Zdislav Wegner: Smysl života
Rubrika: Literatura – Povídky
- Loudavě zasedli k rodinnému stolu. Jeden po druhém. Jako by nebyl svátečně prostřen, jako by je netěšilo, že jsme si s mámou dali tak záležet. Nebo je odrazovalo moje mračení?
- „Táto, na tebe zase leze tvoje depka?” ozval se syn a hleděl na mě zpod svých kadeří. Cosi jsem zabručel. Nandal si na talíř a věnoval se mu. Mrzelo mě, že se o příčiny mého stavu už nikdo nezajímá. Tak rád bych jim to všem vyklopil!
- „Jaký má tenhle život smysl? Člověk se plahočí...” ubrekl jsem do ticha. Kluk zakoulel očima a ustálil je na stropě. Manželka výstražně vystrčila bradu.
- „Jo, za války...” zdánlivě bez souvislosti poznamenal děda. Babka ho šťouchla.
- „Nech mě!” řekl děda přehnaně nahlas, tak, jak to činí všichni nahluchlí. „Někdo to té mládeži musí říct!”
- „Dědka zase dneska v noci pronásledovala celá Rudá armáda, ” vysvětlovala babka.
- „Tak pokud se jedná o smysl života, tak je třeba začít od otázky, co vůbec život je,” začal kluk.
- „Život jsou narcisky na zahradě,” řekla moje paní a dala na talíř i Elišce. Děda už obsloužil jak babičku, tak hlavně sebe. Na zahradě za okny se nesměle probouzelo jaro, o pár týdnů později než v letech jiných. Sněženky, krokusy, pár slaboučkých narcisek, ale jinak jen holé stromky a nimravá loňská tráva.
- „Tak život je především to, jaký smysl mu dáme,” pokusil jsem se i já.
- „To nejde,” řekl syn, „to už je o něčem jiném. Co je to život sám?”
- „Tak já myslím, že to je skutečnost, že tady jsme,” prohlásila mamina.
- „Jak víš, že tady jsi? Že se ti to jenom nezdá?” vyřídil svou nebohou matku syn. „Nebo že nejsi představou někoho jiného? Pouhým přeludem? Myšlenkou?”
- „A to tvoje jídlo je taky přelud? Tak ho dej zpátky!” vrátila mu to máma. Tenhle filosof asi zemře hlady – pomyslel jsem si.
- „Člověk se tady ani nemůže svobodně vyjádřit,” zahudroval syn a přidržel si talíř levačkou.
- Bavili jsme se dost dlouho. Argumenty byly pádné, ze života i z učených knih. A pak, v jedné chvíli, jsme všichni zmlkli a podívali se na Elišku. Ta neřekla dosud nic. „A co ty si myslíš? Co je život? Pouhý přelud? Myšlenka? Abstrakce? Něco, co bez obalu není ničím?” chtěli jsme vědět, ale nikdo to neřekl. Eliška odložila lžičku, odsunula od sebe šálek i talířek, odkašlala si a řekla, jak na nadanou filoložku, poněkud nešikovně: „Život je když...”
- Zmlkla, a rozpačitě hleděla z jednoho na druhého. Pak zkrabatila čelo, nasadila zarputilý výraz a rozhodným pohybem sáhla do kapsy. Vytrhla z ní kus tuhého papíru a plácla ním o desku stolu. Všichni na něj upřeli svůj zrak.
- Začalo mi svítat. Pohlédl jsem na syna. Ten těkal z papíru na Elišku, pak zase zpět, a snažil se vyčíst aspoň něco z jejích černých očí. Ale ta je klopila a dívala se jen na ten papír. Byl to snímek, na kterém bylo vidět mnoho teček a jeden tmavý stín. Uprostřed šedého půlměsíce něco jako shluk buněk. Konečně mi to došlo, a klukovi zřejmě také.
- „Eliško, ty jsi...” vykoktal jsem ze stáhnutého hrdla.
- „Ano, dědečku,” usmála se na celé kolo. První vyskočil syn a padl jí kolem krku. Pak jsem vystřelil od stolu já, ale já pádil do kuchyně. Pro ubrousky.
- Pradědeček přežvykoval, pomrkával na prababičku, a potměšile se usmíval.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 12. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Vladimír Just |
 |
Stanislav Motl |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |