první ocenění v kraji Polabí a znovu chuť se milimetr po milimetru rozdávat. Shodou okolností se moje krajka opět setkává s mými starými známými, tentokrát ne v Opavě, ale nádherném prostředí Arboreta v Novém Dvoře. A zase to je ona, které děkuji za objevy v motivech přírody. Bydlím v přírodní chráněné oblasti a tolik inspirace pouze při pohledu z okna. Paličky jednoduše odpočívat nebudou. Ani já ne. Jsem velmi potěšena, že mohu ukázat poslední práce vedle těch starších a nemusím se stydět.   Vyznání k výstavě v Arboretu Slezského zemského muzea Opava na podzim 2003.

Babí léto Jaro života jsem prožívala nabíráním vědomostí, rozkoukávala jsem se po tom božím světě. S postupným pučením, rozkvétáním, přicházely i první zkušenosti, lásky i zklamání. Všechno bylo tak nové, úžasné. Všechno bylo najednou nepochopitelné. Všeobjímající. Léto bylo plné zvratů, horké slunce, jednou lilo, pak zase byla vedra a občas i dusno. Nicméně v tomto období jsem prvně měla v ruce krajku a pak ji taky dokázala upaličkovat. Moje kraječka navštívila mnohé výstavní síně u nás doma, ale i v zahraničí. Nádherný motýl se rozlétl a sklízel obdiv. Bylo to nejúrodnější období mého života, kdy dozrály i mé děti ve slušné a úspěšné muže. Teď jsem na začátku podzimu života, ale ten má krásné září. Všechno dozrává a hýří barvami. Jasná obloha, čas bez mráčků. Je tu čas sklízení toho, co jsme zaseli. Spočinutí u koše úrody. Byla jsem dobrý hospodář. A dá-li Bůh, i říjen se vyvede, a pak klidně mohou přijít plískanice, a dušičky. Tak jsem to nějak shrnula za ty roky. Ani to nechci chápat, že už jsem tak zralá. Jen pozor, abych nebyla hnilička a pak z hrušky dolů.                   Zveřejněno na titulním panelu výstavy Karla Klusoňová Krajka v Uhříněveském muzeu, říjen 2006

http://home.tiscali.cz/~krajkoviny/

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ladislav Gerendáš
	Vladimír Just
	Jan Krůta
	Karel Šíp
	Josef Fousek
	Jan Vodňanský
	Miloslav Švandrlík
	Rudolf Křesťan

Další autoři »