Renata Šindelářová: Rozhovor s Jiřím Grygarem

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Když se mi prvně dostala do rukou naučná kniha "Vesmír", měla jsem v plánu si jen prohlédnout obrázky. U prvních dvou obrázků jsem si přečetla popisek, u třetího už jsem začala bloumat i v okolním textu, a tak to pokračovalo dál, až jsem nakonec knihu přečetla celou. Jedním ze spoluautorů této knihy je Jiří Grygar, proslulý český astronom. Své věhlasné renomé si plně zaslouží, protože se tak aktivně podílí na vzdělání nás všech, že není možné, abychom prožili svůj život a nenarazili přitom na žádnou Grygarovu stopu.
 
Tento činorodý vědec v sobě ukrývá tolik potenciálu, že kromě vědeckého bádání také přispívá do denního tisku a časopisů, přednáší, vystupuje v rozhlase i televizi a zasedá v občanských sdruženích, podporujících vzdělanost. Kromě odborných vědeckých článků píše také knihy, z nichž nejznámější jsou např. "Vesmír", "Okna vesmíru dokořán" nebo "Vesmír, jaký je". Kromě toho se však Jiří Grygar podílí i na jiných projektech, např. na tvorbě naučných CD-ROMů "ASTRO 2001 – Báječný vesmír" a "Jak vesmír funguje?" či  populárně vědeckých televizních seriálů.

RNDr. Jiří Grygar je mj. členem České astronomické společnosti, Mezinárodní astronomické unie, Evropské astronomické společnosti, zakládajícím členem a v současné době  předsedou Učené společnosti ČR. Postupem času pracoval v redakčních radách různých časopisů, aktuálně v časopise Třetí pól.
Jiří Grygar získal několik ocenění za svou práci, včetně cen Akademie věd ČR za popularizaci vědy nebo pocty ve formě pojmenování planetky č. 3336 na "Grygar".
 
Přesto všechna slova, která prozradím o celoživotní práci Jiřího Grygara, nevypovídají nic o  člověku, plném víry, optimismu a touhy po poznání, člověku, jakým pan Grygar bezesporu je. Ráda bych tímto panu Grygarovi poděkovala za nás všechny, kteří okouzleně listovali v jeho knihách, a potom za sebe a Pozitivní noviny, kterým poskytl tento rozhovor.
  Jak se zrodil ten nápad „být astronomem“? Z vašich knih lze totiž vycítit váš dar „umět vysvětlit" – nechtěl jste se stát někdy v minulosti třeba učitelem?

Prvním impulsem byla populárně-vědecká astronomická knížka pro mládež, kterou jsem dostal k Vánocům, když mi ještě nebylo devět let. Po jejím přečtení jsem se rozhodl stát se astronomem, a už mi to zůstalo. Učitelem jsem být nechtěl, protože by mne tam z kádrových důvodů stejně nevzali. Mám však kantorské geny v krvi. Můj dědeček byl odborným učitelem na střední škole a později na učitelském ústavu v Ostravě, moje maminka učila češtinu a tělocvik a v příbuzenstvu mám ještě další kantory.
 
■  Myslím, že představa astronoma svádí k iluzi, že se jedná o samotáře, který stojí u svého dalekohledu a tiše si zapisuje poznámky. Ale vy přitom píšete knihy, účastníte se besed, konferencí – kolik obdobných činností takový astronom vlastně dělá?   

To je jistě trochu individuální, ale samotář jsem v tomto ohledu nikdy nebyl. Už v 10 letech jsem objevil ve třídě v Opavě spolužáka, který měl podobné astronomické spády jako já a společně jsme se pak vzdělávali v teorii i pozorování. Dalšího, byť o rok staršího, spolužáka jsem našel ve svých 15 letech na gymnáziu v Brně a s ním už jsme pak začali doopravdy pozorovat a společně jsme pak studovali fyziku a astronomii na Masarykově univerzitě v Brně a později na Karlově univerzitě v Praze.
Ještě jako středoškoláci jsme při brněnské hvězdárně založili vlastní skupinu pozorovatelů meteorů a začali organizovat každoroční horské expedice, kterých se účastnilo od 10 do 70 pozorovatelů z celého Československa. Dnes je astronomie doslova týmová záležitost. Momentálně se účastním mezinárodního projektu výstavby observatoře pro výzkum kosmického záření v Argentině, na kterém se podílí asi 25 českých fyziků, hvězdářů, inženýrů a techniků, ale to je jen malá část kolektivu bezmála 400 odborníků ze 16 zemí čtyř světadílů.
 
■  Připadá mi, že lidé dnes o hvězdách příliš mnoho nevědí. Myslíte, že se do budoucna zvýší zájem veřejnosti o vesmír, a není toto ten hlavní důvod, proč píšete knihy?

Mně se naopak zdá zájem široké veřejnosti o astronomii docela nadprůměrný. V Česku byla odjakživa úrodná půda pro astronomii. Tato tradice se táhne od vzniku Staroměstského orloje na počátku 15. stol. přes Tycha Braha a Johannesa Keplera na přelomu 16. a 17. stol., až ke Christianu Dopplerovi a Ernstu Machovi na sklonku 19. stol. V té době se u nás začala astronomie znamenitě popularizovat, mj. díky Janu Nerudovi a jeho Kosmickým písním. Můj hlavní kontakt s veřejností jsou populární přednášky, kterých jsem až dosud proslovil odhadem přes 3 tisíce. Odtud pak vzniká inspirace pro psaní knih, protože z dotazů posluchačů na přednáškách se dozvídám, co je nejvíce zajímá, popř. co je pro ně nesrozumitelné a potřebuje hlubší objasnění. V posledních pěti letech se úroveň dotazů začala nápadně zvedat, za což nejspíše vděčíme dostupnosti internetu.
 
■  Připravila vám astronomie nějaké zklamání ve smyslu nedosažení cíle? Jedná se mi o zklamání vlastní ctižádosti, tzn. že jste např. doufal v nějaký objev, který jste nakonec neuskutečnil?

Na rozdíl od laické představy není hlavním smyslem práce astronoma udělat nějaký objev, ale přání lépe porozumět pozorovaným skutečnostem a hledat za nimi hlubší fyzikální smysl. Když se teď ohlédnu zpět, tak jsem spíše překvapen pokrokem v porozumění těm částem astronomie, kterým se nejvíce věnuji. Jako kluk jsem vůbec nepočítal, že se něčeho takového dožiju a dokonce se na tom budu sám aktivně podílet. Skutečnost zkrátka až neuvěřitelně předstihla má mladická očekávání. Za to vděčím dobrým učitelům na všech stupních škol a mnoha starším kolegům i svým studentům, od nichž jsem toho hodně odkoukal. Nové objevy by přirozeně nepřišly, kdyby se během mého života podstatně nezdokonalila přístrojová technika v astronomii a metody zpracování pomocí čím dál výkonnějších počítačů.
 
■   Na poznání a potažmo vědě je fascinující, že se stále nemůžeme dobrat konečného rozuzlení. Jak pravil Sokrates: "Vím, že nic nevím." Měl jste či stále míváte podobné pocity?

Ano, domnívám se, že to je základní a trvalý pocit každého, kdo se vědou zabývá. Je to jako v pohádce, kde chrabrý princ bojuje s devítihlavou saní, aby osvobodil princeznu. Jak známo, problém udatného hrdiny spočívá v tom, že za každou useknutou hlavu narostou sani tři nové. Přesně tak je tomu ve vědě, kde navíc ani nevíme, zda je vůbec v dračí sluji nějaká princezna uvězněna.
 
■   Jedná se o utopickou představu, ale dokážete si představit, že by se "zítra" zjistilo, že všechny současně platné fyzikální zákony nepočítají s jinou alternativou, dalším rozměrem, jehož existence všechny dosavadní poznatky zcela přehodnotí? Jak byste – hypoteticky – takovou změnu prožíval?

Měl bych velkou radost z toho, že se naše poznání na jedné straně prohloubilo a na druhé straně poskytuje nové, předtím netušené, možnosti pro další výzkum. Ve skutečnosti je však pravděpodobnost brzkého průlomu takového kalibru zcela nepatrná.
 
■   Nedávno jsme sledovali přistání STARDUSTU, který přinesl vzorky z komety – prožíváte takové události pouze s optimismem vědce, který se těší na nové informace, nebo ve vás občas rušivě zadoutnají obavy z toho, že by vzorky mohly obsahovat smrtonosný vir, jenž by při nesprávné manipulaci mohl zahubit celou planetu?

