Otevřená diskuze k článku DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ?

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Otevřená diskuze k článku  DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ? Vaše názory budou zveřejňovány v pořadí, ve kterém mi dojdou do e-mailové schránky. Pokud bude potřeba zaujmout k diskuzi operativně nějaké stanovisko, pokusím se to udělat současně s právě zveřejněným názorem.  
Pavel Loužecký

                      „Buďte ochotní udělat první krok, i když bude jen malý."

► Vlasta Čudanová, 7.1.2007

Dobrý den, vážený pane Loužecký.
 
Dnes jsem opět "zabrousila" na Vaše stránky. Přečetla si Váš "údiv" nad tím, jak málo lidí se pro téma informační společnosti nadchlo.
 
Můj názor je tento: Lidé převážně "spí". Tedy chovají se jako stroje bez své vlastní vůle, která znamená, že:
1. Jsem zodpovědná/zodpovědný za svůj život
2. Jednám podle této zodpovědnosti
 
Pochopitelně, že míra uvědomění si sama sebe není u každého z nás stejná. A pokud si neuvědomujeme ani sami sebe, pak mnoho věcí nechápeme (či zdánlivě chápeme různě, což znamená špatně). A právě z tohoto stavu nevědomí plyne, že pokud si ani sebe neuvědomujeme (nechápeme ani své vlastní pohnutky a konání), pak nejsme schopni změny stávajícího řádu.
 
Proto se domnívám, že nejprve je třeba začít (školit se) na úroveň uvědomění si sama sebe, své podstaty a míry svobody (respektive nesvobody), která je "klíčem" k našemu probuzení a schopnosti probudit volní Já, které pak řídí to, co stroj pod pojmem ČLOVĚK rozumíme.
 
Opět je třeba začít U SEBE. To je :
 
1. Uvědomovat si v každém okamžiku odpovědnost za sama sebe a svůj život.
2. Jednat podle tohoto uvědomění.
 
K čemu jsou výše uvedené věty? Pouze k tomu, abych mohla odpověděť na Váš "údiv" proč tak málo lidí chce změnu. Lidé prostě "spí".  A jen někteří se čas od času probudí (jako třebas já:-)) a začne je zajímat CO CHTĚJÍ. A teprve od otázky CO CHCI? se může začít odvíjet cesta uvědomění si sama sebe. Pak konání v tomto smyslu opět podle schématu:
CO CHCI ?
CO  PRO TO UDĚLÁM ?
Tato cesta ke svému sebeuvědomování, zodpovědnosti a jednání vede k osvobození člověka, to jest že ze stroje se stane člověk vědoucí a svobodnou bytostí.
A na takovéto cestě se může takový člověk buď zabývat jen sám sebou, anebo zahrnout do svého života i vládu nad ostatními, ovšem opět s charakteristikami: Zodpovědnost, konání a uvědomování si konání a zodpovědnosti.
Jistěže cítíte, jaký úkol si člověk, rozhodnutý vládnout ostatním, bere na svá bedra. Ostatně sám jste to vyjádřil tím, že jste napsal, že Vy nejste z těch, který by mohl něco takového (ve smyslu zavedení do života) řídit a vést (masy lidí). Pak jste tu těžkou úlohu připsal na bedra novinářům. Jenže, jak určitě sám cítíte, tudy cesta nevede. 
Já vidím jedinou možnost realizace informační společnosti a to je "Princip 100 opic". Určitě jste již slyšel, četl atd. tento pojem. Jak ale uvést tento princip ve spojení informační společnosti do života? Je pochopitelně určitě několik jiných možností, ale já navrhuji tuto: 
A. Výcvik 100 (či více:-) jedinců, kteří by se naučili konat vědomě, zodpovědně a ve smyslu zvoleného cíle skupiny = informační společnosti.
B. Zaznamenávat (každý jedinec) si výsledky procesu vědomého konání. 
C. Podrobovat průběžně analýze toto konání a udělat společné závěry skupiny ve smyslu snahy dobrat se pochopení jednání. Pochopení znamená, že na základě společného sdílení budou všichni ve skupině chápat jednu věc stejně. 
Stručně řečeno: A+B+C aplikované u několika jedinců (nemusí jich být sto) dokáže vytvořit model jak se stát svobodným člověkem v informační společnosti. Pochopitelně, že jedinci, kteří by tento model vytvořili, jsou přirozenými vůdci všech ostatních, neboť v průběhu jejich tvorby modelu by se zcela zákonitě přidalo více lidí, zvláště kdyby se tento průběh tvorby modelu medializoval, a tak zcela přirozeně dojde naplnění "Principu 100 opic" a tím tedy zcela "jaksi přirozeně" k realizaci modelu informační společnosti. Ovšem je třeba si uvědomit, že zřejmě by se tento model asi hodně v rukou těchto tvůrců změnil, oproti Vámi nastíněnému záměru. Proto je třeba nejprve jasně definovat  HODNOTY informační společnosti, aby CÍL skupiny byl zcela jasně POCHOPEN všemi jedinci, kteří by se CVIČILI ve svém osobním životě konat podle hodnot informační společnosti. 
 
