Jaroslav Stehlík - Jan Drocár: ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ USA

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Odešel z Československa v roce 1982. Celou dobu prožil na západním pobřeží USA, takže jeho povídání se týká především oblasti okolí San Franciska a Los Angeles. V poslední době soukromniční, zabývá se prací, která vzdáleně připomíná naše bývalé OPBH. Služby všeho druhu v bytech a domech. Myslím, že pro naše čtenáře, kteří někdy hodlají USA navštívit, jsou jeho postřehy zajímavé.
Posuďte sami, co mi Jaroslav Stehlík řekl.

JACÍ JSOU AMERIČANÉ?

Především velice přátelští. Už pozdravem se ptají, jak se máš. Je rozdíl mezi pozdravem How do you do a How are you. To druhé je více kamarádštější, první použiji při návštěvě svého lékaře. A Hai? Pozdrav pro nejbližší kamarády. Všichni v této zemi jsou vychováváni ke slušnosti, ale je pravda, že občas po sobě také střílejí. Americké paradoxy. Ale jak říkám, jejich charakteristickou vlastností je slušnost. A otevřenost. Ta je pro člověka neznalého poměrů až zarážející a někdy i komická. Je známo, že lidé se oslovují jménem, ne příjmením. Mám na telefonním záznamníku vzkaz, abych v obchodní záležitosti volal to a to číslo a chtěl Mary. Tak volám Mary a ono se ukáže, že Mary je 75letá stařenka, která chce na zahradě postavit altán.
V Československu si lidé obyčejně tykají až po určité době, ale tady se hned po potřesení ruky dohodnou, že si budou říkat Tom a Alice a není na tom nic divného. Na druhé straně trvá daleko déle, než člověk získá opravdu blízkého kamaráda. Oni jsou velice komunikativní, baví se spolu na ulici, i když se neznají, zvou se na panáka, to všechno ano, ale aby se po měsíční známosti dostali do většího kontaktu, to ne. To trvá déle než u nás doma.
Američané jsou velice zvídaví, rádi se baví, je možno s nimi hovořit prakticky o všem. Ale pozor, nejsou příliš ironičtí, člověk si z nich nemůže moc dělat srandu. Velice hákliví jsou na Vietnam. Když už dělat vtipy, tak ne na toto téma, to je bolí.

SLAVNOSTNÍ CHVILKY?

Slyšel jsem, že ve Finsku by člověk nikdy neměl odmítnout pozvání do sauny. Stejně tak u nás se zase neodmítá pozvání na tzv. jacuzzi, což je vlastně pozvání do bazénu. S teplou vodou a bublinkami. Skoro každý dům má tuto věcičku k dispozici a také řada restaurací. Nejmenší jsou pro čtyři, ale normálně tak pro šest, osm lidí. Jsi-li pozván na návštěvu, hostitelé předpokládají, že se s nimi v určitém okamžiku odebereš do bazénu. Konverzace normálně pokračuje dál, jenom pití se přelije do umělohmotných sklenek. Často se takto dokončují úspěšná obchodní jednání.
Největší poctu ti Američan prokazuje, když tě pozve na nějakou rodinnou oslavu. Narozeniny dětí, Den díkůvzdání, zkrátka dny, kdy se většinou schází jenom rodina. Taková pozornost se neodmítá, je slušnost hostitelům poslat kartičku a poděkovat za pozvání.
Často je člověk také zván na open house. Dny otevřených dveří bývají velice časté. Každý týden se v okolí koná nějaká slavnost. Někdo se přistěhuje, někomu se narodí dítě, někde se povedl dobrý obchod. Hostitelé vítají, když přivedeš i své kamarády a známé. Rádi poznávají nové, zajímavé lidi. Každý je potencionálním zákazníkem, obchodním partnerem, každý může něčím ostatní překvapit, obohatit.
V Československu by, myslím, bylo finančně dost náročné takový večírek pořádat. Vždyť přichází nejméně třicet lidí a pro ně se nakupuje velké množství jídla a pití. Ale tady celou tuto záležitost spraví 50 dolarů. Jídlo je velice levné.

RESTAURACE, CENY JÍDLA A PITÍ?

V hospodách se dává tak 10-15 procent spropitného. To by měl člověk vědět. Neznal jsem samozřejmě zpočátku místní zvyky. Zašel jsem do hospody na jídlo a při odchodu nechal na stole asi 20 centů spropitného. Daleko jsem nedošel. Přihnal se za mnou číšník a chtěl vědět, s čím jsem nebyl v jejich restauraci spokojen. Usuzoval z mého neodpovídajícího, nízkého spropitného. To se zkrátka nedělá. V hospodě je člověk okamžitě a perfektně obsloužen, během jídla se číšník ještě asi pětkrát přichází zeptat, zda je zákazník spokojen. Když je, měl by to ocenit odpovídajícím spropitným.
V současnosti se na sebe největší kšeft v restauracích snaží strhnout Japonci a Číňané. Jdou s cenami dolů a přitahují tak více zákazníků. Většinou u nich zaplatíš jednotnou cenu. Za ni můžeš zkonzumovat jídla, kolik chceš. Pití se platí zvlášť. Pivo stojí v průměru 1,5 dolaru, tvrdé pití okolo dvou. Oběd tak 3,5 - 4 dolary, večeře jsou dražší, asi 6 dolarů, ale pořád levnější než v amerických restauracích, kde se platí 9 až 11 dolarů.

