Pomalu se blížil konec týdne a jaro si zběsile hrálo na léto. Vidina dvou krásných, teplých, prosluněných dní ve mně vyvolala takovou chuť po přírodě, že jsem byla rozhodnuta nazout botasky, popadnout batoh a mého přítele, a celý víkend objevovat krásy Povltaví. Trošku jsem se spletla.   V pátek odpoledne, právě když jsem začala snaživě obalovat asi dvě kila řízků, abychom na tom čerstvém vzduchu neumřeli hlady, se rozletěly dveře, a vzápětí jsem se od svého nadšením rozčepýřeného přítele dozvěděla úžasnou novinku. Jedeme se podívat na báječnou výstavu aut - do Brna. Ne, že bych v tu chvíli nebyla schopna oponovat a sdělit mu pár prostých faktů, jako třeba to, že je třeba také udělat něco pro zdraví a protrénovat tělo i ducha na čerstvém vzduchu, ale nedostala jsem se ke slovu. A tak se stalo, že jsme v překrásném sobotním ránu, zatímco sluníčko sálalo jako na Malorce, ujížděli po brněnské dálnici s vidinou dne stráveného mezi stovkami čtyřkolých zázraků a tisícovkami autonadšenců. V autě bylo mírně dusno, přestože klimatizace v naší hráškové oktávii fungovala naprosto perfektně. Rozhodla jsem se totiž, na protest proti nekompromisní změně mých víkendových plánů, že se obleču letně a pokud možno velmi sexy. „Nemáš ten výstřih moc velký?“ zaútočil na mě řidič, jakmile zjistil, že moje nové, svůdné tričko sice mnoho neodhaluje, ale dává hodně tušit. „Je teplo, zlato.“ Odvětila jsem mírně a natáhla nohy na palubní desku. Ve chvilce zlověstného ticha odšoupnul malého fiatka s vyděšeným řidičem do odstavného pruhu, načež následovalo další výhružné zavrčení. „Nejsou ti ty šortky trošku těsné??“ Moje nové riflové šortky opravdu působily, jako by se do nich už nevešel ani centimetr, ale přesto jsem se v nich cítila báječně, letně a lehce. „Jsou, lehké, pohodlné a LETNÍ, miláčku“ Zareagovala jsem nenuceně a nepřestala vychutnávat pohled na sluncem ozářená pole a lesy, které jsme stopadesátikilometrovou rychlostí míjeli. „Nechceš si ty nohy uložit někam jinam???“ Zažádal hlasitě, když zaregistroval  řidiče kamionu, který se již pět minut držel v pravém jízdním pruhu vedle našeho auta a zuřivě mával mým dolním končetinám pohodlně umístěným na palubní desce. Rozhodla jsem se jej už dále nedráždit. Prožívala jsem ten krásný den, který se k nám dobýval přes zavřená okna slunečními paprsky. Neotrávil mě ani půlhodinový monolog, ve kterém můj přítel hlasitě rozebral své skandální zjištění, že u Devíti křížů nemají uzená kolena, ale zato ta moje rozdováděla  číšníka natolik, že mu zapomněl přinést salát.   Když jsme vjížděli do Brna, začínala jsem se dokonce i těšit. Inu co, opálit a nadýchat čerstvého vzduchu se můžu kdykoliv, ale kdy zase uvidím tolik nablýskané krásy na čtyřech kolech. Nic se nemohlo vyrovnat nadšení mého auto-moto-fandy, který již u vchodu do areálu brněnského výstaviště dokázal, že dnes svoje nadšení nehodlá v žádném případě krotit. Rozhodla jsem se mu to nekazit a přizpůsobit se různým překvapením, která čekala již u vchodu. Pravda je, že u „trenažéru“ jisté společnosti, která nabízela názorný příklad spolehlivosti bezpečnostních pásů, se netísnilo mnoho dobrovolníků, zato publikum bylo četné a vděčné. Nebylo divu. Při pohledu na malé vozítko pro dvě osoby, na tenké zídce ukotvené na úpatí asi čtyři metry dlouhých kolejnic v úhlu 45 stupňů, jsem také s otevřenou pusou očekávala, co se těm dvěma uvnitř umístěnými a bezpečnostně připoutaným dobrovolníkům bude dít. Když to všechno náhle a bleskurychle sjelo dolů, narazilo do připravené zdi na úpatí kolejnic a ani jeden z nešťastníků uvnitř si o ni nerozbil hlavu, pochopila jsem důležitost bezpečnostních pásů i bez toho, aniž bych zatoužila to poznat na vlastní kůži. „No to je přece paráda!!! To jsi ještě nezažila!!! To musíš zkusit!!!“ zahulákal můj doprovod a odstrčil trapně váhající dvojici dobrovolníků, kteří se odhodlávali vyzkoušet ten pocit bezpečí na jeho vkus nějak dlouho. Výsledek byl, že když jsem po následujících pěti minutách třaslavě vylézala z onoho vozítka, nahlas jsem litovala všechny, kteří už někdy v autě zažili nebo zažijí kolizi se zdí. „No vidíš, a ani to nebolelo“ zablekotalo to vedle mě a já jsem se zadostiučiněním pozorovala, jak se můj dobrodruh snaží tvářit jakoby nic a masíruje si přitom naražený bok. Vlastně měl pravdu. Kromě toho, že jsem si překousla jazyk a patrně vyhodila dva obratle, to opravdu nebolelo a navíc jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že bezpečnostní pásy jsou fakt dobrý vynález.   