Divoká dvojčata

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Pro každého, kdo někdy něco napsal, ať už povídku, básničku, či dokonce celý román, je tím největším vyznamenáním věta: Líbí se mi to, moc hezky napsané. A když tuto větu pronese nakladatel a dokonce přidá dovětek – rád bych vaše povídky vydal knižně, je to na umělé dýchání a resuscitaci. Autor o tomto okamžiku celé roky sní, představuje si jej, hýčká svoje představy a nakonec, pokud je mého ražení, zůstane stát s pusou otevřenou dokořán a dokáže ze sebe vypravit maximálně:
„Fakt, jo?“
„Můj“ nakladatel se objevil na jednom literárním večírku. Sešlo se nás pár nadšenců a vzájemně jsme si předčítali své výtvory. Moje čtení neustále přerušovaly výbuchy mohutného barytonového smíchu, což mě velmi těšilo, ale v přítmí literární kavárny jsem nemohla určit jeho zdroj. Právě jsme s ostatními nadšenci posedávali u dobrého červeného vína a navzájem si kritizovali citoslovce a zbytečná vztažná zájmena, když tu ke mně přistoupil aristokraticky vyhlížející pán, představil se a vyslovil onu úžasnou větu:
„Líbí se mi vaše povídky, rád bych je vydal knižně“.
Čas se zastavil, z nebe spadla hvězda a mně zatikalo levé oko. Budu mít knížku. Vyblekotala jsem ze sebe něco jako že potěšení je na mé straně a doufala, že se mi nezdá. Nezdál, ale stejně vypadal jako anděl. Sympaťák věku záhadného, dokonale padnoucí oblek, brýle se stříbrnými obroučkami, laskavý pohled, jemně opálená, hladce oholená tvář. Dokonce mi nabídl odvoz ze vzdálené Moravy nazpět do Prahy, když zjistil, že bych musela jet autobusem. Z neutuchající vděčnosti jsem jej na revanš pozvala na kávu a maminčiny úžasné tvarohové šátečky, když to máme po cestě. Vzápětí bych však hadím jazykem zhltla svá slova zpět. Naše Dvojčata! Mrňavé, zrzavé, hbité kočičí potvůrky, které nám nějaký dobrák položil před pár dny na balkon u vědomí, že moje maminka je ta nejlepší kočičí máma na světě. Sladcí drobní tvorečkové, kteří jsou většinu času neviditelní, ale každou chvíli vám něco vykvikne u nohou. Následuje ublížený pohled, nezřídka se vám do paty v odvetu zaboří drobné zoubky a než se stačíte omluvit nebo aspoň zařvat leknutím, malý predátor je opět v tahu. Jelikož však pan nakladatel již souhlasil a zároveň vřele projevil přání poznat „paní matku“, vrhla jsem se k telefonu:
„Maminko, jestli ti malí pajtáši něco provedou, jdu do kláštera!“ hořekovala jsem srdceryvně, načež maminka s přehledem a pevným hlasem prohlásila:
„Neboj, myško. Zavřu piráty do tvého pokoje, dostali teplé mlíčko, budou spát jako mimina, všechno bude oukej. Jen přijeďte, šátečky jsou připravené, káva se vaří. Jsem na tebe moc pyšná.“ Má někdo diamantovější mámu, než já?
Zakrátko jsme s panem nakladatelem vstupovali do sladce provoněného pokoje a po vzájemném představení a několikerých komplimentech jsme usedli ke kávě.
„Kniha by mohla vyjít do Vánoc, to by vám dcerka dala krásný dárek pod stromeček, nemám pravdu?“ obrátil se můj dobrodinec k mamince, která zářila jako sluníčko.
Právě jsem se chystala podotknout, že ani já bych do konce života od Ježíška nic jiného nežádala, když tu se z mého pokoje ozvalo mohutné „ŽBUCH!“ Ruka mi leknutím sama od sebe vystřelila nahoru a já se neplánovaně píchla kávovou lžičkou těsně vedle oka. Maminka zpozorněla, ale jelikož je trénovanější, povzbudivě na mě mrkla, že se jako nic neděje. Tentokráte se však mýlila.
Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím. Nedalo se nic dělat.
„Máte rád pamětihodnosti?“ šveholila maminka,zatímco já jsem rezignovaně zamířila ke dveřím s úmyslem rozšířit zrzkům pole působnosti a předejít tak totální demolici pokoje.
„A znáte nějaký hezký klášter?“ dodala jsem cynicky.
„Jeden velmi hezký je v Teplé u Mariánských lázní.“ Dále se pan nakladatel nedostal. Okamžitě po otevření dveří mi kolem hlavy proletěla zrzavá dělová koule. Druhé kotě sedělo na obraze, mohutně se houpalo a vydávalo při tom zvuk ne nepodobný řevu rozzuřeného tygra, který se nadýchal hélia.