A nyní jsme se tedy dostali k základní příčině "neúspěchu" prosazení onoho projektu informační společnosti: Postrádá hodnotu významu pro život jedince. Chybí tedy cíl, který by řekl, CO SE do jaké doby změní, v porovnání se stávající situací, pokud se informační společnost uvede do reálu a za jakých předpokladů se mohou tyto změny podařit, a popsat také charakteristiku změn v přístupu jednotlivců ke svému životu, to je těch, kteří budou v informační společnosti žít (jejich role a postoje).
 
Přeji pěkný den a též super rok 2007
Vlasta Čudanová

POUTNÍK:   Demokracie = věc soukromá?
   
viz samostatný článek v POZITIVNÍCH NOVINÁCH ze dne  20.9.2005
(16) ■ Petr Podhorský, 10. 9. 2005

Přeju hezký dobrý den!
Mam pocit, že na článek Věc veřejná, který mi přišel jako potřebný, byl ohlas menší než bych očekával. Čím si to vysvětlujete? S pozdravem
Petr Podhorský
petrpodh@seznam.cz

Pavel Loužecký,10. 9. 2005 
  
Vážený pane Podhorský!
Velmi jste mě svým dotazem překvapil. Myslel jsem si totiž, že po tomto článku "už ani pes neštěkne".
Ptáte se, čím si vysvětluji tak malý ohlas na svůj projekt Demokracie = věc veřejná?
Odpověď není snadná. Určitě to bylo hodně zapříčiněno tím, jak jsem tu věc podal .... Byla zřejmě příliš složitá, příliš sofistikovaná, snad i lehce nudná (byť potřebná). Prostě málo strhávala "davy" k nadšení, snad proto, že nebyla zřejmě myšlenkově či realizačně dostatečně uchopitelná. Snad odrazovala i tím, jak primárně vynucovala na lidech OSOBNÍ ANGAŽOVANOST, že přímo apelovala na jejich VLASTNÍ AKTIVITU, chtěla po nich, aby se vyjadřovali se k určitým otázkám a hodně o nich přemýšleli ....
Myslel jsem původně, že se mi podaří stmelit pár vizionářských nadšenců, kteří řeknou: JÁ DO TOHO JDU!, ozvou se s tím, že se pak spolu někde sejdeme a domluvíme další konkrétní kroky.
Jenže lidé se v dikuzích jen více či méně pozitivně vyjadřovali k obsahu projektu, a téměř nulově ŠLI PO VĚCI, PO JEJÍ PODSTATĚ A HLAVNÍM ZÁMĚRU: to jest NĚCO NOVÉHO ZAVÉST, VYZKOUŠET A NABÍDNOUT TO VEJŘEJNOSTI JAKO HOTOVÉ ŘEŠENÍ. Není prostě v silách jednoho člověka to všechno dotáhnout do konce ....
A já sám navíc nejsem tím vůdcem, který dokáže hřímat z tribun, který je schopen strhnout davy a přimět je k činu. Já se cítím býti spíše jakými "zapalovačem nadějí", ukazatelem směrů, tvůrcem nápadů, vizí a nových myšlenek .... Ale to zřejmě nestačí.
Pevně věřím tomu, že jednou se i my k INFORMAČNÍ DEMOKRACII dopracujeme (neboť mimo naši republiku už je tato věc v plném proudu). Ale "náš lid na to není dosud zralý", aneb spíše - jak praví klasik - "Lidi na to serou!" To není povzdech "moudrého nad nemoudrými", to je prostě realita. Máme všichni ještě příliš mnoho starostí sami se sebou, se svými peněženkami a dobýváním hmotných statků, než abychom se chtěli zabývat jakousi pofidérní informační demokracií.
Já jsem však pozitivní optimista: sice se toho sám už zřejmě nedožiju, ale NAŠE DĚTI URČITĚ! :-)
Pavel LOUŽECKÝ
(15) ■ Otto Kail, 16.5.2005

Prakticky reálné je oslovit, nebo podpořit t.zv. neparlamentní, ale zavedené politické strany. Je velká šance, pokud by se spojili do koalice. To je reálné zvládnout v čase před volbami.
Jinak zase opakování nedůvěry voličů, díky podivným podporám medií a agentur zjišťující předpokládané výsledky a vlivově formulací a načasováním působící zpětně na výsledky a strategii voličů. Jinak souhlas.
S pozdravem Otto Kail
 
(14) ■ Ctirad Pánek, 13.5.2005

Milý pane Loužecký,

všichni se občas pozastavíme nad nějakým výrokem politika, nad zprávou o připravovaném zákoně a nebo nad nějakou tou lumpárnou mezi poslanci či senátory. Zamyslíme se, občas se rozčílíme, ale nakonec to necháme plavat.
Demokracie je věcí veřejnou a veřejnost by se mela vyjadřovat k veřejnému životu. Do uskutečnění projektu permanentního referenda uplyne ještě mnoho vody ve Vltavě, ale přesto by bylo dobré, kdyby naši páni poslanci věděli pokud možno často, co se nám líbí či nelíbí. Pan profesor Milan Zelený sice v Českém Dialogu tvrdí, ze naše současná vládnoucí elita si našla nový způsob zacházení s pravdou - totiž prostě ji ignorovat. Ale kapička po kapičce nakonec vyhlodá i do kamene díru, tak proč by neustálé, časté připomínky a náměty občanů nemohly občas vyvolat pozitivní reakci dokonce i u otrlého politika?

