A klidně si postupně zešediví

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Kolem projížděla auta, tramvaje, autobusy a chodili lidé. Ve vzduchu byl cítit mrazivý prosincový den. Rackové prováděli neúnavně své nálety na kousky rohlíků a vánoček, které házely mladé, starší i nejmladší ruce do vzduchu a do vody, nebo je kladly na kamenné sloupky mezi studenými, masivními mřížkami.
Ona stála na refýži. Zdaleka více než nápadná bílá čapka ze sibiřské lišky přitahovaly její měkké, zvědavé oči. Její vysílané pohledy hladily svět a on byl jeho součástí. Žádný z těch pohledů nepatřil jemu. Ale jeho malý kousíček naň dopadl, jako dopadá sluneční či měsíční svit na celou plochu krajiny a spravedlivě se rozdává břízám, smrkům, jetelům, cestám prašným i asfaltovaným, střechám domů i zábradlím.

Její pohled mu nepatřil, byl mu jen dán jako vítr korunám stožárů s telefonními dráty, v nichž bzučí slova, jimž nerozumíš, která se musí teprve transformovat ve zvuk či obraz a poskládat tak, aby měla smysl a dostala svůj sdělovací náboj, který nese radost, údiv, překvapení či zklamání, nebo dokonce smutek a bolest.
 
A on, jak tam stál si po tom pohledu sáhl. Nastavil nepatrné reflektorky a čočky svých očí k očím jejím. Jako radar ohledává obrysy a tvary, začaly i jeho nejen pohledy, ale celé niterné vyzařování proudit k ní, včetně volního popudu přejít z chodníku na refýž blíže k ní.. A ještě blíž, a pak bylo slyšet slova, která zazněla proto, že viděl co drží, ale hlavně proto, že chtěl, aby zúžila úhel svého rozptylu více k němu.
„To máte již nákupy na zítřek? Očka, drink a šampaňské?“ Nevnímal zda odpovídá, protože chtěl jen, aby se k němu neotočila zády, aby ho nezahnala svým chladem a nezájmem, aby mu neřekla - dovolte, já vás neznám, nebo nemám náladu se s vámi bavit. Místo toho ucítil vůni pomerančů, zavnímal bělost jejího pravidelného chrupu a příjemný úsměv s vlnou tepla.
Most z několika vteřin a on po něm prošel. Řeka neznáma zůstala za ním, ale břeh, na němž stál, byl územím bez šlépějí. Téměř s překotem začal s otázkami, aby již nemohl zpět.
„Kam jedete? Jistě to bude autobus 134. Taky na něj čekám.“ A vůbec mu teď už nevadí, že nejede, že má zpoždění.
Povytáhla oblouk obočí a položila mu přes oči plást pohledů, ale pomalu, jako když motýl přistane na stéblu trávy. A přikývla. Ještě ani jedno slovo. Ale copak vždycky to musí být jen slova…
Přesto čekal a přál si, aby z jejích úst vyšel nějaký zvuk, pokud možno ve formě odpovědí na proud jeho otázek. A znovu byl podarován.
„Jedu do práce. Mám odpolední. Až do deseti večer. Nyní jsem byla na výstavě.“
Byl trochu, ale jen trochu jako omráčen. Kde lidé všude mohou být. Den před Silvestrem si šla na výstavu obrazů. Sama. To mu projelo hlavou. Teď tu stojí v teplotně minusovém vzduchu, jde z ní krásné teplé vlnění, je cítit mládím, zvědavostí a mluví s ním. Co mu to pěkného ten rok ve svém závěru dělá? Přemítal horečně a nepřestával ji intenzivně očima vnímat, vlastně hltat.
Její slova zalétávala a zapadávala k některým jeho otázkám. Pracuje jako sestra v nemocnici. Ale on jí připadá jako nějaký referent osobního oddělení. Tak nějak to řekla. Jak se ale dozvědět řadu faktů, potřebných k budoucí, tolik potřebné a jím žádané komunikaci. Hvězd sice v prostoru létá mnoho, ale neznámé jsou jejich dráhy a kde potom spatřit tuto jím objevenou lidskou hvězdu znovu, slyšet ji, mluvit s ní a vnímat…

Honem je třeba něco dělat, aby člověk nelitoval v budoucnu toho, co neudělal a co jeho vinou tak vůbec nevzniklo, nebo se neodehrálo.
Stále se někam posunujeme, či jsme posunováni. Z povinnosti, z touhy, odvahy nebo proto, že něco končí či začíná. On musel jet do hodiny mimo Prahu. Ona do práce. Ale ještě týž den se do Prahy vrací.
To věděl již, že ji zavolá. Měl číslo a slovo, která jsou lidem dávána jako jména. Když vytočí číslo a zeptá se -„Daniela?“ - uslyší její hlas a může se rozvíjet zajímavý příběh, vztah, pokud řekla vše po pravdě. On se však dozvěděl, že na tomto čísle dívka toho jména není a nebyla. I to již zažil. Pak čas svou jemnou retuší namaluje neznatelnou, ještě malilinkou vrásku v koutcích očí, a několika vlasům jsou přiškrceny kohoutky výživy. A tak si do nich vniká vzduch a klidně si postupně zešediví.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2006.