Na výstavě obrazů / Dort k narozeninám

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Na výstavě obrazů

Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko. Všude vládla taková ta zvláštní atmosféra výstavních síní, kdy vás obklopí všudypřítomný pocit setkání s múzami Umění. Sluneční paprsky se prodíraly mezi těžkými závěsy na oknech a udiveně se zastavovaly, aby uvolnily místo promyšlenému umělému osvětlení. Z obrazů se linula téměř hmatatelná energie Minulosti.
Mezi prohlížející zástup jsme se zařadili i my – můj manžel s naším, tehdy dvouletým synem v náručí, a já. Syn byl vzorný a tichý, měli jsme z něj radost. Dokonce to vypadalo, že ho obrazy zajímají. Ukazovali jsme mu na zátiších namalované kytičky, na vyobrazených krajinách stromy a zvířátka, tedy to, co znal a co mu bylo blízké. Pak jsme došli k velkému obrazu, kde byl namalován ženský akt. A najednou syn, který do té doby skoro nepromluvil, ukázal na obraz a radostně zavolal, do toho slavnostního ticha, jasným, srozumitelným hláskem:
„Jé, máma!“
V sále to zašumělo, všichni se na nás otočili a jejich pohledy směřovaly nejprve na obraz, na který ještě stále ukazoval náš syn, a pak na mě. Připadala jsem si, jako bych tam sama stála před všemi úplně nahá. Což o to, modelka na obraze byla vskutku dokonalá a přirovnání mi mohlo jen lichotit, ale ten trapas !
Lidé kolem se začali usmívat. Na syna, na nás, na sebe navzájem. I ti hlídači přestali pokašlávat na neukázněné návštěvníky a rázem bylo všude veselo. Dokonce jsem měla dojem, jako když se pochechtávají i obrazy kolem a celá budova Valdštejnské jízdárny. Tohle ještě asi nezažila…

Dort k narozeninám

Tenkrát v květnu jsme chystali velkou oslavu. Však také Milánkovi bylo už 5 let. Pozvali jsme babičky, dědy i další příbuzenstvo. Chtěla jsem se vytáhnout a upéci slavnostní dort. Den před oslavou jsem upekla čokoládový korpus a postavila jej do kuchyně nahoru na lednici. Představovala jsem si, jak dort krásně vychladne a další den jej promažu krémem, nazdobím a přidám pět modrých svíček. Už jsem se těšila.

Následující den jsem měla napilno. Pobíhala jsem po bytě, uklízela, mezitím připravovala krém a krájela veku na chlebíčky…
Milan si mezitím hrál v pokojíčku s legem a byl moc hodný. Až podezřele. Sáhla jsem na lednici pro dort – a strnula. Dort měl pouze okraj a uprostřed byla díra, vyhlodaná jak od myší. No tohle…
„Milánku…“
„Co je?“ přiběhl ke mně.
Ještě užaslá jsem se k němu otočila: „Kdo to provedl?“
„No já. Je to přece můj dort."
Argument to byl logický, ale v tu chvíli málo platný. Za hodinku je tu návštěva – co teď?
Milan chvilku přemýšlel a pak přišel s řešením: „Neboj, mami, ona to pojišťovna zaplatí."
Teď jsem nevěděla, jestli je lepší brečet nebo se začít smát. Ale když jsem viděla ty jeho modré upřímné oči, zvolila jsem druhou variantu.
A protože krém jsem měla připravený, nezbylo mi než rychle improvizovat. Honem ozdobný talíř. Na něj položit korpus, tedy to, co z něj zbylo. Vnitřek vyplnit krémem a upravit do obvyklého dortového tvaru. Šlehačka, veselé lentilky na ozdobu a svíčky. Hotovo!
Návštěvě chutnalo, ale největší úspěch sklidil dort. Všichni se shodli, jak byl úžasný, protože měl málo těsta a spoustu krému..
Milan dospěl tělesně, dospěl i duševně, a dospěl k názoru, že je lepší si počkat na hotový dort. Byl ale dlouho zklamán tím, že pojišťovna nám tu dortovou škodu tenkrát nezaplatila.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 01. 2007.