Když jsem se probíral internetovými stránkami parlamentu, našel jsem tam seznam e-mailových adres téměř všech poslanců. Na adrese www.psp.cz/sqw/email.sqw  je lze najít. Jsou tam téměř všichni - adresu pana Grosse jsem ale postrádal. Takže: s trochou snahy lze vytvořit listiny se jmény poslanců různých politických stran, kterým lze hned za tepla napsat svoje mínění k danému tématu. Jestli to budou číst je otázkou, jestli o tom budou uvazovat je šancí. A proto neváhejme a pišme. Ale pozor - některé antivirové a antispamové programy v počítacích izolují všechny zprávy, které mají více adresátů. A proto doporučuji dát si trochu víc práce a posílat naše připomínky jednotlivě.

S pozdravem Ctirad Pánek
(13) ■ Vladimír Kulíček, 11.5.2005

Vyjádření k záležitosti APEL-systém:  Stává se, že stojíme-li před novým úkolem, poznáním, nebo v našem případě projektem, vybaví se nám mimovolně, bez našeho přičinění nějaký výrok, heslo nebo stará zkušenost. Stalo se mi to po přečtení projektu APEL, který jinak evokoval moje sympatie.  CESTA DO PEKEL JE DLÁŽDĚNA DOBRÝMI ÚMYSLY.
1-Nejsem odborník na podobné projekty,ale technik z oblasti výzkumu a vývoje. Byl projekt předložen  specialistům např. p.Ješovi, Jefimu Fištejnovi, Ivanu Medkovi, Jiřímu Pehemu, Rudolfu Battěkovi apod.?? Co oni na to ??
2-Vše je založeno na Internetu. Kolik ho má lidí?  30% ?? Ano, za 2-5 let to bude třeba  60-70%, ale nebudou to v globále, až na výjimky, lidé starší, kteří si místo počítače raději koupí novou pračku, protože ta současná jim dělá z prádla držkovou polévku.
3-Uživatelem Internetu bude hlavně mladá a střední generace, odchovaná minulými obdobími, vedená v asertivním duchu a ptající se vždy  „co za to ?“. Obávám se, že obětavců ochotných pracovat zadarmo na záležitosti výhledového charakteru bude málo.
4-Pokud se vyskytnou,půjde spíše o vzácnější elitu, jak naznačují stávající připomínky.
5-V tom případě se rozvine tak obsahově široká diskuse s rozporuplnými stanovisky, že vznikne jakýsi dort, který upekl pejsek s kočičkou podle Karla Čapka.
6-K úsměvu mě přivádí představa, že stávající parlament a senát si odhlasují svůj zánik, protože APEL systém nahradí.
    Nejsem pesimista, ani optimista, obojí představuje krajní extrém. Považuji se tímto za realistu. Moc lituji, jestliže moje vyjádření dopadlo jinak, než bylo očekáváno. Různých obdobných pokusů bylo v minulosti mnoho, promítly se do množství malých stran, ale vliv bez ohromných prostředků nejen intelektuálních, ale i finančních,neprosadily. Odborníci vědí své.
     Přesto má snaha APEL moje sympatie.Fandím jí. Víc udělat nemohu. Plíživá pauperizace důchodců dokáže své. Tak držím alespoň palec. Hodně zdaru!!!
Vladimír Kulíček
(12) ■ Blanka Kalinová, 5.5.2005

Právě jsem si přečetla článek vydavatele Pozitivních novin p.Loužeckého a diskuzní příspěvek prezidentky Nadace Olgy Havlové. Musím říci, že autorova myšlenka jak uchopit a realizovat uspořádání věcí veřejných tak, aby lidé už konečně pochopili, že demokracie je opravdu věc veřejná, člověka okamžitě nadchne. Jenže se tu okamžitě řetězí příliš mnoho kdyby a ale.  Já se stále ze všech všech sil snažím býti optimistkou, i když mé zkušenosti jsou pesimistické. Ovšem žít v tom marasmu, kde lež, zlodějna, podvody, neupřímnost a lest je všudypřítomná, to člověku bere sílu k čemukoliv. Celá naše politická garnitura je naší ostudou. To člověk jen zírá a nevěří vlastním očím, co vidí, a uším, co slyší. Už teď mám problém, jak vyřeším příští volby. Takže když pak někdo jako pan Loužecký přijde s takovým nápadem, tak srdéčko zaplesá, že existuje ještě někdo, kdo smysluplně přemýšlí a má snahu získat pro zveřejněnou myšlenku co největší okruh lidí. Pravda je, že by to chtělo větší mediální platformu. Pár nadšenců by se snad přece jen našlo.
I když uvedený projekt je na dlouhá léta, uznávám, že začít není nikdy pozdě. Možná se podaří rozdmýchat jiskřičku naděje a po čase usilovné práce se věci obrátí k lepšímu. Chci tomu věřit.
Blanka Kalinová
(11) ■ Leona Horáková, 4.5.2005

