Zdeněk Miler – Jarmila Moosová: Krteček – to jsem vlastně já...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„Přečti si příspěvek Ondřeje Suchého, to se pobavíš,“ zavelel před pár dny přítel služebně. V takových případech není zbytí, už proto, že jeho tipy mají cenu perel. Také tentokrát tomu bylo nejinak. Smála jsem se, až mě bránice bolela, když jsem si díky autorovu barvitému líčení celý děj živě představovala (koneckonců si to ověřte sami: https://www.pozitivni-noviny.cz/809.html). A přitom jsem se tetelila radostí, jak mi právě toto čtení přišlo vhod před nadcházející vlastní služební cestou za stejným účelem. Vyzbrojena zkušeností vlastní, a teď také i navíc jednou zprostředkovanou, posílila jsem své sebevědomí, že mě už nic takového, díky bohu, potkat nemůže.
Jak hluboce se člověk mýlí!!!
 
Před hezkou řádkou let, to byly mému dnes již dvaadvacetiletému synovi tak čtyři roky, navštívil naši zemi, Olomouc to tenkrát byla, svatý otec Jan Pavel II.
A ratolest tato, ve věku, kdy se dospělým neodmlouvá, na přání svojí babičky, a snad také díky podílu mojí lásky ke kostelům ve své vlastní krvi, doprovázel ji často na nedělní mše. Nemohla jsem se tedy divit, jak moc chtěl proto vidět papeže. Ani to nemohla svému milovanému dítěti odmítnout. Natěšení křesťanští přátelé se na mě ochotně snažili přenést svoji euforii, vidouce, že mě půlnoční vstávání do výjezdního autobusu děsí: „Uvidíš živého svatého otce! Poznáš něco, cos nikdy v životě ještě nepoznala – tu energii! To musíš zažít, popsat se to nedá!“
No, zkrátím to. Necítila jsem vůbec nic – moje duše tehdy byla asi ještě hodně bázlivá a uzavřená. Byla jsem jenom plná obav, aby můj syn ten psychicky náročný výlet v sychravém deštivém počasí neodstonal. Nechci se rouhat, Bůh tam tehdy zcela jistě s námi byl – neodstonal.
Nicméně zažít ten slíbený pocit mi nakonec přece jenom dopřáno bylo. I když až o mnoho let později:

Setkat se tváří v tvář s panem Zdeňkem Milerem rovnalo se zázraku, když jsem s velkými rozpaky přijímala ruku, nabízenou ke stisku, s obavou, abych neposkvrnila cosi svatého. Bezmála dvě hodiny v jeho přítomnosti mě hladilo samo nebe.
Sotva jsem pak dosedla na „polstr“ v autobuse, aby mě odvezl za další „prací“, hned jsem si chtěla pustit kousek záznamu. ŠOK! - nevypnul mi diktafon, když se první půlka kazety dotočila. A přitom to největší zklamání mělo teprve přijít: To když jsem zjistila, že díky svému zkostnatělému šetření při nahrávání následného rozhovoru v jiném koutě Prahy sice konec jedné strany pásky už hravě ohlídám, ale v zápalu práce přetočím tak, že mažu záznam původní. Záznam nejvzácnější – pana Zdeňka Milera.
Na slzy už mi nezbývalo sil, anebo snad ani nemínily padat, díky světlu, které ve mně toto vyjímečné setkání zanechalo.
Tak teď sedím u svého kompu, duchem v čase a místě proti panu Milerovi, vidím zřetelně jeho tvář, pohybující se ústa a čisté, upřímné a jasné oči. A v jejich modři prosím to nebe, co mě neustále při vzpomínce hladí, aby mi připomnělo také jeho ztracená slova.
 
Vzpomínky. Máme je všichni. Živé i zapomenuté.
A někde uprostřed ty zasuté.
Vynořují se spolu s okolnostmi, vyslovenými jmény
či slovy:
              
          Krteček – Zdeněk Miler
                 Zdeněk Miler – Krteček
                          Kalhotky – „…S kapsami!“
■  „Každý po sobě chceme něco zanechat, jsme tím posedlí, zanechat stopu, aspoň vryp v zrcadle historie, ale smůla - nic není věčné, krom vášní věčně krvavých a oblohy věčně modré“ – vidíte, ne každému ze smrtelníků se podaří zanechat vryp tak hluboký, jako právě vám. Ohlédnete-li se zpět, cítil jste se již jako dítě být tím vyvoleným?

