Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (VI. a VII.)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Pokračujeme v otiskování Historických úvah Jiřího Suchého z let 1968-69.

   
    Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (VI.)

    Historické úvahy J. Suchého
 
 
NOVÁ ŘÍŠE
 
Považte, co se jednou stalo ve městě Táni. Hyksosský král Apopi měl pocit, že ho v noci budí řev thébských hrochů. Théby byly jediným místem, kde se za vlády Hyksosů udržela domácí vláda, a tak hyksosský král s oblibou dělal této vládě naschvály. Dnes už se neví, jak to bylo s těmi hrochy. Možná, že to byla pravda, ale třeba to ten král prohlásil jen proto, aby dělal potíže. Thébský král Sekenenre toto nařčení odmítl, a to Apopiho popudilo. Rozčilil se a pak...
Zde končí fragment lidové pověsti, takže nevíme, jak se záležitost vyvíjela dál. Víme však, jak dopadla, o tom nás zpravily dějiny. Došlo ke strašnému boji, ve kterém král Sekenenre nejspíš padl, protože jeho mumifikované tělo vykazuje příliš mnoho šrámů a zranění, než aby se dalo usuzovat na smrt sešlostí věkem. Po jeho smrti pokračoval v boji jeho syn Kamose, ale teprve Kamosově bratrovi, který se jmenoval Ahmose, takže si je rodiče často pletli, se podařilo po dlouhých bojích Hyksosy udolat. Nebyl to tedy žádný blitzkrieg!
 
XVIII. dynastie, kterou spolu s Novou říši založil zmíněný Ahmose, pokračovala králem Amenhotepem I., jehož nástupce Thutmosis I. měl dvě ženy a dvě děti. Dceru Hatšepsut a syna Thutmosise II., který se stal králem. Podle práva náležel trůn Hatšepsut, jelikož její maminka byla první ženou Thutmosise, ale zase na druhé straně bylo v Egyptě zvykem, aby vládl muž.
Vyřešilo se to tehdy jednoduše: Thutmosis si vzal svou sestru za ženu, a bylo to. Měli spolu dvě roztomilá děvčátka, ale následníkem trůnu se stal jeho syn, kterého měl s jistou nepříliš urozenou slečnou.
 
Když se Thutmosis III. ujal vlády, způsobila Hatšepsut velikou aféru. Jak prý je možné, aby Egyptu vládl člověk nezletilý, a navíc pochybného původu, když ona, dcera opravdové královny, která už jednou byla elegantně odsunuta na druhou kolej, je při síle a v nejlepších letech. Tak se to tedy udělalo tak, že jako Hatšepsut bude spoluvládnout s Thutmosem III. Netrvalo to však dlouho a Hatšepsut oženila krále se svou dcerou Nefrure, a pak se znenadání prohlásila sama za krále. Vládla velice úspěšně, neválčila, ale zato se snažila pozvedat Egypt po hospodářské stránce.
Mezitím se ale Thutmosis vzchopil a odstranil Hatšepsut tak elegantně, že po ní nezbylo ani stopy. Jakoukoli zmínku o tom, že byla, nechal vyradýrovat, její sochy dal zničit, taktéž její oblíbence. Když si takto vykompenzoval svůj komplex druhého houslisty, pustil se do válek. Počínal si nesmírně úspěšně. Podrobil si Sýrii, Babylonii, Asyrii, řecké ostrovy, a v Africe prý sahala jeho moc až ke čtvrtému vodopádu, což nevím, kde je, takže nemohu posoudit, jestli ta moc sahala daleko či blízko. Ale i bez té Afriky to byl úspěch.
 
Jeho syn Amenhotep II. byl taky fajn chlapec: přivedl si do Egypta sedm zajatých syrských knížat a vlastnoručně  je popravil.
Amenhotepův nástupce Thutmosis IV. se naštěstí příliš nevyznamenal, zato Amenhotep III., který následoval, uchytil se v dějinách jako vášnivý lovec, úspěšný playboy a veselá kopa. Dal si vykopat obrovské jezero v šibeniční lhůtě 14 dnů, aby se měl kde projíždět, pořádal okázalé mejdany, a překvapil veřejnost tím, že na vlastní žádost přestal být bohem, jako jeho předchůdci, a oženil se s pěknou holkou, která měla ke královské krvi daleko, přinejmenším jako já. Pak, snad aby se neřeklo, vzal si za manželku jednu dceru královskou, a pak ještě její neteř. Jeho říše mírně chátrala, Mezopotámie se trhla, Chetité se vzmáhali aniž by byli Egyptu nakloněni - zkrátka situace se zvolna vyhrocovala.
Ale Amenhotep III. se zamiloval do svého způsobu života, a kdyby ho na stará kolena nesužovalo ukrutné bolení zubů a navíc jakási choroba, která se usídlila v jeho ústní dutině, podnikl by jistě ještě spoustu podařených večírků, na které by se pak dlouho vzpomínalo.
Leč jak jsem řekl, dostavily se choroby, a Amenhotep si musel přizvat ku pomoci svého syna Amenhotepa IV.