Vážený pane,
báječné nápady se rodí v báječných hlavách.  Pro výběr nových politiků navrhuji volit osvícené jedince, jejichž schopnosti vnitřní integrace jsou na takové úrovni, že nebudou vtaženi do kruhu mocenských her. Pravda je, že se těžko někomu podaří přesvědčit osvíceného jedince, aby šel toto činit.
Vhodnější tedy bude zařídit, aby celý národ byl osvícený, pak původní obyvatelé politických postů odpadnou zcela samostatně.Přeji Vám štěstí
Leona Horáková
(10) ■ Olga Wister, 3.5.2005

Milá redakce a vážený pane Loužecký!
 
Už od konce minulého roku jsem pravidelnou denní čtenářkou vašich Pozitivních novin a nedalo mi to, abych dnes nezasedla a nenapsala vám pár řádků, ve kterých bych vám ráda vyslovila pochvalu i obdiv, co všechno Vy a Váš tým autorů stačíte dokázat. Vaše noviny jsem si oblíbila proto, že jsou vlastně něco, co jsem již mnoho let hledala a konečně našla – noviny s pozitivním nábojem.
Velmi mi zaujal, pane Loužecký, Váš víc než zajímavý projekt VPU a ten se vlastně stal toho příčinou, že jsem se rozhodla Vám napsat. Každý kdo trochu myslí a přečte si podrobně celý projekt, musí dojít k závěru, že ten člověk, který ho napsal, to myslí se svou zemí a budoucími generacemi upřímně.
Ráda bych se Vás, pane Loužecký, zeptala, proč nedostane takovýto projekt větší pole působnosti - více místa ve sdělovacích prostředcích. Vždyť si to v plné míře zaslouží a neměl by, pro momentální apatii národa, někde zapadnout. Přinejmenším by se mělo o něm vědět jako se ví o podpisové petici „Zrušme komunisty!“, kterou podepsalo již na desítky tisíc lidí i lidí významných.
Vaše myšlenky si neméně zaslouží  pozornost právě proto, že cesta tohoto projektu ukazuje  možný způsob, jak "mistrům na propagaci lží‘‘, kterými skutečně komunisti mnoho desítek let byli a stále jsou, konečně a hlavně bez násilí zamknout ústa. Vždyť ani v dnešní době, kdy každý si pravdu může najít  !!a to ihned!!, nejen v domácích sdělovacích prostředcích, ale díky internetu i ve světě. Ani v této nové době se nestydí lhát o tom, jak jim stoupá počet nakloněných hlasů. Český člověk však dobře ví, že pouze díky spoluobčanům, kteří  k volbám zkrátka nejdou, se tím až stalinsky disciplinovaným voličům-komunistům nahrává na smeč. Mnoho slušných lidí za minulého režimu zažilo křivd a bezpráví tolik, že dnešní  mladé  generaci se nebude chtít ani věřit čeho všeho byla komunistická strana schopna. Kolik lidí nám již dnes nikdy neřekne, jaké hrůzné metody za vlády komunistů  prožili, protože ti lidé již nežijí.   
Nevím, jestli si můj dopis v záplavě jiné korespondence přečtete,  nemusí se navíc zdát pro vaše noviny dosti pozitivní, ale věřte mi, jestli chcete dál psát o věcech pozitivních, tak  je třeba také postupně vyčistit řadu negativit, které stale zatarasují cestu všemu pozitivnímu.
Ta "‘sanerizace‘‘ - asanace  je  třeba právě pro  budoucí generace, aby již skutečně žila ve více pozitivní zemi, než v které  jsme žili my  a  to bych jim  ze srdce přála.
Například udělat vše proto, aby se o tomto projektu dozvěděl co nejširší okruh našich lidí, kteří to myslí doopravdy upřímně. A proč vlastně jen našich, vždyť tenhle model by jednou mohly převzít další země a skončilo by se s nechutnými šarvátkami různých politických stran, které prvořadě sledují své zájmy, jak a co nejrychleji si naplnit své kapsy.  
  
Srdečně Vás zdravím a přeji jen to dobré.
 