Ne, vůbec ne. Já jsem prostě jenom rád maloval. Víte, když člověk něco dělá, tak se nechá zpočátku inspirovat svým okolím. A pro mě byl takovým velkým vzorem třeba Jiří Trnka. On opravdu hodně uměl, také proto jsme si ho zvolili vedoucím Krátkého filmu. Moc dobře jsme spolu vycházeli. Já totiž pocházím ze Zlína a tam je ta baťovská tradice dělat rychle – tam to muselo v těch fabrikách běžet jako na drátkách, žádné zbytečné zdržování. Takže jsem byl také tak zvyklý pracovat. Pan Trnka mi zadal nějaký úkol a já ho přinesl za pár dní hotový. On byl se mnou velice spokojený a tvořili jsme bezvadnou dvojici, co udělala moc práce. Já jsem se za ty tři roky s ním hodně naučil. Pak když už jsem měl dost zkušeností, chtěl jsem si všechno dělat sám a nebýt na nikom závislý. Sám jsem si kreslil, sám animoval, napsal jsem si scénář ke třem filmům, jenom hudbu jsem neuměl, i když – byla to jen otázka času, také bych to nakonec zkusil. Ale pak jsem dostal velkou zakázku asi na dvanáct dalších filmů, a protože nejsem spisovatel ani básník, abych vytvořil tolik příběhů v krátké době, musel jsem požádat svoje kamarády spisovatele o pomoc. A tak se to všechno začalo rozbíhat.
 
■  Pro dětskou duši a vývoj její citlivosti jsou pohádkové postavičky nezbytností. Uvědomuje si jejich tvůrce, jak velký dosah může mít jeden jediný takový obživlý obrázkový kamarád, nebo tvoří pouze z jakéhosi vnitřního puzení – což bude asi oním věčně hledaným tajemstvím tak velkých úspěchů?
Uvědomí si to, až když se mu dostává zpětné vazby. Z dopisů, co mi mnozí psali, a také z osobních setkání vím, že Krteček ovlivnil životy mnoha lidí, když byli ještě dětmi. Krteček s kalhotkami s velikými kapsami! Víte, každé dítě potřebuje takového svého kamaráda, se kterým si může povídat, spřízněnou duši, co mu dává pocit  pevného citového zázemí.
A to dělají právě plyšové hračky, které si s sebou bere do postýlky. Anebo obrázkové knížky s oblíbenými postavičkami. Já jsem jako dítě měl takovou maličkou ošklivou panenku, jen jakoby dvě kuličky – hlava a tělíčko, jakési šatičky…a já jsem ji miloval a za nic na světě bych ji nedal. A Krteček, toho jsem si tvořil vlastně také možná zpočátku sám pro sebe. Vkládal jsem do něho všechno to, co jsem si přál od něho dostat. No a později jsem vlastně všechno, co jsem cítil, a o co jsem se chtěl podělit, jeho prostřednictvím předával těm dětem, co ho měly a mají rády. Je jedna základní škola, kde děti milují Krtečka, k tomu je vede jejich paní učitelka, a ony mi tak dvakrát do roka napíší přání, že mi přejí hodně zdraví, abych udělal ještě další Krtky a takové věci. .. Je to moc hezké tím, že to je od nich ze srdce. Jsou to takové korespondenční lístky a jsou tam chyby, ale to je právě to děsně milé, protože je to upřímné.
 
■  Takové uvědomění ovšem může být v určité chvíli člověku dost nebezpečné, ocitne-li se, byť jen na malou chvíli, na hraně mezi pýchou a pokorou. Jak jste se s tímto zlomovým momentem, pokud se ve vašem životě dostavil, vyrovnával vy sám?
No, to víte, člověka to těší, když se to těm druhým líbí. Jenomže čím déle něco děláte, tak pak se najednou mezi přáteli začnou objevovat takové ty dobré rady: A co kdybys to zkusil udělat tak nebo takhle, víš, to by bylo lepší…vy nejdříve nechcete nikoho urazit, tak to pořád předěláváte, až to čím dál tím víc není ono … jenomže jsem z toho najednou začal být nervózní a řekl jsem si: Ne, je to můj Krteček, tak to bude podle mého. A kolikrát už jsem byl z toho takový otrávený, že jsem s nimi o tom raději nemluvil. Ono to ani jinak nejde, vždyť Krteček – to jsem vlastně já.
 