        
 
Amenhotep IV. byl snílek a intelektuál. Válečnictví zanedbával, což mu je vyčítáno. Já ho však chápu. Tento král se stal jakýmsi náboženským reformátorem. Rozhodl, že v Jednoho boha věřit budeš, a ten bůh bude sluneční koule. Plurál boží vypudil z gramatiky a najel tak na monotheismus. Nejvíc si zasedl na bývalého boha Amona, jehož sochy dal zničit, zmínky o něm odstranit, navíc se odstěhoval od místa, kde se nacházel Amonův chrám, a dal si změnit své jméno Amenhotep (Amon je prima) na Achnaton (prima je naopak Aton).
Amenhotep - totiž Achnaton - si vůbec počínal zajímavým způsobem. Tak například jeho odpor ke konvencím šel tak daleko, že zasáhl do výtvarného umění. Egypťané si do té doby potrpěli na to, aby lidé a králové, zobrazovaní na freskách, reliéfech a jiných dílech, byli co nejelegantnější. Muži museli mít krásná široká ramena a útlé boky, jejich postavy musely být statné, dívky musely být jemné a krásné, a celek musel budit dojem, že Egypt je země ušlechtilých bytostí, což tak docela neodpovídalo skutečnosti. A tak, na Achnatonův rozkaz, se začaly malovat postavy takové, jaké byly. Sám Achnaton na to vlastně doplatil - nebyl zrovna krasavec a jeho postava jevila četné disproporce. Jeho úcta k pravdě však byla větší, než jeho osobní zájem, a tak se dal vytesat včetně svých fy-zických  nedostatků.
Achnaton trávil většinu svého času rozjímáním - ovšem politika mu příliš nešla. Nevyznal se, jak náleží, a lid mu nebyl nakloněn, protože král, který se líbá se svou ženou na veřejnosti, místo aby válčil, je příliš divoké sousto pro prosté Egypťany. Achnaton zatím skládá své básně a nějak nemá chuť se zabývat tím, že mu Chetité odebrali Sýrii a že Chabirové mu řádí v Palestině. Existuje názor, že jeho nezájem o tyto události byl způsoben tím, že mu o nich nikdo neřekl.
 
                                                                                (ZÍTŘEK č. 10 / roč. I. / 1968 - pokračování)

   Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (VII.)
   Historické úvahy J. Suchého
 
Průměrnému slušnému občanovi činí potíže zapamatovat si letopočty. A tak ani mé historické úvahy těmito údaji jaksi nehýří, ale rok 1361 jsem si zapamatoval. Ty jedničky na pokraji čísla se vlastně pamatujou samy, a šestatřicítka uprostřed mi bude jednou provždy připomínat, že 36 let mně bylo, když jsem se rozhodl podívat se na historii svýma laickýma a bezelstnýma očima, jejichž barvu mi v každém osobním průkaze uvádějí jinak. Chci věřit, že za dalších dvaatřicet roků dílo dokončím. Bude mi 72, dvacáté století už budu mít, zaplaťpánbůh, za sebou, takže ho budu moci zahrnout jako celek do této studie, a události, které dnes hýbou světem, nepohnou tou dobou ani listem mé knihy.
Velikáni současna se stanou historickými osobnostmi, budou z nich náhle další Napoleoni, Karlové Čtvrtí, Ivanové Hrozní a Pipini Krátcí. Všechno bude jinak, všechno bude vyřešeno ... - promiňte, málem by se mé dějiny zvrhly ve science-fiction!
 
ROKU 1361 př. Kr. - nebo, chcete-li př. nsm. ltpčtm. - se ujal v Egyptě vlády Tutanchamon. Určitě jste o něm slyšeli - proslavil se tím, že byla v roce 1922 objevena jeho hrobka. Sám Tutanchamon nebyl nikterak nejvýznamnějším mezi faraóny, ale jeho popularita je značná a opředená senzacemi. Řekl jsem si: doba je fádní, bez vzruchu, okořeňme si ji strašidelnou  historkou!
ALE NEJDŘÍV, jak to začalo. Tutanchamon se stal králem v devíti letech. Původně se jmenoval Tutanchaton, ale nastala změna kursu, nové dispozice, k moci se dostala nová klika, a bůh Aton upadl v nemilost a byl tudíž vypuzen i z královského jména. Bůh Amon byl rehabilitován a v jeho jméně počal mladý Tutanchamon vládnout.
Před tím si ale, ve svém osmém roce, vzal svou desetiletou sestřičku za manželku, takže vlastně dneska to s tou naší mládeží není tak zlý, jak se říká. Mladí manželé se zřejmě považovali za plnoleté - bylo jim dohromady osmnáct. Narodilo se jim děťátko, Tutanchamon zdemoloval chrámy Atonovy, pomluvil nepěkně svého předchůdce a konečně v 19 letech zemřel. A zde je počátek  jeho slávy.   
 
