Miloslav Švandrlík: Muž s mapou

Rubrika: Literatura – Zábava

Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy. Pukajbl si libuje, že zná víc hradů a zámků, než leckterý univerzitní profesor.
 
Co se mne týče, odjakživa jsem hromadnými zájezdy opovrhoval. Cestoval jsem sám, obvykle nejprve vlakem a posléze pěšky. Na zádech jsem měl tlumok s poživatinami a rezervním prádlem, v ruce pak mapu, podle které jsem se orientoval. Připouštím, že většinou špatně. Značnou část památek, které jsem hledal, jsem nikdy nenašel. Mohl jsem se samozřejmě doptat, ale má hrdost mi to nedovolila. Tak jsem často uvízl na dně starého lomu, na skládce odpadu nebo v potoce a marně dumal, kam se poděla katedrála, kterou jsem hodlal navštívit.
 
Svými neúspěchy jsem nebýval zdrcen ani znechucen. Vracel jsem se domů s dobrou náladou a ve výtečném fyzickém stavu. Proto jsem se při nejbližší vhodné příležitosti vydal na další dobrodružnou výpravu.
Výlet na hrádek, nebo spíše rozvalinu Brtštejn, jsem měl ovšem zřejmě vynechat. Už proto, že toho dne byla mapa v mimořádně špatné kondici a ukazovala ještě hůře, než kdykoliv předtím. Vedla mne řadou nepřístupných terénů hned nahoru a hned zase dolů, nutila mě prodírat se pralesy kopřiv a zakopávat o tisíce kamenů rozličné velikosti. Nakonec mne dokormidlovala do tmavého nepřívětivého údolí, na jehož dně se černalo ponuré stavení.
Na první pohled to nebyl Brtštejn, ale nějaká divná samota. Bývalá katovna, nebo něco podobného. Nevím, čím vlastně vzbudila můj zájem. Kdybych se stočil a pelášil zpět, mohl jsem ještě stihnout nejbližší vlak.
Ale já jsem sestoupil do údolí a přiblížil se k domku. Než jsem si ho stačil blíže prohlédnout, vyřítil se proti mně vlčák s vyceněným chrupem. Jedině díky dobré fyzické kondici se mi podařilo vyšplhat před ním na jabloň. V té chvíli jsem ještě netušil, že v její koruně budu sedět plné dva dny. Nic jiného se nedalo dělat, neboť pes byl neúplatný a manželé, obývající ponurý domek, se zúčastnili svatebního veselí mnoho kilometrů odtud. Když se vrátili, byl jsem úplně zkřehlý a na pokraji šílenství.
„To je zajímavé,“ řekl majitel domku, „že Azor přetrhl řetěz. Nikdy předtím  to neudělal!“
„Přetrhl ho už pětkrát“, konstatovala žena, „ale to jsme nebyli na svatbě. Budeš s tím muset něco udělat!“
„Přece nevyhodím fůru peněz za nový řetěz!“ zlobil se muž. „Tady nemá nikdo co pohledávat! Ještě jsem neslyšel, že by u nás bylo něco k vidění!“
S tím jsem vřele souhlasil. Proto se mi nemůže nikdo divit, že jsem téhož dne spálil mapu a požádal důchodce Pukajbla, aby mne přihlásil na příští hromadný zájezd autobusem. Vlídně to přislíbil a oznámil mi, že pojedeme na Hlubokou.

grafika © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 10. 2006.