Touha po Africe (2/3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

   Druhá část cestopisu


 IV. Napříč Etiopií
           
17.prosince 1997 přejíždíme hranice z Eritrei do Etiopie. Scenérie se zprvu příliš nemění. Je středa a na tržišti je velká spousta lidí. Zdá se mi, že je víc prodavačů, než kupujících. Všechno ovládají barvy. Ženy mají vlasy zakryté barevnými šátky a zvědavě po nás pokukují. Usmívají se. Všichni jsou velice přátelští, překvapuje mě, jak rádi se nechávají fotografovat.
Jsme tu jediné bělošky. Nakupujeme banány, pomeranče, česnek a cibuli. Cestu nám křižují velbloudi a osli s nákladem bobů, lusků a ořechů. To množství lidí na mě začíná působit poněkud tísnivě, třebaže se nikde nesetkáváme s agresivitou. Všichni jsou velice milí, ale také strašně zvědaví.
Nenacházíme místečko, kde bychom  mohly být s Ritou na chvilku samy. Zhruba 53 milionů lidí, to je babylon více než 70 jazyků, se tísní na 1,1 milionu čtverečních kilometrů. Velká většina z nich bydlí na vesnici. Krámky jsou malé a velice chudé, na háku visí jakési kosti a žebra obalená hejnem much.
Marně hledáme jakékoli trochu evropské nebo vůbec slušné jídlo. Brzy zjišťujeme, že kdo nedokáže pozřít místní speciality, těžko se nají. Zbývá nám zase jen injera, placka se zeleninou nebo masem. Vždy se k ní podává velice pálivá omáčka. Ale ani já, která má ráda pepř a pálivé papričky, ji nedokážu bezezbytku vytřít. Brzy nemůžeme injeru ani cítit, ale není úniku. Naštěstí objevuji jinou specialitu, takzvaná fr-fr, míchaná vajíčka s rajčaty a nezbytnou pálivou paprikou a cibulí. Ještě že existuje shai, což není nic jiného než náš černý čaj, který je tu hlavním nápojem.

Jedeme dál vnitrozemím, celkem máme před sebou 2.700 km Etiopií. Všude lidé a děti, děti... Jejich barevné oblečení, v kontrastu s černými tvářemi, působí vesele a jen svítí, líbí se nám. Muži nevycházejí bez klacku nebo hole, zaháknuté na zádech mezi rameny. Pětiminutovka u studnyNezřídka mají i pušky. Všichni, ženy a děti obzvlášť, tvrdě pracují. Jakmile se ovšem naskytne jen sebemenší chvilka volna, ihned ulehnou. Většinou tam, kde se právě nacházejí, ve městě třeba do prachu ulice. Tohle je typické pro celou černou Afriku. Černoch se prostě narodil unavený.
Naše vlastní zásoby se ztenčují, už máme za sebou čtvrtý týden Etiopií, a není čím osvěžit jídelníček, ani odkud doplnit zásoby. Kromě velmi zlé možnosti jakékoli hygieny nás brzy začíná trápit hlad, a často uléháme s prázdnými žaludky. Trpce si vyčítám neopatrnost - poslední balíček špaget nám ukradl pavián ve chvíli, kdy jsem chystala vařič. Rita se marně snažila opici odlákat, a nakonec nám nezbylo, než s údivem pozorovat, jak se v koruně stromů snaží v podivných tyčinkách najít zalíbení. Dělá to důkladně, a znovu a znovu kroutí hlavou nad tím, co všechno ti lidé nedají do pusy,
Tady na venkově pasou ženy i děti dobytek a nosí těžké džbery vody a pytle s obilím. Do práce jsou zapřáhnuti i osli a voli. Poprvé vidím, jak se dříve i u nás mlátilo obilí. Několik oslů udupává - stále dokola - zrno, které sedlák – stále dokola – vyhazuje vidlemi vzhůru...
Až dodneška jsme byly s Ritou přesvědčené, že Švýcarsko má nejhezčí hory na světě. Musíme to poopravit. K zemím, které se mohou takto chlubit, je potřeba připočítat i Etiopii.
 