BYL POHŘBEN do pěkné hrobky a obklopen tisíci různých předmětů. 36 jsem jich měl příležitost vidět na výstavě v Paříži, stál jsem přes půl hodiny frontu v dešti a nelitoval jsem. Zato vdova po Tutanchamonovi asi litovala, když dostala za muže kmeta Eje. Nejspíš se na něj dobře volalo: Ej, ty tam!, ale to bylo asi tak všechno.
 
PO NĚM následoval na trůnu generál Haremheb, který zavedl do justice veselý trest - odřezávání nosu. (Navrhuju obnovit tento trest a postihovat jím ty, kteří strkají své nosy do cizích záležitostí!)
 
ZMÍNĚNÝ Haremheb patří do kategorie vládců, kteří si potrpí na to, aby vzpomínky na některé jejich předchůdce byly zahlazeny. Tutanchamona postihl tak, že jeho jméno se přestalo vyskytovat, dokonce ani v seznamu  faraónů  nesmělo být, a tak se stalo, že Tutanchamon byl ututlán. O jeho existenci se nevědělo.
 
AŽ JEDNOU roku 1906 n. l. našel kdosi pokličku od hrnce a na ní jméno krále Tutanchamona. Utajený faraón se tak dostal konečně do dějin, a Haremheb už bude jednou provždy figurovat v učebnicích dějepisu mezi podvodníky.
 
NAŠLA se poklička, našel se faraón a našel se i pán, který prohlásil, že najde Tutanchamonův hrob. Prostředky měl na to velké, znalosti malé a šanci už vůbec žádnou. Přesto však se lord Carnavon pustil do hledání. Donutil kamaráda Cartera, aby prováděl příslušné výkopy, což se dělo, avšak výsledek se nedostavoval. Až v listopadu 1922 se to stalo.
 
OBJEVIL SE schod, potom další schod, po něm další a další - řeknu to najednou: objevilo se schodiště! A vchod. A nad vchodem jméno, známé z oné pokličky. Pan Carter pochopil, kolik uhodilo. Nechal všechno zase zaházet a tvářil se, jako že se nic nestalo. Okamžitě povolal lorda Carnavona. Ten přijel s pocitem, že je vlastně všechno v pořádku. Stalo se to, co chtěl. Netušil, že pravděpodobnost nalezení hrobu byla tak pranepatrná, že se vlastně stal zázrak.
 
PŘIJEL, přečetl si návěští, které hlásalo, že kdo poruší faraónův klid, zemře, nezalekl se kletby, porušil faraónův klid a zemřel. Hrobka byla nádherná. V jakési předsíni byly nashromážděny sochy a vázy, nádobí, postele, almárky - tisíce nádherných věcí v původním nepořádku. A to ještě nic nebylo. Následovaly další místnosti s dalšími předměty - až dosud byly všechny objevené hrobky vykradeny historickými zloději, tentokrát však se dostalo archeologům hrobky se vším všudy. I s faraónovým sarkofágem. Byla na něm krásná tvář mladého krále, a když se nadzvedlo víko, objevil se další sarkofág s podobou Tutanchamona. A když se nadzvedlo druhé víko, objevil se třetí sarkofág, taktéž s podobiznou. Skeptici se počali domnívat, že sarkofágy budou takto pokračovat po způsobu ruských dřevěných bábušek, ale nebylo tomu tak. Třetí sarkofág, který byl z ryzího zlata a vážil víc než tunu, skrýval v sobě tělo mladého krále.    
 
TOTO ODHALENÍ však už lord Carnavon nezažil. Byl bodnut jedovatým komárem a zemřel, krátce po něm zemřela i jeho dcera a jeho ošetřovatelka, a pak řada archeologů, kteří do hrobky pronikli. Veřejnost byla šokována, a mělo se za to, že vyrušený faraón se mstí. Možná, že se nemstil, a že šlo o shodu okolností; konečně Howard Carter, který hrobku osobně objevil, ještě potom dlouho živ byl a dobře se mu vedlo na zemi. Leč legenda tady byla, pomsta faraóna se brzy rozletěla po světě. Tutanchamon se dostal do novin, do kupletů a do řečí a koneckonců, těžko by se dnes dokazovalo, že série záhadných úmrtí vlastně neměla s kletbou nic společného.
 
                                                                                (ZÍTŘEK č. 11 / roč. I. / 1968 - pokračování)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 06. 2006.