Stromeček pod stromeček

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Byl mrazivý prosincový den. Temným vzduchem řídce poletovaly sněhové vločky s příslibem, že nás snad po dlouhé době navštíví bílé Vánoce. Klouzala jsem se po zledovatělém chodníku a těšila se na voňavou kávu s medem a smetanou, která mi v zimě rozjasní i to nejzamračenější ráno. Lidé měli Ladovsky červené tváře a nosy a každý spěchal co mohl někam do teplíčka.  

Na opačné straně silnice, než je budova naší firmy, se probouzel malý vánoční trh. Ověnčené stánky se otevíraly a stavěly na odiv baňky, obrázky, svíčky, bonbóny, zkrátka vše, po čem srdce a peněženka smrtelníka prahne. Zaručeně domácí ruční práce, zaručeně nesoucí na nenápadném místě nápis made in China.

Náhle, kde se vzal, tu se vzal, opravdový posel Vánoc - a za ním další a další – do Prahy jednou nohou vkročil les. V okouzlení jsem na chvíli zapomněla na pokročilou ranní hodinu a procházela se tou voňavou záplavou jehličí. Smrčky, borovičky, jedličky, stříbrné smrčky… všechny byly krásně vypucované a čekaly s otevřenou náručí na svého budoucího majitele. Juhůů, zavýskla na mě zčistajasna zpoza rohu špička parádníka smrčka, přesně metr velkého, akorát na míru pro potěchu oka a srdce.

„Jestli se vám líbí, slečno, berte. Za stopadesát je váš, pro vás se slevou,“ smály se na mě nad červenou šálou modré oči majitele toho krasavce. Byla bych mu dala těch stopadesát už jen za tu slečnu, ale rychlý pohled na jeho obrovské hodinky mě nasměroval směrem do práce, a to téměř rychlostí světla.

„Tak mi jej, prosím, schovejte,“ hodila jsem přes rameno neurčitou informaci. „Já si pro něj po práci dojdu,“ volala jsem ještě a uháněla vstříc pracovnímu dni.


„Holky, pojďte se podívat na toho fešáka!“ svolala jsem naší ženskou suitu, abych se pochlubila „skorosvým“ stromečkem. Jenže můj zelený krasavec nebyl na tu dálku vidět, a tak se středem pozornosti stal někdo jiný.

„Nic moc, potřeboval by ostříhat a oholit,“ hodnotily kolegyně prodavače, který již pilně pobíhal kolem příchozích zákazníků. No dobrá, pomyslela jsem si, hlavně aby mi můj smrček neprodal.
Usedla jsem ke stolu a nakrátko se zasnila. Smrček stojí ve stojánku na stole, z rádia se linou krásné zvuky Rybovy půlnoční mše a já zdobím… Žádné přeplácávání, jen sem tam baňka, pár perníčků, betlém… Smrček už byl vlastně členem rodiny, a tak můj pohled čím dál častěji přitahovalo dění u stánku.


Venku už se mezitím úplně rozednilo a pořádně přituhlo. Lidé kroužili kolem stánků jako včelky a nakupovali o závod. Kolem plácku se stromky bylo nejživěji. Majitel měl co dělat, aby uspokojil přání zákazníků a já jsem podle gest lidí venku skládala jeho příběh.

„Ne, ten ne, člověče, nevidíte, jak je opelichanej?“ durdila se na něj postarší dáma s kulichem ve tvaru rozpláclé broskve.

„To nemyslíte vážně, s tím mám přijít domů?“ burácel  plešatý pán, co vypadal jako Golem a od úst mu šlo přitom páry za dva rozzuřené bejky.

„Jak je libo, madam, pane - a co tady ten?“ cedil mezi zuby pán stromků, podupával, utahoval si šálu a toužebně pokukoval po vedlejším stánku, odkud se na něj usmívala líbezná blondýnka a voněla horká medovina.
Jen se rozruch trošku uklidnil a kolem stromků nikdo nestepoval, už byl tam a lahodným medovým nápojem si zahříval ruce i srdce.


V průběhu dne se situace postupně měnila. Jeho podupávání pomalu přecházelo v krok plouživý a gesta se zpomalovala přímo úměrně k počtu čárek za vypitou medovinu psaných na futro vedlejšího stánku. Jeho cesty k vybranému stromku se měnily v dálkové pochody a nejednou skončil v objetí s úplně jiným smrčkem či jedličkou, než si zákazník poručil.

„Bože můj,“ zoufala jsem si „měla jsem si ten stromek vzít hned“. Situace vypadala na to, že zatímco si ostatní odnesou spokojeně svoje zelené poklady domů, já budu vystavena dalšímu hledání a bojům, abych nepřišla domů s prázdnou.

Pozdě odpoledne, již za tmy, jsem zamykala dveře kanceláře a na mém srdci ležel mrak. Pak jsem si vzpomněla na ty usměvavé modré oči nad červenou šálou a v náhlém hnutí mysli s sebou vzala silnou černou kávu v plastovém hrníčku. Určitě ji bude potřebovat. Na plácku, kde se to ráno zelenalo, bylo prázdno. Větviček a jehličí po kolena, jedna zoufale se tvářící souška a o zeď opřený majitel s červenou šálou uvázanou na hlavě stylem turban. Když mě uviděl přicházet, oči se mu rozsvítily, po hlavě skočil do pytle, který se mu dmul u nohou a za mohutného poškytávání volal:

„Sleč…slečno, já vám ho schoval, já se kvůli vám skoro po…popral. Ale slib…slib jsem splnil. Tady máte, ode mě k Vánocům. ŠKYT. Stromeček po…pod stromeček.“
Stála jsem proti němu a pozorovala ty veselé oči. I ten turban mu zářil radostí. To nebylo jen od medoviny. Možná potřeboval trošku oholit a ostříhat, ale jeho srdce žádné úpravy nepotřebovalo. A tak, když jsem od něj přijímala svůj stromeček a on ode mne kávu, po dvojím tichém „díky“ mě ze zálohy přepadl prudký, šťastný vánoční pocit. Takový, který vám obejme srdce vždycky, když někdo vám nebo vy jemu, něco daruje. Třeba lásku, úsměv, kapku radosti.
A nejen o Vánocích. Šťastné a veselé!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 12. 2006.