Mě ten projekt nadchnul, jednak proto, že navzdory mnoha možnostem selhání se báječně zdařil, ale také proto, že se na něm podílí můj další spolužák z Karlovy univerzity Dr. Zdeněk Sekanina, jenž působí na prestižní Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně v Kalifornii a patří dnes k předním americkým odborníkům na výzkum komet. Nebezpečí nějakého viru, zavlečeného tímto způsobem na Zemi, nehrozí. Toho se nikdo bát nemusí.
 
■   Dostalo se vám té pocty, že po vás pojmenovali hvězdný objekt, přesně planetku. Zajímá mne, zda se jednalo o planetku, které jste se při své práci podrobněji věnoval a také zda ono pojmenování pro vás bylo nečekané překvapení, nebo zda se něco šuškalo, takže jste to tušil?

Pro pojmenování planetek je kompetentní mezinárodní komise astronomů, kteří se výzkumu planetek věnují. Není však podmínkou, aby člověk,  po němž je případně planetka pojmenována, se jejím výzkumem zabýval. Spíše je to právě tak, že objevitel planetky může komisi navrhnout její jméno - nemusí jít ani o astronoma nebo vědce, ale třeba také o město, horu, významnou budovu, řeku či pohádkovou postavu. Jelikož čeští pozorovatelé planetek patří do evropské extraligy, dostala se na oblohu taková jména jako např. Večerníček, Járacimrman, Pepibican, Masaryk, Palach, Rudolfinum, Mařenka, Destinn, Semafor, Čáslavská atd. Jejich úplný seznam najdete na internetu na této adrese: planetky.astro.cz. Pojmenování planetky č. 3336 právě před 10 lety bylo pro mne naprosto nečekaným překvapením.
Zde je český překlad oficiálního zdůvodnění: "Pojmenována na počest Jiřího Grygara při příležitosti jeho 60. narozenin. Český astronom, působící v Praze, přispěl k našim znalostem o meteorech, kometách a proměnných hvězdách. V České i Slovenské republice je také znám jako velmi úspěšný popularizátor vědeckých poznatků a jako autor několika populárně-vědeckých knih pro veřejnost."
 
■   Netušila jsem, že na obloze má své místo i Jára Cimrman. Zato jsem si všimla, že jej má na vašich stránkách. Čím na vás tak zapůsobil, že ho řadíte dokonce mezi své koníčky?

Jsem od mládí rozhlasový maniak, a tak jsem s nadšením přivítal vysílání legendární Vinárny u Pavouka, což byla mistrná mystifikace, v níž se poprvé vyskytlo jméno našeho zneuznaného génia. Sám jsem totiž jako student s chutí své okolí mystifikoval, takže to přesně odpovídalo mé nátuře. Když pak vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, nevynechal jsem snad žádnou hru a mnohé pasáže z proslulých cimrmanovských seminářů jsem uměl nazpaměť. Všiml jsem si, že Cimrmanovy výroky se dnes citují dokonce častěji než výroky Josefa Švejka. Jakmile se ukázala mimořádná nosnost fiktivního ryze českého hrdiny, takže mohla suplovat nejen politickou satiru, ale i rozvíjet intelektuální legraci s přírodovědeckým pozadím, stali se pro mne tvůrci Cimrmana pověstným "ostrůvkem pozitivní deviace" na pozadí šedi kožených ksichtů, snažících se nám co nejvíce znepříjemňovat život. Napsal jsem se svými přáteli astronomy několik parodií o našem idolu a posléze jsem se i osobně seznámil s řadou členů souboru Divadla J. Cimrmana, především s oběma protagonisty. Jak se někdy říká, patříme k téže krevní skupině.
 
■   Jste věřící. Někteří lidé to nedokážou pochopit, vědec by měl podle nich být materialistický ateista. Ale není to tak, že naopak vaše víra v Boha s astronomií souvisí?

Moje náboženská víra je starší, než zájem o astronomii. Je však pravda, že čím více jsem se vzdělával v astronomii, tím více mne to utvrzovalo ve víře v Boha. Astronomie se totiž věnuje základním otázkám vzniku, stavby a vývoje vesmíru. Jejich studium nutně vede k otázkám, zda tento stále málo pochopitelný svět má nějaký hlubší smysl, který mu vtiskl nadpřirozený Tvůrce, anebo zda jde o pouhou souhru náhod, že je vesmír takový, jaký je. Z mého údivu nad strukturou vesmíru vznikla před devíti lety má knížka s názvem "Vesmír, jaký je".
 