 
V. Medicína od bílé ženy
 
Máme za sebou celkem 14 tisíc km. Nepočítáme-li všelijaké menší nesnáze, jde všechno jako po másle. Trochu nás znepokojují zprávy o agresivitě v Etiopii, ale chceme pokračovat v cestě a prozkoumat s Ritou tuhle zemi samy a na vlastní pěst.
 
Debark je vesnice vysoko v horách. Ve výšce 3.100 metrů se nám náhle rozvírá pohled na jehličnatý les se šťavnatou loukou v popředí, na níž se pase stádo krav a především koní. Znovu se cítíme trochu jako ve Švýcarsku. Jenom lidé a kulaté chýše ze slámy do těchto představ nějak nezapadají.
Ve chvíli, kdy objevujeme nuzný hotýlek, jsme obklopeny lidmi. Jsou to většinou místní zvědavci nebo také nosiči a průvodci, kteří nám ihned nabízejí své služby a vycházky do hor. Jsme vyhládlé a dáváme přednost řádné večeři. Po dlouhé době hladovění a injery vidíme zase přírodní řízek a skutečné pomfrity. Jíme hltavě a nevěříme svým očím.
 
Mnozí nás považují za misionáře. Bílé ženy, a k tomu s vlastním autem, to se tu hned tak nevidí. Jsme unavené a rády bychom si odpočinuly, ale stále se nám nedaří zbavit se houfu zevlounů. Za ruku se mě chytne sotva desetiletý chlapec. Nemluví anglicky, ale k tomu, abych poznala, že potřebuje naši pomoc, nemusím mít překladatele. Drží se mě jako klíště a znovu a znovu mi ukazuje svoji do krvava rozbitou nohu.Medicína od bílé ženy Chodidlo, teď už řádně oteklé, rozdrtil padající balvan. Zranění vypadá ošklivě.
„Bílá žena má medicínu, bílá žena mě vyléčí,“ tlumočí o málo starší přítel. Pokouším se chlapce přemluvit, aby šel k lékaři, ale tvrdohlavě trvá na svém. Prohlížím pozorně zranění. Musí být aspoň několik dnů staré a je na něm silná vrstva hlíny a špíny. Snažím se chlapci vysvětlit, že musí nohu přinejmenším očistit a pak přikládat studené obklady. Odchází zaražený a smutný, že nedostal zázračnou medicínu.
K mému překvapení se objevuje za nějakou dobu znovu s kbelíkem vlažné čisté vody. Posazuji ho na schody a opatrně omývám chodidlo. Chlapcova tvář září.
Rita zatím objevila v naší lékárničce mast na rány a nějaká obinadla. Kousek po kousku sundávám tlustý, tvrdý škraloup bláta. Konečně mohu ránu vydezinfikovat a zavázat. Teprve teď vidím, že se kolem nás soustředil pořádný hlouček zvědavců. Všichni soustředěně sledují počínání „bílé tváře“, a náš malý pacient se očividně cítí hrdinou dne.
 
Ujely jsme Etiopií celkem 2.700 km, a přestože jsme „jenom ženské“, nikde jsme se nesetkaly s agresivitou. Naopak. Naši černí přátelé byli vždy milí a přátelští a velice, ale opravdu velice zvědaví. Tohle bylo snad jediné, co trochu unavovalo. Nikdy jsme se neocitly ani na okamžik bez kroužku čumilů a nikdy jsme nemohly být samy. Skoro mám pocit, že v Etiopii neexistuje místečko, na kterém by nebyly děti. Není divu. Vždyť rodina, která má dvacet, a dokonce prý i třicet dětí, tam není výjimkou.