Olga Wister
prezidentka Nadace Olgy Havlové, Švédsko
Vážená paní  Wister,
velmi Vám děkuji za Vaše povzbuzující slova na adresu tohoto projektu i POZITIVNÍCH NOVIN. Je pro mě velkou ctí, že se k němu vyjadřuje také osobnost nad jiné povolaná, která toho tolik vykonala pro naši republiku a spoluobčany.
Na Vaši otázku "proč nedostane takovýto projekt větší pole působnosti - více místa ve sdělovacích prostředcích" se těžko hledá uspokojivá odpověď. Snad proto, že se ho dosud neujala řada známých osobností, jejichž jména by mohla přitáhnout pozornost veřejnosti a jejich prostřednictvím i médií, možná proto, že není až tak přímočaře revoluční v nastíněné cestě, byť se tak na první pohled tváří.
Informační revoluce je bezesporu mediálně "nudnou záležitostí" proti záběrům z komunistické prvomájové manifestace na Letné. Ona totiž hledí příliš "dopředu", neuchopitelně daleko a nepřed-stavitelně široko .... A dnešní divák-čtenář-posluchač přeci potřebuje akci, vzruch, příběh a trochu zvířátek na závěr, jinak jeho pozornost okamžitě upadá pod hranici "koláčové sledovanosti".
Víte, kdy se v téhle zemi něco změní? Až do toho vstoupí nějaký multimilionář, udělá z toho mediální show, zakoupí desítky známých tváří a nakrmí stovky nejrůznějších typů médií inzertními milióny. Pak si možná lidé uvědomí, že se něco děje a třeba i lehce pozdvihnou obočí, aby v kruhu rodinném kriticky zafilozofovali, co je to zase za novou superstar ... Bez peněz to prostě nepůjde!
A když se neujme projekt DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ? Tak bych měl v zásobě ještě jeden nápad. Navrhuji, aby Česká televize zavedla do hlavního vysílacího času dvakrát až třikrát týdně cyklus desetiminutových dokumentů pod názvem PAMĚŤ NÁRODA, v nichž by - ale opravdu pravidelně - očkovala do lidí pravdivé pohledy na historické události, které tuto zemi a její lid jak hrdinně naplňovaly, tak i myšlenkově deptaly. Lidé by si měli jejich prostřednictvím dlouhodobě, sebekriticky uvědomovat, čím vším jsme prošli, kde je prapodstata našeho češství, co nás formovalo i deformovalo. Mělo by se prostě více pracovat s naší hrdostí a smyslem pro čest, zakukleným hrdinstvím a touhou po spravedlnosti, a my sami bychom měli vnímat sebe sama v hledáčku dějin a říkat si: Kam jsme se to jen dopracovali.
Pavel Loužecký
(9) ■ Ctirad Pánek, 2.5.2005

Milý pane Loužecký,
sleduji více nebo méně pravidelně tu krásně se rozvíjející diskusi na toto téma a velice mne těší, že všechny příspěvky obsahují mimo skeptických připomínek a kritiky nemožnosti projektu především pozitivní náměty a připomínky - přesně tak, jak se to v Pozitivních Novinách patří.
Pan Zdeněk Pistora se zamýšlí nad problémy, které by přineslo takzvané permanentní referendum. Máte pravdu, taková instituce by znamenala opravdovou demokracii (vládu lidu v původním smyslu tohoto slova) a omezila tu neomezenou moc politických stran a politiků z povolání, kteří řídí náš stát podle vlastního uvážení a většinou podle zásady "musí to být dobré především pro mne". Důkazem toho, že je to schůdná cesta je Švýcarsko. V této zemi chodí lidé téměř každou neděli k volebním urnám, aby se vyjádřili k nějakému zákonu nebo zemskou či kantonální vládou položené otázce formou referenda. A přesto, že se tento nástroj používá velmi často, obyčejní švýcarští voliči se na řízení jejich státu intensivně (volební účast téměř vždy nad 30 procent) podílejí už několik desítiletí.
Tak proč by to nemělo fungovat u nás - přes počítače nebo nějak jinak ?
S přáním mnoha úspěchů 
Ctirad Pánek 
Vážený pane Pistoro,
 
když jsem si přečetl Váš níže uvedený názor ( 8 ) na tento projekt, rozhodl jsem se, že se pokusím vyvrátit Vaší zbytečnou starost, zda si staří lidé poradí ve volebních místnostech s elektronickým hlasováním. Mohu Vás ujistit, že rozhodně ANO! Ono totiž elektronické hlasování není žádnou novinkou ani v Německu, kde se doposud nesetkalo  s potížemi jakéhokoliv druhu. Čímž se jen potvrzuje to, že v nedaleké budoucnosti bude tento druh voleb rozšířen i do dalších zemí včetně Česka a stane věcí zcela normální.
Rád bych se zmínil také o Anglii, kde šli s elektronickými volbami ještě dál. Prvního května 2003 mělo možnost  zúčastnit se místních voleb 1,5 miliónů voličů  a přitom mohli zůstat sedět doma a volit si v pohodě v křesle u Internetu. Jiní mohli volit pomocí SMS nebo digitální televize. Telefonickým průzkumem se ukázalo, že většina Britů dává přednost tomuto druhu voleb.
Dále si dovolím upozornit, že elektronické hlasování není tak úplně novou myšlenkou posledních let –  například v Holandsku mohou volit pomocí automatů ve volebních místnostech už třicet let!
Ale vraťme se k našim západním sousedům – do Německa. Úplně první volby s elektronickou volbou proběhly ve volebních místnostech v roce 1999, a to do Evropského parlamentu. Bylo to  pouze zkušebně v Kolíně nad Rýnem a Düsseldorfu. O tři roky později  2002 bylo do voleb Spolkového sněmu nasazeno již 1500 elektronických automatů v pěti spolkových zemích Německa, a dnes už je tento způsob voleb zaveden ve větší části celé země.
Jestliže české stařenky a stařečkové budou výjimkou a tato forma hlasování pro ně bude těžko zvládnutelná (čemuž nevěřím), tak přeci není nikde psáno, aby tito lidé nemohli dostat možnost volit lístkovou volbou. Nemuseli by nikam chodit, jen by si vše v klidu doma zakřížkovali a odeslali ke sběrným urnám. Nemyslíte, že by i tímto způsobem stoupla tolik toužebně očekávaná účast ve volbách? Něco podobného se v Německu dělá zcela běžně, takže když nejste v čase voleb doma, můžete si již dopředu odvolit poštou a klidně odejet na dovolenou. Proto se také  asi od roku 1947 nemění celkový průměr zúčastněných německých občanů ve volbách a pohybuje se kolem 80%. Češi by mohli Němcům se svými slabými 50% podobnou volební účast jen závidět.
Takže i na tomto "problému", který by se mohl zdát některým pesimisticky naladěným čtenářům jako neřešitelný či obtížně řešitelný, je názorně dokázáno, že pan Loužecký má naprostou pravdu, a já si ho dovolím znovu odcitovat: Zkusme nepitvat se v důvodech PROČ BY TO NEMĚLO FUNGOVAT, ale zamýšlejme se spíše nad tím, JAK TO UDĚLAT, ABY TO OPRAVDU FUNGOVAT MOHLO.  Nevím sám proč, ale mám takový pocit, že tohle motto je pro nás Čechy jako vyšité! Nikoli pustit se do práce, ale vymýšlet důvody, proč to nemohu udělat. Že by se jednalo o typicky českou mentalitu?
 
