Hana Rubišarová: (Ne)mobilní babička

Rubrika: Literatura – Fejetony

Výraz spatřený v její tváři po sdělení této zprávy se mi zjevoval ještě dlouho poté, oči vytřeštěné, ústa dokořán, vlasy postavené hrůzou, takto vypadala má babička, naprostá odpůrkyně veškerého modernismu, když jsem jí sdělila novinu o nápadu předat jí můj starý mobilní telefon z důvodu lepší zastižitelnosti. Po vyřčení obsahu mého sdělení jsem z babiččinné strany vycítila jistý potenciál vydědění celé naší rodiny. Hned, jak se jí podařilo vyjít z překvapení a zorientovat se, spustila nekonečnou řadu slov o těchto, podle ní, šílených věcech, o jejich neustálém vyzvánění, rozmnoženosti, zkaženosti, zkrátka babiččiny výtky by z rovnovážné osy PRO a PROTI rázem udělali kolmici strženou samozřejmě zápornou stranou.
Nedala si říci, neposlouchala mé argumenty obhajující tento fenomén. Jako vždy její tvrdohlavost zvítězila. V tu chvíli nemělo smysl pokračovat ve výměně názorů, muselo se jen čekat na další pokus, ovšem i ten dopadl naprosto stejně.
Po sérii nekonečného dohadování s naší babičkou, jež v životě mobilní telefon neviděla, ale k odůvodnění jeho negativní stránky měla znalostí spoustu, jsme se tedy shodli na nemožnosti úspěchu. Ale z důvodu nutnosti telefonního spojení s našimi prarodiči musel přijít radikální krok.

Příležitost k němu se naskytla hned následující víkend, babiččiny narozeniny. Jednalo se o risk nebo zisk. Já měla jasnou představu o babiččinné reakci po předání daru, na očích mi vyskakoval obrázek jejího zhroucení, následného celoodpoledního trucování ve vedlejším pokoji a doživotního vyčítání a řečí typu: ,,Nemyslete si, že na to šáhnu! Vyhozený peníze! Bude tot u ležet! Zbytečnej krám navíc! Nikdy!“
K mému překvapení se splnila jen část, tedy přesněji řečeno, došlo k polovičnímu zhroucení. Babiččina kolena opravdu poklesla, na chvíli i ztratila řeč, ale nakonec se rozhodla, že každý má v životě dostat svou šanci, a tedy i její mobilní telefon.
Ze začátku na sebe hleděli oba dva z četné vzdálenosti, ale po chvíli jsem ji donutila alespoň k pokusu o pochopení správného ovládání nového přístroje. Myslím, že granát by babička v ruce držela s menšími obavami.
Po půlhodině vysvětlování, jehož výsledek spočíval v umění příjmout hovor a možná i zavolat, odložila mobil do vedlejšího pokoje a stále trochu otřesená se připojila k oslavám.

Při mé další návštěvě mi babička už u dveří kupodivu vesele sdělovala své pokusy s telefonováním. Radost z počátečního umění ovládat alespoň trochu tento malý ,,zákeřný“ stroj měla obrovskou váhu, nepřemýšlela nad tím, komu se vlastně chce dovolat, hlavně, aby to někdo zvedl. Takto probíhal první týden jejich společného soužití.
Dnes už je tomu měsíc a můžu řící, že babiččina chuť porozumět malému telefonku dohnala její iniciativu až k touze přijímat sms zprávy. Něco málo pochytila, i když stoprocentní jistotu u tohoto aktu stále nemá. Při mém rozhodnutí potěšit ji krátkou zprávičkou se špatnost tohoto nápadu potvrdila téměř do minuty. Po odeslání mi obratem začal zvonit telefon a na displeji vesele blikal nápis Babička. Představa, že má pramáti dokázala přijmout sms zprávu a ještě mi zavolat nazpět, ve mně vzbuzovala upřímný pocit pýchy.
Jaké překvapení, když se po zvednutí sluchátka ozýval z reproduktoru pouze zvuk televizních novin a šumění. Došlo mi, že babička zřejmě v zápalu přijmutí zprávy omylem zmáčkla vytáčení, a tak jsem tedy hovor ukončila a mobil odložila. Ovšem ne na dlouho. Tento koloběh se opakoval totiž ještě čtyřikrát a pokaždé se nikdo neozýval. Až při posledním zazvonění jsem už zřejmě křičela hodně nahlas, protože se mi konečně podařilo přivolat vyděšenou babičku, jež mi oznámila, ať už jí v životě nepíšu, jelikož ona je z tohoto stroje psychicky v koncích, a to jeho neustálé pípání a houkání ji akorát děsí. Maličko se uklidnila po mém ujištění, že její přání akceptuji a respektuji.

Opravdu již žádné zprávy raději nepíši, což nemění nic na situaci, že mi babička (ne)volá i nadále alepoň třikrát týdně. Nicméně stále věřím a doufám, že se jednoho dne alespoň částečné symbiotické soužití mezi nimi vytvoří a až zvednu sluchátko, ozve se mi z druhého konce místo televize babiččin pozdrav. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 01. 2007.