 
VI. Z Etiopie do Kenyi - Sháníme benzin
 
Axum ve výšce 2.200 metrů je dnes malým zapomenutým místem s několika paláci a památkami. Nic nenapovídá tomu, že až do 10.století to bylo hlavní město. Benzín je přísně na příděl a nám nezbývá, než se tu utábořit a čekat. Naše Ländi je řádně žíznivá, teď potřebuje 210 litrů, a čekání u pumpy a hledání další se zdá nekonečné. Nakonec nám nezbývá, než přistoupit na černý obchod, což znamená zaplatit skoro dvakrát tolik.
Dva muži nás tajnosnubně vedou do jakéhosi dvora. Mají dvacetilitrový kanystr, ale tvrdí nám, že je to 25 litrů. Podvod je zřejmý. Bráníme se, ale musíme být opatrné. Dvůr se víc a víc plní lidmi a není nám právě do zpěvu. Štěstí přesto stojí na naší straně, celá akce končí pouze vyhazovem a prázdnými kanystry. Získáváme informaci, že 30 km odtud je benzín k mání. Místo leží ve směru právě opačném, ale nedá se nic dělat.

Vyrážíme brzy ráno. Máme naplánovanou trasu až do hor, to je 200 km. Po asfaltované silnici by to neměl být problém, cesta je však čím dál horší. Na naší Ländi leží brzy silná a lepkavá vrstva prachuV ordinaci a do cesty se nám staví kamení. Jedeme v prachu a písku, udusaná silnice je jako valcha. Těch 30 km nám zabere dobrých tři čtvrtě hodiny. Benzín zde skutečně je, ale čerpadlo momentálně nefunguje, není elektřina. Prý ve 14 hodin, ale nevěříme tomu.
Je středa, a tak čekání využíváme k návštěvě trhu. Všude postávají osli a velbloudi, na kterých byly často až z daleka dopraveny pytle se zbožím. Trhovci sedí na zemi, zboží rozložené na látce či rohožích. Vajíčka, za nohy svázané slepice, pomeranče, banány, cibule a česnek... Nové je vlastně jen jedno – fotografování zakázáno.
Benzín opravdu dostaneme, dokonce přesně ve 14 hodin. Ulehčeně ihned vyrážíme dál do hor. Samozřejmě s překážkami. Uprostřed silnice se procházejí či postávají osli. V těchto končinách je auto vzácným zjevem, a poháněči oslů, děti i dospělí nechávají dobytek osudu a běží se před námi schovat hluboko do bezpečí skal. Oslové ovšem Ländi neuhnou, a často je to kdo s koho.
 
Neujely jsme příliš daleko, když nás zastaví policista. Musí do služby 20 km odtud, ale propásl transport. Kdo ví, k čemu se může policajt hodit, říkáme si a bereme ho s sebou. Než se vzpamatuji, držím v ruce jeho pušku, zatím co on běží sebrat jakýsi pytel. Zbraň je pěkně těžká, mám strach, abych nezmáčkla spoušť. Mohla to být pěkná momentka, později mě mrzí, že mě to nenapadlo.
Stoupáme do hor. Už jsme s Ritou zase samy. Blížíme se k malé vesničce, je večer a rychle padá tma, dál už to dnes nestačíme. Než se nadějeme, obklopují nás děti. Všechny mají vyholené hlavy, je nám jasné, že u nich mají vši svůj stálý domov. Psi štěkají jako pominutí, sem se turista jen tak nezatoulá. Brzy nás přichází přivítat sám náčelník vesnice, jediný, který tu umí pár slov anglicky. Ukazuji na hodinky a na náš stan. Všechno je jasné.
Náčelník nás vede na kopec, ze kterého máme vesničku jako na dlani. Vlastně je to jen několik chatrčí ze dřeva a hlíny. Povídáme si při ohni, ovšemže si při tom vypomáháme rukama nohama, a díváme se na hvězdy a světla svíček v chalupách. Spí se nádherně.

