Zita Mudráková: Tip na dobré knížky

Rubrika: Literatura – Doporučení

Hana Andronikova:    Zvuk slunečních hodin 


Opis ze záložky:
Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a následným odchodem Ráchel do transportu se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadá…
 
Můj názor:
Na tohle téma – téma války, lásky, nekončícího lidského utrpení a navzdory tomu nutnosti a touhy žít, jak je vidět, nebude nikdy napsáno všechno. Proto jsem tuhle knihu četla prozatím dvakrát a ještě několikrát, jak se znám, budu. Hana Andronikova to zvládla bravurně. Tolikou dávku přesného vyjadřování, nádherných opisů Indie, člověčenství a tak dále není až tak lehké dostat do knihy, aby z ní byla kniha kvalitní. Palec nahoru!

Peter HØEG:     Cit slečny Smily pro sníh

Román dánského autora je strhujícím příběhem, téměř thrillerem, ženy pocházející z Grónska, žijící v Dánsku. Smila se zaplete do složité utajované akce dravých krkavců v lidské kůži a krkolomným způsobem se snaží tajemství rozmotat, přičemž nasazuje všechno. V příběhu lze najít všechno: ekologický aspekt, lásku, nenávist, prachy a nic než prachy, tajemného grónského červa, jenž se zavrtává do kůže, sveřepost křehké ženy, vštěpenou jí kdysi svéráznou grónskou matkou…
 
No nic, vezměte knížku do ruky a nepustíte ji. Naruší vám chod života, neboť se vám nebude chtít jít ani spát, než ji nepřečtete. Bohužel, za jednu noc to nebude. Palec nahoru!

Paolo Coelho:    Záhir 

Ke jménu Coelho jsem četla spoustu výhrad, přesto však v něm lze najít pokaždé něco, v čem se „nacházíme“. Že ne?
 
Několik výpisků:
…viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.
 
…Důležité je dál si tříbit vidění světa, sdělovat své životní zkušenosti.
 
…Co je to Protekční banka?
-   Dám ti příklad: vím, že ty jsi někdo, kdo půjde nahoru, jednou budeš mít velký vliv. Vím to, protože jsem byl kdysi jako ty, ctižádostivý, nezávislý, poctivý. Dnes nemám tu energii jako dřív, ale chci ti pomáhat, protože nemůžu nebo nechci ustrnout, netoužím stát se penzistou, láká mě tenhle zajímavý boj, jímž je život.
 
-   Začínám dávat vklady na tvůj účet – tyhle vklady nejsou v penězích, ale v kontaktech. Představím tě té a té osobě, usnadním určitá jednání. Ty víš, že mi něco dlužíš, přestože to nikdy nevyžaduji zpátky.
-   Až jednou…
-   Přesně tak. Jednou tě o něco požádám, ty můžeš odmítnout, ale víš, že mi něco dlužíš. Uděláš, co chci, já ti budu pomáhat dál, druzí budou vědět, že jsi loajální člověk, budou ukládat na tvůj účet – další kontakty, protože tenhle svět dělají kontakty, a nic víc.
 
…lidé se ze všech sil snaží, aby si nevzpomněli, aby nemuseli přijmout nesmírný magický potenciál, který mají. To by totiž rozvrátilo jejich uspořádaný svět. Nemají odvahu, aby následovali své sny a znamení. Je možné, že odtud pramení ten smutek?
 
…Nevěřím na léčivou moc utrpení a tragédie; k těm dochází proto, že patří k životu, a nesmíme na ně pohlížet jako na trest.
 
…Psaní je jedna z nejosamělejších činností vůbec. Podívám se na neznámé moře své duše, vidím, že tam existuje několik ostrovů – myšlenek, jež se rozvinuly a čekají na prozkoumání. Nalodím se tedy na svůj člun zvaný Slovo – a zamířím k tomu nejbližšímu.
Kniha se píše, spisovatel je pouhý zapisovatel. Nikdo neví, proč ho proud donesl právě k onomu ostrovu, a ne k tomu, kam toužil doplout. A stále znovu mě překvapuje, že i jiní lidé ten ostrov hledali a nalezli v mé knize. To, co spisovatel považoval za samotářskou práci, se stává mostem, člunem, prostředkem, na němž duše putují a dorozumívají se. Ve vzácných chvilkách pochopím, že také má duše není sama.
 
…Když přede všemi převyprávíme svůj život, zjistíme nakonec, že většina lidí prožila totéž. Jestli nejsme sami, máme víc sil, abychom objevili, kde jsme sešli z cesty, a abychom změnili směr.
 
…Učitel měl buvola. Napadlo ho, že kdyby se usadil mezi jeho rozestoupené rohy, připadal by si jako na trůně. Když jednou zvíře nedávalo pozor, šel k němu a udělal, po čem toužil. Vtom se buvol zvedl a odmrštil ho.
Když to viděla jeho žena, dala se do pláče.
„Neplač, - řekl učitel, sotva se trochu zotavil. – Bolelo to, ale taky jsem si splnil své přání.“
 
…Za prvé: v okamžiku, kdy se lidé rozhodnou čelit problému, pochopí, že jsou mnohem schopnější, než si myslí. Za druhé: veškerá energie a veškerá moudrost vychází z téhož neznámého zdroje, jemuž běžně říkáme Bůh. Za třetí: nikdo není ve svém soužení sám – vždycky existuje ještě někdo, kdo myslí, raduje se nebo trpí stejně, a to nám dává sílu lépe čelit výzvě, kterou před sebou máme.
 
…Podívejte se na ne. Dívají se na to, co se před nimi osvětlí. Až se vrátí domů, řeknou, že znají Paříž. Zítra asi uvidí Monu Lisu a řeknou, že navštívili Louvre. Neznají Paříž a nebyli v Louvru – udělali jen to, že se projeli lodí a viděli obraz, jediný obraz. Jaký je rozdíl mezi shlédnutím pornografického filmu a milováním? Stejný rozdíl jako mezi pohledem na město a mezi snahou zjistit, co se v něm děje, zajít do hospod, projít se ulicemi, jež nejsou v turistických průvodcích, ztratit se ve městě, abychom našli sebe.
 
…Ve stycích mezi lidmi je nejdůležitější rozhovor, ale dnes už si lidé spolu nesednou, aby rozmlouvali a poslouchali druhé. Chodí do divadla, do kina, dívají se na televizi, čtou knihy, ale už si skoro vůbec nepovídají. Chceme-li změnit svět, musíme se vrátit do dob, kdy se bojovníci scházeli kolem ohně a vyprávěli si příběhy.
 
…Hlas je Energie: proto spojuje lidi jen tehdy, když jsou pro tu chvíli opravdu připraveni. Přesto se všichni pokoušíme násilím situaci změnit – jenom abychom vyslechli větu, kterou jsme nikdy slyšet nechtěli: Jdi pryč. Ten, kdo hlas nerespektuje a přijde dřív nebo později, než by měl, nikdy nedosáhne toho, oč mu jde.
 
…V životě vždycky nastává událost, která způsobí, že se náš vývoj zastaví. Nějaké trauma, zvlášť trpká prohra, zklamání v lásce, ba dokonce vítězství, jemuž dobře neporozumíme, nás nakonec natolik zastraší, že už nejdeme dál. Nevypouštíme šíp, když chceme, nýbrž když „cosi“ shledává, že nastal čas.
 
…Milost si nemůžeme našetřit. Neexistuje banka, kam bych si ji mohl uložit a pak použít, až budu opět v míru sám se sebou.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2006.