Václav R. Židek
toho času doživotně žijící v Kolíně na Rýnem v Německu
(8) ■ Zdeněk Pistora, 29.4.2005

Vážený pane Loužecký,

Přečetl jsem Váš článek a neodpustím si pár připomínek.
Tento typ názoru (já jim říkám "všechno špatně, chceme nový začátek") se v různých intervalech vyskytuje již od roku 1990. Vidím za tím snahu některých skupin, které v politické soutěži neobstály získat ještě další "opravnou" možnost.
Ačkoliv na lidi ve vedení politických stran mohu mít nejrůznější názory, přesto mi systém volné soutěže idejí reprezentovaných těmito stranami připadá jako nejlepší realizovatelný. Já si opravdu nepřeji, aby se zástupci mnou volené strany (= ODS) za mými zády dohodli s komunisty, že "v zájmu
politické kultury tedy ta majetková přiznání zavedeme". Ať se v Parlamentu hádají, ať se tam klidně i poperou, od toho je tam máme. A nepředpokládám, že by komunistický volič byl ve vyšším zájmu ochoten akceptovat dohodu s ODS o zavedení přímých plateb u lékaře. Prostě, přiznejme si, zájmy různých skupin jsou různé, někdy i protichůdné a je na jejich představitelích v Parlamentu, aby si to tam "vyhádali".
Vámi navrhované "permanentní referendum" by sice bylo příjemné a velmi rád bych ho akceptoval, ale neumím si představit jeho praktickou realizaci. Představa osmdesátileté důchodkyně zaškrtávající volební formulář na obrazovce počítače je mi dost vzdálená.
Nicméně za jednu věc Vás chci pochválit. Ačkoliv Váš názor nesdílím, je mi sympatické, že jej chcete prosazovat v politické soutěži. Ano, tak to má být. Sežeňte si dostatečnou voličskou podporu a hurá do boje! Třeba nás i porazíte. Ale nenechte se svést na ty různé třetí cesty sociálního inženýrství, které prosazují neúspěšní a zhrzení pravdoláskové.
S úctou
Zdeněk Pistora, Praha
Vážený pane Pistoro,
když jsem před týdnem psal svůj článek o DEMOKRACII, byla to výhradně moje iniciativa a moje potřeba a touha zaujmout určitý postoj k tomu, co se dnes kolem nás děje. Nemám za sebou žádnou skupinu lidí, nejsem organizován v žádné straně, v politice se vůbec neangažuji a veškeré informace o mně jsou veřejně dostupné.  (to jen na vysvětlenou odkud jsem se "vyloupl" a kdo "za mnou stojí").
   Patřím do velké skupiny obyvatel tohoto státu, kterým není lhostejné to, co se v naší společnosti děje, a zároveň se řadím i do té druhé, nepoměrně menší skupiny lidí, kteří mají jasnou představu, co by se s tím dělat mělo a dalo.
   Tím, co prezentuji ve svém článku, v této diskuzi i v souhrnném INFORMAČNÍM MATERIÁLU, chci dosáhnout jediného: vyburcovat lidi, kteří se dokáží alespoň částečně ztotožnit s ideou INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI a INFORMAČNÍ DEMOKRACIE, aby se spojili a začali připravovat funkční model, jak toho dosáhnout.
  
