Jako v pohádce

Rubrika: Literatura – Zábava

„To, co jsem poslední rok prožila,“ nadechla se Dája Anýzová, „je zkrátka neskutečné. Lze to zhodnotit jediným  slovem:  Pohádka!“

„Povídej!“ vyzvala ji stručně Lucie Žitná. „Pohádky jsem vždycky ráda poslouchala.“
„Tahle je o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém,“ uvedla ji do děje Dája. „Ale nemysli, že jsem je měla všechny najednou. Tak zvrhlá nejsem!“
„Pochopitelně,“ souhlasila Lucie. „Tak kterého jsi klofla prvního?“
„Dlouhého,“ přiznala se Dája. „Jmenoval se Benedikt Žlaža a měřil přes dva metry. Ať jsme byli kdekoliv, všude převyšoval své okolí. Byla jsem do něho udělaná, ale činovníci sportovních oddílů bohužel také.“
„Činovníci?“ nechápala Lucie. „Snad činovnice?“
„Kdepak!“ zavrtěla hlavou Dája. „O erotiku tady nešlo. Jenomže se našli nezodpovědní jedinci, kteří nutili Benedikta hrát košíkovou a odbíjenou. Hrůza, co?"
„Hrůza,“ přisvědčila Lucie. „A on?“
„Podlehl,“ děla Dája s povzdechem, „a tak mi nezbylo nic jiného, než mu dát kopačky. Dlouhý pro mne přestal existovat.“
Kamarádka to pochopila.
„Abych nepropadla spleenu,“ pokračovala Dája, „namluvila jsem si Širokého. Vlastně Čeňka Rabocha. Živá váha sto čtyřicet kilogramů.“
„Prima,“ pochválila ji Lucie. „Ten určitě košíkovou nehrál, protože by se pod ním probořila palubovka.“
„To máš pravdu,“ připustila Dája, „ale zato byl kuchař-amatér a vyznal se ve všech světových kuchyních. Od rána do večera mě krmil nějakými dobrotami. Nemohu říci, že se mi to nelíbilo, ale když jsem za měsíc ztloustla o sedm kilo, musela jsem mu dát kopačky.“
„Za dobrotu na žebrotu,“ konstatovala Lucie, „ale to je tvoje věc. Pak sis namluvila Bystrozrakého.“
Dája zasněně přikývla. „Ano,“ vzdychla. „Jmenoval se Vendelín Táhlo. Postava střední, rysy pravidelné. Vysokoškolské vzdělání. Scházeli jsme se u mně nebo u něho a při skleničce vína jsme filosofovali. Poznávali jsme navzájem své povahy. Nikdy na ty chvíle nezapomenu.“
„Tak proč jsi mu, proboha, dala kopačky?“ vyhrkla přítelkyně.
„On dal kopačky mně,“ pravila temně Dája. „Byl přece bystrozraký!“

grafika © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 09. 2006.