Budí nás děti. Poskakují kolem stanu a moc je zajímá naše Ländi. Rozdáme vše, co nutně nepotřebujeme pro další cestu, také kalendář a všelijaké výstřižky. Nikdy mě nenapadlo, že obrázky Švýcarska mohou způsobit takovou radost. Rychle se loučíme, už máme kolem sebe zase houf zvědavců, kteří, soudě podle jakéhosi poháněče, by už dávno měli začít pracovat. Brání se, a musí zakročit náčelník vesnice. Ujímá se hlásné trouby a oznamuje všem, že „bílé ženy“ odjíždějí. Teď se přicházejí rozloučit skutečně všichni...
 
Na hranicích do Kenyi dělají s vízem drahoty. Už čekáme více než hodinu. „Já si vám tu lehnu do spacáku a počkám“, oznamuji rozhodně. Přejíždíme hranice.
 
 
VII.  El Nino si usmyslil převrátit počasí na zeměkouli
 
Když jsme se s Ritou vydávaly na cestu, neměla jsem o jeho existenci žádnou představu. Samozřejmě jsem slyšela o období malých a velkých dešťů, ale nějakou tu spršku jsme obě ochotny vzít spíš jako velmi vítané osvěžení. Už na hranicích Etiopie a Kenyi však poznáváme, jaké je to doopravdy.
Z čisté oblohy se spouští liják, prší jako z konve a nezdá se, že by to mělo kdy přestat. V životě jsem nezažila takovou průtrž.
Jo, tohle je El Nino, totiž doslova „spousta vody“, smějí se domorodci. Brzy toto jméno slyšíme i vyslovujeme denně. El Nino stojí jako ten černý vzadu za vším, a málem že nás nechodí strašit. Naše Ländi je silačka, ale takový nikdy neustávající lijavec vyžaduje i od ní všechnu sílu. Jako mávnutím čarovného proutku se dosud sjízdné cesty proměňují v hluboké blátivé kaluže, vyschlé potoky ve rvavé řeky a zrádná jezera.

Ze začátku jsem to počítala. Totiž kolikrát jsme zůstaly trčet. Kolikrát byla Ländi jako ořechová skořápka rvána sem a tam proudem, kolikrát jsme zapadly do bláta až do výše dveří. Ze dne na den se zhroutily mosty a cesty a některé úseky se stávají zcela neprůjezdné.Velbloud na cestě
El Nino od severu k jihu přerušil spojení, zásobovací vozy s potravinami zůstaly trčet, dodávka benzínu uvázla v Loggo loggo asi 50 km před Marsabitem. Domácím brzy došlo kromě čaje i pití. Nejen minerálky, ale dokonce i to nejdražší, totiž kokakola.
Doprava se zhroutila a lidé marně shánějí možnost, jak se dostat do Nairobi. Studenti, policisté a všichni, kteří mají či hledají v hlavním městě práci, nabízejí za odvoz několikanásobnou sumu, a ta den ode dne stoupá. Jsme svědky toho, jak řidič silného terénního vozu vybírá za úsek Marsabit – Isiolo, což je cca 270 km, dva tisíce Kenya šilinků za osobu, tedy asi 50 švýcarských franků. To je už pořádná suma, a přece se místní perou o místo na střeše. Také naše Ländi se stává útočištěm deseti domorodcům, a coby doprovod jedou na střeše ještě dva ozbrojení policisté. Obě strany silnice lemují nákladní vozy, které se nedostaly dál. Řidičům došlo jídlo i voda a těší se z každého loku, který jim můžeme poskytnout.
 