Zcela nepochybně k tomuto cíli vede řada více či méně vhodných cest a můžeme spolu (a s desítkami jiných) dlouze diskutovat, která z nich je správnější, rychlejší, operativnější a já nevím co ještě. Bojím se však, že se na těch cestách bez pomoci odborníků stejně "utopíme" ve stovkách problémů, které musíme chtě nechtě řešit a vyřešit, protože bez nich se prostě nehneme smysluplně dál. Utopíme se, pokud na to budeme sami a pokud nezískáme pro tuto myšlenku širokou podporu veřejnosti.
Já chápu, že není možné změnit náš politický systém za rok, za dva ..., a nahradit ho plynule něčím novým, revolučním, co vypadá na první pohled dokonale. Ale zároveň cítím, že MUSÍME něco vymyslet a udělat pro to, abychom měli alespoň NADĚJI, že se cosi užitečného vyvíjí, připravuje, že na tom pracují "hlavy otevřené" s dobrou vůlí a úmysly čestnými.
   Ani já si dnes nedokážu představit praktickou realizaci "permanentního referenda", protože toho o systému správy věcí veřejných vím velmi málo. Ale to přeci neznamená, že  není potřeba se tím zabývat! Mohu pochybovat o stovkách věcí s tím spojených, mohu pochybovat o sobě a o své roli v tomto procesu, mohu pochybovat o způsobu dosavadní realizace tohoto záměru na stránkách POZITIVNÍCH NOVIN, ale nechci pochybovat o jeho správnosti!
  
Nikdo mi nevymluví, že systémově je princip permanentního referenda IDEÁLNÍM ZPŮSOBEM ŘÍZENÍ VĚCÍ VEŘEJNÝCH. A jestli má osmdesátiletá důchodkyně přijít jednou za čtyři roky do volební místnosti a zaškrtávat tam pracně na nepřehledné a složité "volební plachtě" jméno svého kandidáta, nebo zmáčknout na "volebním počítači" klávesu A, B či C, je naprosto zavádějící problém. Nehledě na to, že než se tento způsob stane někdy způsobem volebním, tak možná dnešní internetově zběhlí čtyřicátníci budou již dlouho pod důchodem.
Ale protože jsem pozitivní optimista a věřím, že tato změna přijde mnohem dříve, a navíc věřím, že se OPRAVDU COSI STANE, tak tomu chci už teď maximálně pomoci - třeba i touto diskuzí.
Takže znovu apeluji na čtenáře:
Zkusme nepitvat se v důvodech PROČ BY TO NEMĚLO FUNGOVAT, ale zamýšlejme se spíše nad tím, JAK TO UDĚLAT, ABY TO OPRAVDU FUNGOVAT MOHLO.
Pavel Loužecký
(7) ■ Jana Stuchlíková, 26.4.2005

SETKÁNÍ

Osoby a obsazení:
Skeptik:           náš nekonstruktivní kritik (negativními zkušenostmi poznamenaný)
Svědomí:          naše optimisticky naladěné svědomí
Systematik:      naše racionální touha po řádu a pořádku
 
Skeptik:          „Tak jsem zase jednou zabrousil na Pozitivní noviny. Pan Loužecký je zřejmě velmi naivní člověk, a to říkám pěkně, protože jeho vize demokracie je podezřele jednoduchá. Myslí si, že když začne každý sám u sebe, všechno se změní. V tomto přístupu vidím jeden velký průšvih. Je to sice velmi pěkné, začít od sebe, ale páně Loužeckého představa je těžce naivní v jeho předpokladu, že každý to má uspořádáno jako on. To znamená čest, slušnost, poctivost a víra ve stejné vlastnosti u ostatních, a to ještě na předních místech pomyslného žebříčku hodnot. Nevim, nevim, ale takových moc není. Vždyť, podívejte se kolem sebe. Vidím tam samé - Chci se mít dobře a je mi jedno jak toho dosáhnu, nejlépe ovšem, když mi pečený holub vletí do huby sám. A když se ten holub náhodou netrefí, postarám se, aby se příště trefil. Lokty na to mám ostré dost. Nějaká slušnost nebo poctivost by mi to jen komplikovala.“
 
Svědomí:          „Aha, dneska máš zase svůj den. Pravdu máš v tom, že lidi jsou opravdu velmi různí. ALE! Ne všichni jsou takoví, jak říkáš, a já vidím velké pozitivum v okruhu oslovených lidí. Pokud vím, o Pozitivní noviny už se ze své podstaty zajímají lidé podobného ražení. Takoví, kteří jasně vidí problémy okolo sebe, dokážou je pojmenovat, přemýšlejí a hledají cestu, která má smysl nejen pro jednotlivce, ale dává příklad i ostatním. Takoví, kteří nepodléhají děsivým scénářům a jejich jadérko je zdravé a silné. Takoví, kteří když řeší problém, začínají vždycky u sebe. Pravda, mohou sem zabrousit i různí jiní, ale ti se vesměs nevracejí, protože zjistili, že krev a katastrofy tady nenajdou a zábava je na ně příliš intelektuální.“
 
Skeptik:            „No, dobře, ale nezdá se ti to trochu donkichotské? Když se představím tu šíři záběru, těch nekonečně mnoho možností, na kterých to může drhnout… A vůbec, co je to ten Apel-systém, je to správný nástroj? Kdoví, co v sobě může skrývat, na první pohled sice vypadá, že by mohl mít hlavu i patu, ale nedá se zneužít?“
 