„A co květinky, máte zahrádku?“ snažila se maminka dělat, jakoby nic a já se, jakoby nic, snažila chytit aspoň jedno kotě, ačkoliv jsem věděla, že kulový blesk je proti nim ubohý slimák.
Pan nakladatel se zmohl na pouhé přikývnutí a s očima navrch hlavy sledoval, jak se maminčin útulný obývák mění v arénu. Náhle nastal obrat v dění. Jedno Dvojče někam zmizelo a druhé si usmyslelo, že s pořádným rozběhem skočí mamince na klín. Přikrčilo se, s nebezpečně zúženým zrakem přeměřilo vzdálenost a vyrazilo. Co zvířátko neodhadlo, byla noha stolu, která se mu schválně postavila do cesty, jinak to být nemohlo.
„BÁC!“
Nemylte se, i taková minikočka může s rozběhem provést na plném stole zajímavé věci. Konvice s kávou se pomalu překotila na šátečky a můj šálek, naštěstí prázdný, skončil jako hromádka střepů na podlaze. K dovršení dramatičnosti situace Dvojče přidřeplo a začalo kolem sebe divoce mávat pacičkami ve snaze chytit ty protivné záblesky,které se kolem něj po kolizi se stolem zčistajasna objevily. Maminčin úsměv nabyl na křečovitosti. Využila jsem situace, popadla mávající kotě a plačtivě zaskřehotala:
„Kde je ta druhá příšera???“
„Mám ji v nohavici“ odpověděl mírně pan nakladatel a vzal si jeden rozmočený šáteček. „Abych Vám to vysvětlil, já si je normálně doma namáčím do kafe a asi bych se před vámi jinak styděl.“ pokračoval a jemně, jako kouzelník králíka z klobouku, vytáhl z nohavice zoufale mňoukající Dvojče, které se mu dostalo ke koleni a dál už mu to nešlo. Druhé se mi mezitím vzpamatovalo v náručí, nonšalantně se protáhlo, vyskočilo panu nakladateli na rameno a soustředěně mu začalo olizovat ucho. Jestli znáte ten pocit, že vás současně polije horko a přejde mráz, tak v tu chvíli mi bylo právě tak. Seděla jsem jako zhypnotizovaná a nezmohla jsem se na jediný pohyb. Do ticha zazvonil maminčin hlásek.
„Víte, tyhle dva divočáky si chtěla vzít jedna moje kolegyně z práce, bylo by jim u ní v rodinném domku lépe než tady, v paneláku. Jenomže si to na poslední chvíli rozmyslela. Nikdo je nechce.“
A kdo teď bude chtít mě? Brečela jsem v duchu nahlas a loučila se s představou své první knížky. Kromě toho panu nakladateli již hezkou chvíli klokotalo v hrdle, situace spěla k jeho urychlenému odchodu. A do Prahy budu muset autobusem, k tomu všemu.
„Promiňte“ omluvil se náš host vzápětí, pomalu se zvedl a s jedním zrzavým nadělením na rameni a druhým visícím mu z kapsy saka, odešel z pokoje. Ticho by se dalo krájet. Podívaly jsme se s maminkou po sobě a koutky nám neovladatelně zacukaly. První tichý výbuch smíchu přišel od maminky a já jsem ji ve vteřině následovala. Vždyť o co jde, knížka neknížka, představení stálo za to. K dovršení všeho k nám pojednou z chodby zazněl mohutný barytonový smích. To byl přece… Po pár minutách se objevil můj dobrodinec se dvěmi spokojenými zrzavými uzlíky v náručí a utíral si uslzené oči.
„Víte, vůbec jsem netušil, co tady na mě čeká. Nejenže jsem našel autorku, ale mám vyřešený dárek pro děti k Vánocům.“
Položil spokojeně oddychující koťata na křeslo a vytáhl fotografii, ze které se na nás rošťácky zubila – zrzavá dvojčata.
„Moje dcerky. Slíbil jsem jim k Vánocům kotě, tak dostane každá jedno, jestli mi je dáte. Myslím…“ znovu se uchechtl „…myslím, že si budou velmi dobře rozumět.“
A tak jsme do Prahy odcestovali čtyři. Zrzci celou cestu vzorně prospali, aby ne, po takové těžké bojové akci. Maminka dostala k Vánocům mou první knížku a do ní vloženou fotku. Byla na ní čtyři rozdováděná zrzavá mláďata a srdečné věnování od pana nakladatele s dovětkem:
„Byla to šťastná náhoda. Přesto – ještěže jsem většinu svého času na cestách.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 12. 2006.