Pak i my zůstáváme bezradně stát. Před námi leží stržený most, vpravo vlevo stromy v hluboké kalné vodě. Vystoupíme a zkoušíme, jaká je hloubka. Takovýhle průzkum není bez nebezpečí, kloužeme a málem že Ritu nevezme silný proud. Bohužel nemáme jinou možnost, musíme skrz.
Napjatě sledujeme, jak si s rozbouřeným korytem poradí řidič terénního vozu před námi. Už dostal smyk a na jedné straně se zabořil a potopil téměř po kapotu. Vyprostit se sám svojí silou nemá šanci. Teď zkouší dostat se přes řeku druhý. Také ten však zůstává uprostřed trčet.
Přichází na řadu naše lano a skutečně se nám daří vytáhnout vůz pozpátku na břeh. S rozjezdem na plné obrátky se napodruhé dostává přes řeku.
Na řadě jsme my. Naštěstí je Rita zkušená řidička. Bahno s Ländi smýká na všechny strany a špinavá bahnitá voda stříká tolik, že řídí vlastně poslepu. Musím se pevně držet a srdce mi bije prudčeji. Ländi se naklání vpravo a kola zabírají naprázdno, ještě kousek a převrátíme se. To už jsme ale na druhém břehu. Rita vyčerpaně vypíná motor... Chyba! Do rozdělovače se dostala voda, a jen stěží se jí daří znovu nastartovat.
Konečně! Máme vyhráno, myslím si, ale radost je předčasná. El Nino znovu vytahuje drápky, a po pár metrech zůstáváme opět trčet. Snažíme se vyprostit kola, podložit je kameny. Marně. Nehneme se z místa.
Jsme v kraji, kde řádí bandité, a policisté odjišťují zbraně. Naposled včera tu byl přepaden landrover a jeho posádka okradena a vysvlečena do naha. Nic, než pryč! Zapřaháme Ländi na lano a metr po metr se necháváme vytáhnout z bahna. Je už tma, když dorázíme do Marily.
 
 
VIII. Nairobi, město matatu
 
Nairobi, hlavní město Kenyi, a především důležité obchodní centrum. Pro cestovatele, přicházející ze severní Afriky, také město odpočinku. Zde je možné obnovit a doplnit zásoby, najít si hotel podle své kapsy, vysprchovat se a vyspat v dobré posteli. Po dlouhé cestě a hladovění v Etiopii oceňujeme dobré jídlo a dáváme se rozmazlovat pochoutkami čínské restaurace.
O orientaci ve městě se stará nejvyšší budova, sídlo zesnulého prezidenta Kenyatty. K uctění jeho památky se nestaví nic, co by tuto budovu převyšovalo. Jezdí se vlevo, ale nám připadá, že se jezdí prostě všude, a především, že jezdí všechno, co má kola.
Nairobi je město „matatu“. Těmto životu nebezpečným minibusům chybí většinou přední sklo a světla a místo brzd používají houkačku. Matatu nemají pevný jízdní řád, ale jsou nejlevnější, a proto i velice oblíbené lidové dopravní prostředky. Jako takové jsou neustále přeplněné, ale nestane se, že by vás řidič ještě nepřibalil. Není-li místo, tak se prostě místo udělá, i kdyby se mělo sedět někomu na klíně, nebo mít půlku těla venku. Samozřejmě, že matatu většinou pomíjejí jakákoli pravidla, a navíc jezdí vražednou rychlostí, ale z toho si nikdo nic nedělá. A policisté – ti prostě jen číhají a vybírají pokuty, respektive malý úplatek do své kapsy. Zejména před vánoci je dopravních prostředků stále nedostatek, a cena jízdného závratně stoupá. Tak tomu je i letos. Všichni cestující už řádně zaplatili, když jim řidič oznámí, že neodjede bez příplatku. Někteří s huhláním vytahují dalších pár drobných, jiní nemají připlatit z čeho a jsou nuceni vystoupit, aniž by ovšem dostali jízdné zpět.
V polovině cesty zůstane řidič stát a vydírání se opakuje. Lidé přivolávají policistu, ale ten se domluvil s řidičem a zase odešel. Teď toho mají všichni tak právě dost. Vyloží svoje tašky, slepice, pytle s brambory, bedýnky se zeleninou a ovocem a minibusek zapálí. Teprve pak se odloudají pryč, aby hledali další a slušnější dopravní prostředek. I taková samojustice patří do obrázku Kenyi.
 