RODINA, PRÁCE?

Lidé drží v Americe celkem pravidelně takzvanou happy hour - šťastnou hodinku. Celá rodina se sejde po práci doma, dají si skleničku, aby smyli celodenní stres. Takové hodinky mají i v některých hospodách. Obyčejně od pěti do šesti hodin. Člověk si dá panáka a druhého dostane od podniku zadarmo. Nebo něco k zakousnutí, kuřecí stehno, salát, jednohubky. To kvůli dobrému byznysu. Nabídnou takové služby a zákazník přijde znovu. Když je něco zadarmo . . .
V práci je ze všeho nejdůležitější byznys. Člověk si užije i legrace, ale má to své hranice, všichni jsou na naše poměry prací hrozně zaujati. Ale po ní jsou opět nejlepší přátelé, šéf, nešéf. Společně zajdou na sklenku, ale nikdy ne nadlouho, tak půl hodiny, maximálně hodinku. Potom rychle domů, protože rodina je pro Američany vždy na prvním místě.

DOVOLENÁ, VOLNÝ ČAS?

Kolik mají Američané dovolené? Je to různé, nevím přesně, ale myslím, že po prvním roce zaměstnání je nárok na jeden týden, po dvou na dva, po čtyřech na tři, až se takto dopracují k šesti týdnům dovolené. Každá společnost se ale řídí svými pravidly. Mám kamaráda, který pracuje u olejářské společnosti a má 90 dnů volna. To je ale extrém.
Na rozdíl od Československa jezdí Američané pouze na týdenní dovolenou. A po čase opět. Kvůli obchodu, práci. Nikdo si nemůže dovolit být dlouho pryč. Že my jsme byli předloni v Československu tři neděle, je výjimka. Také jsem ztratil několik dobrých zákazníků. Konkurence je veliká.
V Americe je velmi rozšířen systém tzv. club met. Fungují na stejném principu jako čínské restaurace, o kterých jsem hovořil. Zaplatíš jednotnou cenu a využíváš veškeré služby, které jsou nabízeny. Tyto společnosti vlastní sít' hotelů po celém světě, kam si Američané ze středních vrstev jezdí odpočinout. Zaplatí za týden 900 dolarů a dostanou za to kompletní servis. Ubytování, jídlo po celých 24 hodin, jízdu na koni, potápění, vodní i zimní lyžování a další služby. Máš hlad ve tři hodiny ráno? Jdeš se najíst. Chceš si v noci zalyžovat na moři? Proč ne? Tato dovolená je trošičku dražší než normální, ale vyplatí se, protože člověk se nemusí vůbec o nic starat. Dovolená na klíč. Stačí si vzít plavky, dvoje kalhoty a můžeš odjet. Proto si Američané také s přípravou na takovou dovolenou nedělají žádné starosti. Rodinu stačí zabalit hodinu před odletem. Tento způsob dovolené je velmi rozšířen. Nekončící týdenní mejdan. Ne ve smyslu pití, ale zábavy.
Tuto dovolenou si dopřávají tedy lidé ze středních vrstev. Ti s nižšími příjmy jezdí na Havaj a do podobných lokalit. My jsme jezdívali do Bulharska, místní na Havaj. Zpáteční letenka stojí 390 dolarů a v její ceně je i pobyt v hotelu. Kdyby si člověk chtěl vyrazit po česku a zásobit si kapsy konzervama, tak mu na týdenní pobyt oněch 390 dolarů postačí.
Samozřejmě všechno je v Americe obchod a vše je dokonale promyšleno. Trochu pakárna, ale fungující. Přihlásili jsme se s paní do jednoho sportovního klubu, stali se členy a na uvítanou dostali zadarmo zpáteční letenky na Jamajku. Příjemné, že? Ale v ceně už není zahrnut pobyt v hotelu. Ten si platíme sami a jeho cena je lehce šoupnutá nahoru, takže v konečném součtu se dostaneme do stejných cenových relací, jako kdybychom si koupili letenku a hotel sami. Zaplatíme stejné peníze, ale jde o dobrý pocit, že jsme něco získali zadarmo. A to mají Američané rádi. Amerika je zkrátka zajímavá země a stojí za to chvíli zde pobývat.

Tento rozhovor s Jaroslavem Stehlíkem byl publikován v měsíčníku o světě a cestování TERNO revue -  4/1992, který už dnes bohužel nevychází.

foto © archív J.Stehlíka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 09. 2004.