■  Váš Krteček obletěl celý svět. V letošním roce se s vámi dělí o životní jubileum, neuvěřitelných 50 let. Co si myslíte o tak velkém úspěchu – zvyšuje vědomí sebe sama, zavazuje či snad dokonce člověka jistým způsobem omezuje?
Asi ode všeho trochu. Protože ať chcete nebo ne, nakonec ovlivňujete psychiku a život mnoha dětí.
 
■  Psychologové nám tvrdí, že autoři, tvořící pro děti, schopni dotknout se jejich duše a dobře jí porozumět, jsou ve svojí podstatě vlastně sami ještě dětmi. Do jaké míry se cítíte být takovým dítětem?
No … je to pravda, je to pravda … (pan Miler se srdečně směje)! Já se k tomu přiznám, protože já jsem dlouho byl dítětem. Potom jsem najednou přešel na umělecké školy a tam jsem se dopracoval k tomu svému dílu. A teď ta figurka mi dává možnost, že se to ve mně uchovalo – tím, že jsem si ji vyráběl spíše sám pro sebe, je do jisté míry tak trošku můj ideál. Jsem v ní tak trochu jakoby zaklet. Protože aniž by člověk chtěl, když máte takovou postavičku, tak vy nakonec děláte sám sebe, sám sebe dostáváte do té figurky. A ona žije, a pak to zase naopak ze sebe přenáší na ty děti. A tento koloběh je pro ně velice důležitý. To jsem si nějak takto uvědomoval, že jsem dával dětem takovou citovou náplň – ty děti to nesmírně potřebují, potřebují poradit, potřebují něco hezkého říct.
 
■  Osobně jsem se s vaším jménem setkala poprvé v omalovánkách „Jak chtělo štěňátko malé pejsky“ – dlouho jsem po nich toužila a maminka mi na ně nechtěla dát peníze. Jako malá školačka jsem tehdy našla na schodišti do školy papírovou desetikorunu a odevzdala ji v ředitelně. Na slavnostním ukončení školního roku mi ji pan ředitel s veřejnou pochvalou předal a já hrdě utíkala rovnou do papírnictví! No a doma to samozřejmě za takových okolností prošlo. To štěňátko jsem milovala celé dlouhé roky a dodnes ve mně vzbudí milou vzpomínku…
Přesto se stal nejoblíbenější a nejznámější postavičkou vaší bohaté kreslené tvorby Krteček. Jste tomu upřímně rád, nebo to cítíte jako malou křivdu vůči některé jiné z vaší dílny, vámi samotným možná zpočátku i více oblíbené?
No to ne, protože ten Krtek byl tak silná osobnost, malinká teda, že jsem se vždycky o něho mohl opřít a vždycky mě inspiroval k nějaké věci. Protože potom, když už mi nepomáhali ti moji přátelé, tak jsem si říkal, že už to dělám dost dlouho, abych si mohl pomoct sám. Tak například, já jsem z Kladna, tak jsem si vzpomněl na jednoho inženýra. Ještě než vůbec bylo Kladno, kousek vedle byla vesnice, která se jmenovala Kročehlavy. A on tam chodil přes takovou louku a jednou uviděl krtinu. Jenže ta krtina nebyla hnědá, ona byla černá – a on nakonec přišel na to, že to je uhlí. Tak se tam postavily šachty a všechno kolem toho, co je zapotřebí, a tak vzniklo Kladno. Začalo se tam to uhlí těžit a prodávat, ale protože se toho hned chytli kšeftmani, zapomnělo se, že na to přišel on.  Ale v podstatě ten, kdo Kladno založil, byl vlastně krtek! To se mně líbilo, takže já jsem pak z toho udělal takový krátký film, že Krtek jednou vyhrabal krtinu s tím uhlím a pak si k němu zvířátka v zimě pro to uhlí chodila …
A potom jsem měl ještě jeden, Krtek ve městě. To zase začalo tím, že někde v lese žila zvířátka a najednou přiběhla liška a říkala: Poslouchejte co je to za rámus! A ony to byly buldozery a zvířátka byla nešťastná. A když se to přehnalo, tak ten les zmizel a byly tam jenom pařezy a ta zvířátka tam zůstala a říkala: Když jsme se tady narodili, my tady zůstanem, ať je to jak chce …
 