Zatímco jsem si narovnávala záda a uklidňovala nervy, můj přítel už na mě halekal od prvního pavilonu. Teprve tam se nám naskytla ta pravá pastva pro oči. Procházeli jsme vší tou nádherou a obdivovali a tajně ohmatávali tu blyštivou krásu nejrůznějších, Fordů, Fiatů, Toyot, Audin, Wolksvagenů, Škodovek a jiných, pro mě dosud zcela neznámých značek. Pod dojmem vší té nádhery jsem si opět po dlouhé době vzpomněla, že kdesi v mojí kabelce smutně odpočívá řidičák a zatoužila po pocitu mít v rukou volant. Vedena ženskou intuicí a přesvědčením, že co je malé, to je milé a méně nebezpečné, jsem vklouzla za volant svítivě zeleného brouka a vyzvala svého drahého, aby udělal památný snímek. Vzápětí jsem si uvědomila, že už si nepamatuji, jak se volant drží, což fotograf kupodivu vytušil a poskládal mě do nekompromitující polohy tak, že jsem měla levou ruku na zpětném zrcátku a pravou na zadním sedadle.   Potom mě s rozzářeným pohledem zavedl k dalšímu „experimentu“, který obsluhovaly německy mluvící, sličné modelky ve velmi přitažlivých overalech. Jelikož jsem německy nemluvící, utrousila jsem „Gutten tag“ a zatoužila po silné kávě. Ne tak můj přítel, který „šprechtí“ ostošest a nikdy si nenechá ujít příležitost odborně si poklábosit a koukat přitom do vnadného výstřihu. Prohlížela jsem si podivné monstrum, které vypadalo jako torzo auta se dvěma sedačkami a přemýšlela jsem, jestli nám tady vnutí pojistku a jestli bych ji byla schopna vyplnit. „No to je bomba,“ obrátil se na mě můj nadšenecl a v očích mu opět jiskřilo. „Je to simulace autonehody. Připoutají tě, obrátí to všechno vzhůru nohama, jako by to bylo převrácené auto, a dostanou tě z toho. To bychom měli…“ „Néééééé –e“ vypadlo ze mě okamžitě a za límec jsem toho sadistu odtáhla za nejbližší roh. Nutno podotknout, že šel velmi neochotně a ještě si stačil přivlastnit půl kila prospektů o tomto vynálezu, který by se ve středověku stoprocentně rozjásal kdejakého inkvizitora.   Ocitli jsme se na území Mercedesů. Hned na jeho začátku stál opravdu nádherný vůz. Musela jsem vypadat hodně emancipovaně, když jsem se objevila se sveřepým výrazem u jednoho z bouráků a pro jistotu stále držela za límec pěkně naštvaného přítele. Pán ve smokingu, který měl zřejmě za úkol oprašovat ten nádherný kousek a lákat potenciální zákazníky, okamžitě otevřel dvířka a pokynul mi, ať si jej vyzkouším. Můj problém s držením volantu byl v tu chvíli naprosto nedůležitý. S očima navrch hlavy jsem vklouzla dovnitř a fascinovaně pozorovala palubní desku, která se určitě mnoho nemohla lišit od letadlové. Dokonce jsem objevila i miniobrazovku, která mě tak okouzlila, že jsem ani nevnímala, co na ní běží. „Mohl bych to taky zkusit?“ ozvalo se zvenku, a tak jsem neochotně opustila ten kosmický prostor, aby si můj přítel mohl odborně prohlédnout přednosti tohoto vozu snů. „Zkuste to na sedadle spolujezdce, slečno“ navrhnul mi pán ve smokingu. To byl moc dobrý nápad, a tak jsem se prodrala přes houf návštěvníků a umístila se na nabízené místo. Chvilku jsem se zavřenýma očima prožívala pocit spolujezdkyně majitele mercedesu a přitom na mě přišla rozverná nálada. „A co kdybychom si tak někam vyjeli, drahý?“ Pronesla jsem laškovně a za pomoci zpětného zrcátka jsem si rafinovaně prohloubila výstřih. „A kam to bude, puso?“ zaznělo znělým barytonem a odvedle se na mě zazubil playboj jižního typu, který byl očividně ochoten okamžitě vyrazit, zatímco já jsem s vytřeštěnýma očima přemýšlela, kde se tam vzal a kde je ten „můj“. „Říkala jsi něco?“ Řekl ten „můj“, který se ve chvilce mého snění stačil přemístit na druhou stranu auta a právě si okénkem nedůvěřivě měřil nového šoféra. „Něco na těch autech bude“ uvažovala jsem, když mě vyprostil z mercedesu a za límec táhl k východu. „Kam pojedeme příště?“ Zeptala jsem se po deseti minutách tiché jízdy po brněnské dálnici. Odpověď byla odzbrojující. „No, tak jsem uvažoval, co kdybychom si o víkendu vyjeli někam do přírody?“

 

grafika ©  aTeo, www.ateo.cz

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	RNDr. Vladimír Vondráček
	Jan Vodňanský
	Jan Krůta
	Ivo Šmoldas
	Jitka Molavcová
	Helena Štáchová
	Milan Lasica
	Vladimír Just

Další autoři »