■   Nyní vychází nová kniha "Trialog o mimozemšťanech", na jejíž tvorbě jste se podílel. Ten název zní tajemně. Můžete nám nyní ve zkratce prozradit, zda se v knize také setkáme s UFO a jaký postoj zaujímáte vy k věrohodnosti případů UFO?

Jde o volné pokračování "Trialogu o životě ve vesmíru", který jsme napsali ve složení: Stanislava Ramešová (novinářka), Ing. Marcel Grün (popularizátor kosmonautiky) a já, před čtyřmi lety. Paní Ramešová tehdy posbírala z pokleslé literatury všechny možné spekulace o mimozemském životě od baktérií po kybernetické roboty, které byly otištěny v zahraničí i u nás, a my jsme to s kolegou Grünem komentovali. Použili jsme metody, kterou znají uživatelé elektronické pošty na internetu: do elektronického dopisu, který dostanete, můžete přímo vpisovat své odpovědi, poznámky a námitky a poslat tuto koláž jako odpověď původnímu pisateli. My jsme tuto metodu rozšířili na trialog, tj. své poznámky k textům pí Ramešové jsem poslal Ing. Grünovi, který k nim napsal vlastní komentáře, resp. reagoval na moje výroky. Pak se kolečko uzavřelo tím, že se celý text vrátil k paní Ramešové, a ta naše vsuvky rovněž komentovala a poslala dokola podruhé.
Tato metoda trialogu se nám tak osvědčila, že jsme ji použili znovu. Paní Ramešová tentokrát posbírala všemožná hlášení o jevech UFO (česky: neidentifikované létající objekty), a my dva jsme to opět uváděli na pravou míru. Stručně řečeno: nemáme nic proti tomu, když lidé zpozorují na obloze letící objekt, který nedokáží identifikovat. Úkolem odborníka je taková pozorování posoudit a na základě vědeckých metod se pokusit o identifikaci. To se v naprosté většině případů také daří. Tak se z jevů UFO stávají jevy IFO. Domněnka, že jevy UFO jsou projevem existence mimozemšťanů (zelených pidimužíků), je nadbytečná. Není nutná ani potřebná. Podrobnější rozbor proslulých případů UFO probíráme v novém Trialogu. Je to jako v Sherlocku Holmesovi: "Jak prosté, milý Watsone."
 
■  Jaké vy sám čtete knihy? Máte čas na beletrii, nebo se věnujete výhradně těm naučným? A dodatková otázka: četl jste knihy Ericha von Dänikena a pokud ano, považujete je za vědecký výzkum nebo zábavnou beletrii?

V mládí jsem hltal beletrii, nejvíce sebrané spisy bratří Čapků, Vladislava Vančuru, později Bohumila Hrabala a Miroslava Holuba,  z cizích autorů např. Thomase Manna, Grahama Greena nebo A. P. Čechova. Teď už se k beletrii dostávám velmi zřídka, protože musím přečíst spoustu odborné literatury ve vědeckých časopisech nebo na internetu. Do první knihy E. von Dänikena "Vzpomínky na minulost" jsem nahlédl a po několika stránkách jsem ji vrátil člověku, který mi ji s nadšením doporučil. Byla to taková slátanina, že mne to přestalo brzo bavit, škoda času. Podle mého soudu jde o literární veteš. Popularitu autora u nás vůbec nechápu, protože ten pán mne upřímně nudí.
 
■   Astrologie je považována za jakousi pavědu, jakousi ošklivější sestru astronomie, jak ji vnímáte vy?

Astrologie je prototyp pavědy, snůška neuvěřitelných žvástů, zabalená do bezobsažných rádobyvědeckých tvrzení. Popularita astrologie, která se při konkrétním předvídání osudů neustále blamuje, je pro mne velkou záhadou.
 
■  A nakonec typicky ženská otázka – když se takový laik podívá vzhůru k obloze, spatří romantickou podívanou, nepřipadáte si o takový kouzelný okamžik ošizen, nebo dokážete na chvíli zapomenout na galaxie a mlhoviny?

Mně to připadá právě naopak nesmírně  romantické, protože vím, nač se to vlastně dívám.  
http://www.sweb.cz/sindelarovar
foto ©  http://var.astro.cz, http://www.radioservis-as.cz/archiv04/3104/31tipy1.htm 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2006.