■  Pomyslíte-li na jakousi soukromou tvůrčí bilanci, nakreslil jste už všechno, co jste kdy nakreslit chtěl, nebo máte dojem, že svým příznivcům, především těm nejmladším, zůstáváte ještě něco dlužen?
No, opravdu jsem chtěl ještě něco udělat. Měl jsem moc představ. O tom štěňátku jsem měl tři filmy. Byly to takové didaktické filmy. A chtěl jsem jich udělat ještě víc, ale tenkrát byla taková doba komunistická a oni mi asi ze závisti v tom zabránili. Na jedné konferenci, kde mi můj jeden kamarád řekl: Již dosti bylo štěňátka. No a oni se toho tam nějak ti papaláši chytli, a nakonec jsem už přestal další štěňátka dělat. Tak jsem dělal ještě cvrčka s housličkama a to byla také moc hezká figurka. To jsem chtěl dělat: Buď to štěňátko nebo cvrčka. To byl můj takový sen. Potom jsem měl ještě velkou chuť dělat podle jedné rozhlasové hry amerického spisovatele Corwina příběh o housence, která stepovala. Nazval jsem si ji Sametka. Bylo to o tom, jak jeden kluk měl ochočenou housenku, vždycky ji vytáhl z krabičky na chodník, hrál na foukací harmoniku a ta housenka stepovala. A šel kolem jiný kluk a říkal, že tu housenku koupí, ale on ji nechtěl dát. Tak ten kluk mu nabízel kolo a samé takové velké věci, ale on pořád nechtěl. Až mu dal pytlík s bonbónama, tak za ty bonbóny mu ji teprve dal. No a on potom udělal velikou reklamu, přitáhl k tomu televizi a ta housenka byla na všech reklamách, a byl velikánský koncert, veliké televizní plátno, on hrál a ona stepovala - a tak šla housenka pořád výš a výš, a když byla na vrcholu slávy, tak najednou zmizela! Tak ten kluk ji chudák hledal, nemohl ji nikde najít, a když už málem zbourali celý barák a vytrhali všechny koberce, tak smutný sedl ke křídlu, na které jí vždycky hrával, a najednou vidí, že se cosi hýbe na tom křídle proti němu. Kouká a vidí, že k němu přichází krásný motýl. Tak on byl moc šťastný, vzal toho motýla, šel s ním k oknu a pustil ho do přírody nazpátek. Tak to je moc krásné. A já jsem k tomu udělal film, jmenuje se „Sametka“, ten je hotový, ale chtěl jsem z toho udělat knížku, protože si myslím, že ten příběh by za to stál. Je tam příroda, je tam civilizace, je tam všecko.
 
■  „Ještě nikdy žádný pesimista neodhalil tajemství hvězd, ani nedoplul k neznámé zemi, ani lidskému duchu neobjevil nové nebe“ – výrok dává tušit, že vy sám jste také jedním z těch pozitivně laděných tvůrců. Podělíte se s námi o svoji osobní filosofii, kterou jste během svého dlouhého života sám pro sebe objevil?
Já jsem vždycky chtěl dělat takové nějaké věci, ať to bylo cokoliv, myslím z toho malování, z toho kumštu, abych s tím někoho potěšil. A ono se mi to za těch 70 let, co já dělám, vrátilo. Protože kamkoliv přijdu, tak vždycky slyším to, co říkáte vy: já jsem vyrostl na Krtkovi. Takže ten krtek to je taková jakoby nějaká záštita – to mi dělá moc dobře.
 
■  Bezpočet výstav, besed a osobních setkání – máte ten „mumraj“ kolem sebe rád, nebo spíše raději v klidu a pohodlí svého soukromí tvoříte a život svých postaviček sledujete jen tak zpovzdálí?
Já to mám obojí rád. Protože víte, když celý den děláte, a já jsem zakletý – bylo období, kdy jsem dělal 16 i 18 hodin denně! A bylo to moc hezké. Já si nemohu stěžovat na svůj život, protože veškeré své úsilí, které jsem měl, jsem do toho dal. A dnes, to jdete třeba na Václaváku a najednou se někdo k vám přidá a řekne: Pane Milere, já vám tak děkuju, že jste namaloval Krtečka!  Tak to vám bere dech. Anebo jdu po Václaváku a někdo jde za mnou a zakřičí: S kapsami! To je krásné! Anebo všechny ty děti nebo ti lidé říkají, jak mají ty Krtečky plyšové doma v posteli, i to povlečení s Krtkem. Podívejte, také ho mám doma!
To jednou za mnou přišel jeden pán ze Sobotky, on tam má výrobnu s povlaky, že by chtěl udělat motiv na to povlečení. A za tu sezónu, nebo vlastně od podzimu do vánoc, prý jich prodal za milión! Tak to jsem opravdu potěšený, že ten Krtek má takovou kouzelnou moc, že dovede dát dětem něco hezkého, něco citového, že oni z toho zase můžou žít dál, a o to mi šlo. Vždyť si vemte, kolik je třeba malířů, kteří mají stejné schopnosti nebo vlastnosti - já se tím nechci chlubit, protože to je čirá náhoda, že se to všechno stalo - ale je fakt, že ta věčná práce, ta mravenčí práce, a když do toho dáváte sám sebe, ten svůj cit a tak dále, tak vás to nakonec těší.
Ono je to také tím, že ta figurka je velice tvárná. Mně to dalo hroznou práci, než jsem to udělal, protože já jsem na to přišel tím, že jsem měl dělat film o plátěné košilce, kde měla být celá ta výroba už od vzniku plátna. Tak jsem si říkal, že by to měla být figurka, která by spojovala celý ten film. A dlouho jsem o tom přemýšlel, jakou bych tam měl dát, nechtěl jsem pořád dělat ty pejsky a myši. A ono mě nic nenapadalo, protože i Disney už to udělal všechno, ten nemá žádných zvířátek, která jsem neudělal. A tak jsem si jednou, když už jsem byl z toho dost zoufalý, řekl: Teď se seberu a půjdu do lesa, a jestli mě něco napadne, tak dobře, a když mě tam nic nenapadne, tak to vzdám. Šel jsem do lesa, on už byl večer, a najednou jak jdu, jsem zakopl. Tak jsem se otočil a říkám: Ježíš, o co já jsem to zakopl? A ona tam byla krtina a na ní sláma. Běžel jsem domů, vzal jsem si Brehmův Život zvířat, našel jsem si krtka a byl jsem dost zklamaný, protože krtek není vůbec hezký. Vypadá jako malá černá myš, maličkatá očička a ještě ty ruce jako lopaty, jako živý musel samozřejmě vypadat dobře z boku i zezadu…zkrátka to dalo moc a moc práce. Ale nakonec přece jenom přišel na svět Krteček a místo košilky to byly kalhotky s kapsami.
 
■  Celému vašemu dílu vévodí zvířátka. Bezpochyby máte kladný vztah i k těm živým. Na stránkách našich Pozitivních novin jim poskytujeme prostor skrze propagaci knihy Václava R. Židka a Blanky Kubešové „Kolja … to neznáte mého psa“, jejíž výtěžek věnují autoři na provoz útulků pro opuštěná zvířata. Co byste v této souvislosti vzkázal majitelům pejsků, kočiček a jiných zvířecích přátel? A co Pozitivním novinám?
Ať v tom pokračují. Že je to moc dobře, a že je to důležité. Já zvířata miluji, jenom je nechovám, nemám na to čas, to bych už nic neudělal. Když chtěly děti pejska, tak ve čtyři hodiny ráno začal škrabat drápky na dveře, že chce jít ven. Já ho pustil a lehl si zpátky. Ale on začal škrabat z druhé strany. Tak jsem musel vstát a jít mu dělat společnost. No a zůstalo to na mně. Už vím, co to obnáší. Ale klidně se pomazlím třeba s cizím pejskem na ulici. Zvířata jsou zapotřebí. Mají v sobě věrnost a lásku, nejsou jako lidé. Proto jsou i u svých pánů tak oblíbená.
 