Gitongu, se kterým jsem se seznámila před rokem, když mi pomáhal zařizovat a shánět nosiče na pěší túru na Kilimanjaro, jsem našla v jeho staré úřadovně, na ulici před hotelem Hilton. „Ulice je nejlevnější kancelář na světě“, směje se. „Tady neplatím činži, telefon ani elektriku...“
Tento rok je pro všechny, kteří jsou živi z turismu, řádně hubený, a sezona po politické a hospodářské nejistotě se ne a ne rozběhnout. Přijely jsme s Ritou krátce po volbách, a nespokojenost visí ještě ve vzduchu. Stávkují i bankovní úředníci. Trvá nám celý týden, než se nám podaří vyměnit peníze.
 
Namibia - ženy kmene OvahimbaChudoba obyvatel, žebráci a děti se stále nastavenou dlaní, povaleči, čekající na turisty a příležitost, to vše na nás zvlášť těžce doléhá. Nemenším problémem jsou drogy. Tady jsou na nich i šesti, sedmileté děti. Asi nejrozšířenější a cenově nejpřístupnější jsou lepidla, která inhalují za chůze i v leže na ulici, a dokonce i když žebrají. S chudobou přibyla i špína a rozmnožily se přepady. Z okna dvacetidolarového hotýlku jsme svědky přepadení vozíčkáře, ale samojustice je neúprosná. Chodci, kteří chodí ozbrojeni většinou těžkými holemi, zloděje dopadli, zkopali a zmlátili tak, že má sotva sílu odbelhat se pryč. Trochu téhle tvrdosti by neškodilo uplatnit ani na evropské zloděje, říkám si.
 
Jako každoročně se i letos pořádají horečné přípravy na Safari Ralley Kenya. Tady mají motorky ideální podmínky. Široké, divoké cesty savanou, pouští i horami, tedy všechno, aby byl závod pořádně napínavý. Letos to není prach, který závodníkům ztěžuje cestu. El Nino už dávno proměnil červenou půdu v těžké bahno, kterému musela být přizpůsobena pravidla závodu a zkrácena závodní dráha. Ani my nesmíme chybět, a když to nejde jinak, tak aspoň mezi diváky.
 
V Nairobi zůstáváme dva týdny. Není to dlouho, chceme-li se ozvat všem přátelům, dát do pořádku auto, doplnit zásoby a obstarat všechna víza pro další cestu. Zbytek času využíváme k lenošení, vychutnáváme atmosféru města a hektiku ulic.
S rodiči, kteří mě přijeli navštívit, si na oslavu dopřáváme večeři v  Carnevoire restauraci za městem. Tady ochutnáváme opravdové speciality Afriky – maso zebry, buvola, gazely i žirafy, všechno tuhé jako šutr, a konečně měkčí a jemnější maso krokodýla, pečené na rožni. Samozřejmě chodíme i do nepříliš bezpečných čtvrtí, a musíme být stále v pohotovosti. Tohle není vždycky tak jednoduché, oblíbené se staly takzvané „stojky“, při nichž cizince prostě obrátí vzhůru nohama a všechno z něho jednoduše vyklepou. Nebezpečnější jsou injekční stříkačky. Turistovi se dá na vybranou: Buď odevzdá peníze dobrovolně, nebo dostane dávku do žil. Chudoba i kriminalita je obrovská; je to spletitý řetěz, jehož články zapadají jeden do druhého. 

... pokračování příště
 

Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (1/3)
Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (2/3)
Zuzana Kubešová: Touha po Africe  (3/3)


 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2006.