■  Vaše celoživotní tvorba, ať už jste ji prezentoval jako malíř, ilustrátor, výtvarník či režisér animovaných filmů, je orientovaná na děti a jejich svět. Ale on bohužel existuje i ten vnější, převážně tržní, který mnohdy usiluje o získání jejich pozornosti bez ohledu na možné škody, na dětské duši napáchané. Mám teď konkrétně na mysli knihu „Požíračka mrtvol“, kterou dětskému čtenáři nabízí v současné době nakladatelství Albatros, diskuze kolem ní také proběhla na stránkách Pozitivních novin. Můžete rodičům, z hlediska vaší dlouholeté zkušenosti a vlastního vnímání, poradit, jakým klíčem se mají řídit při výběru vhodných knížek pro své potomky?
Takové nakladatelství! Vždycky v něm přece bylo to nejlepší. Vůbec tomu nerozumím, to se mi opravdu nelíbí. Děti mají být veselé a radostné, číst hezké knihy, hezké verše, sledovat hezké filmy – NÁSILÍ NE!
 
■  Předpokládejme, že si prostřednictvím svých rodičů naše stránky najdou a oblíbí také dětští čtenáři. Věnujme tedy prosím vaše závěrečné slovo právě jim:
 
Tak já jim především přeju, aby byli zdraví. Protože zdraví je opravdu moc důležité. Poznal jsem to sám na sobě. Před třemi lety mě štíplo klíště, dostal jsem boreliózu, a nemohu teď už tak dobře chodit. A to nejenom že omezuje člověka samotného, ale omezuje tím i ty kolem sebe, co mu pak musejí pomáhat. To je moc nepříjemný pocit. A také jim přeju, aby měli hezké dětství. Aby si mohli hodně hrát, hodně číst, a vůbec aby dělali jenom to, co jim přináší radost. Protože to k dětství patří. V dětství člověk ještě nezná žádnou zátěž a může se bezstarostně radovat a vyvíjet a vytvářet tak velmi silné citové vazby. A když se o tu možnost ochudí, předčasně dospěje, a už nikdy v životě tu nenahraditelnou ztrátu nedožene. A to je pak opravdu moc velká škoda.
 
 
 
Počátkem letošního roku, 21. února 2006, oslavil pan Zdeněk Miler svoje významné 85. narozeniny. Jakkoli s sebou tento věk přináší již drobná zdravotní omezení, jeho duše je hluboká a myšlenky z ní plynoucí čisté a nanejvýš potřebné k šíření mezi námi všemi.
 
 
Ze srdce Vám za ně, pane Milere, děkujeme.

 

OHLASY

Ing. Martin Kapusta, PhD., 22.4.2006
 
Pekný deň!
Prečítal som si "náhodou" váš článok v Pozitivních novinách so Zdeňkem Milerem. 
Nepoznám toho pána, ale poznám krtka. Chcem sa Vám poďakovať, že ste mi ho trošku priblížili.
Jeho krtko je super. Aj on musí byť tiež veľmi dobrý človek."Jak štěňátko chtělo malé pejsky" bola asi prvá rozprávka, ktorú nám ocko doma v obývačke na plachte premietal. Bola ešte čierno-biela. Potom prišiel farebný krtko (Krtko a ježko, Krtko v ZOO) a aj ruský Vlk a zajac. Boli ti čarovné chvíle! 
Teraz, po tridsiatich rokoch, keď človek je vraj dospelý a má vlastné deti, je  táto postavička stále najlepšia. Trojročná Lucka a mladšia Natálka sa vždy  veľmi tešia, že keď prídem domov z práce, pustím im na počítači krtka. Nijakú inú rozprávku nechcú, len krtka. A tie príbehy sú krásne.

Ďakujem všetkým, ktorí nám robia radosť. Ďakujem Vám, pán Zdeněk Miler.
Martin Kapusta 
S úctou k panu Zdeňkovi Milerovi, přemýšlím, proč každého zahradníka nutká myšlenka - " JAK ZNIČIT KRTKA ".....:)))

Petr Ruprich, 1.3.2008 

Kopečky v zahradě, motyka v koutě
zahradník vyčkává - tváří se hloupě!

Pasti a pastičky, s chemií skleničky
větrové poplachy
/stejně maj´ potlachy/
jak schůze hrobníků
na jednom pětníku
hromádky v zákrytu
a sami v úkrytu.
Černí jak horníci
ruce dvě lopaty
razí si metro své
v trávníku pantáty.
Lacláče s kapsičkou
v nich kudla s kuličkou
mazaní rošťáci
mazlí se s kupičkou.

A i když hrabičky srovnají plac,
zítra hned po ránu
budou tu zas….

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 04. 2006.