Systematik:       „Ty Skeptiku jeden, nech toho sýčkování a radši mysli hlavou. Copak to nevidíš, že je to určitý rámec, který má zřetelně racionální jádro, vychází z logiky věci, má v sobě zapracována srozumitelná pravidla, která pokud se dodrží, zajistí požadované výstupy? Že je to systém, který pracuje od obecného k jednoduššímu, až na jednotlivé elementární záležitosti? A co se týče, zneužití, to riziko je přece všude. Zárukou je zázemí, tvořené kvalitními lidmi, kteří mají poctivé smýšlení a zároveň všech pět pěkně pohromadě.“
 
Skeptik:            „Chá, kde bereš tu jistotu, že zázemí toho projektu bude, jak říkáš, kvalitní? Kde bereš tu jistotu, že se tam způsobem sobě vlastním nevnutí tací, kteří se derou jenom za představou vlastního blahobytu?“
 
Systematik:      „Možná se ti to bude zdát naivní, ale věřím, že ti praví je mezi sebe nepustí.“
 
Svědomí:          „Kdyby měli všichni tvůj přístup, milý Skeptiku, nestalo by se nikdy nic, žádná smysluplná změna by nemohla proběhnout, protože takové pochybnosti by každou již myšlenku o změně v zárodku zadupaly. Jakkoli se tento projekt může zdát naivním, je také čistý a obsahuje v sobě víru ve zdravý rozum. Vždyť pokud jsme s něčím nespokojení a chceme to řešit, jako první se ozve naše touha po spravedlnosti, rovnoprávnosti, touha po jasném a srozumitelném fungování záležitostí. A to se také odráží v našem „návrhu řešení“. A že se ti to zdá nereálné, neznamená to, že to nereálné a neuskutečnitelné opravdu je. Přes tvoje veškeré ALE a CO KDYBY nepochybuji o tom, že projekt pana Loužeckého má své místo a určitě stojí za to, aby žil. Ten projekt totiž oslovuje nesmírný potenciál víry ve spravedlnost a řád, který, ať se ti to líbí, nebo ne, má v sobě skoro každý. Jen někteří jej mají hodně hluboko. Nezapomínej taky, že funguje princip „Slova hýbají a příklady táhnou“, takže někteří lidé mohou být osloveni prostřednictvím těch, kterými již slova pohnula.
Takže, pro tentokrát jsi umlčen. Troufám si říci, že nejsem na tebe sám a Systematik je na mé straně. Nepochybuji, že svoje růžky vystrčíš znovu, ale já jsem tady taky, stejně jako ty. A čekám, kdy si to zase rozdáme.“
Jana Stuchlíková
(6) ■ Jitka Dolejšová, 26.4.2005
Projekt Pavla Loužeckého DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ? plně podporuji. Myslím, že je to jediná cesta, jak se dostat ze situace, ve které se český národ ocitl. Je to světýlko na konci tunelu a pevně doufám, že to není světlo protijedoucího vlaku, který převálcuje tuto originální iniciativu. Chce to odvahu, sílu a nadšení. A také vytrvalost.
Výhodou „demokracie po internetu“ je například to, že každý má své místo na slunci, každý může vyjádřit svůj názor, aniž by se musel bát, že mu někdo bude skákat do řeči, neustále ho přerušovat, okřikovat nebo ubíjet rádoby odbornějšími, fundovanějšími a vůbec daleko „lepšími“ názory a argumenty.
Tak jako každý může svobodně vyjádřit, co si o dané záležitosti myslí, tak je také postaven do role pozorného posluchače. To je v osobním kontaktu pro mnohé hrozně moc těžké. Často ve chvíli, kdy nám ten druhý chce sdělit svůj názor, posloucháme jen „na půl ucha“ a mezitím si formulujeme vlastní myšlenky a argumenty, a netrpělivě čekáme, abychom je co nejdříve svému protějšku mohli „vpálit“.
Naslouchat druhému, uvažovat o jeho názorech, o jeho pohledu, a zároveň mít možnost pružně reagovat, bez toho, aby se svolávala dlouhá úmorná neefektivní jednání, možnost vstoupit do diskuze ve chvíli, kdy to uznám za vhodné, navrhovat vlastní řešení, mít svobodu, ale tu opravdovou - to je jen malý výběr plusů tohoto projektu, kvůli kterým určitě stojí za to „jít do toho“. Jde o dobrou věc, která, když vyjde, bude ku prospěchu všech.
Jitka Dolejšová
(5) ■ Sympatizující DĚDA, 25.4.2005
Vážený pane,
přesto že se naprosto ztotožňuji s vašimi pocity a s vaším záměrem na VPU, mám určité pochybnosti již o formulaci tohoto projektu. Aby se v dnešní české společnosti vůbec někdo zabýval nadhozenými problémy, musí být tyto problémy podány naprosto jednoduše. Fungování vašeho Apel – systému bude zajímat jen pár intelektuálů. A pokud si myslím, že se mezi ně s nadsázkou mohu počítat, musím vám jen potvrdit to, co jistě víte sám – že totiž většina z nich (snad můžu říci – z nás) jsou individualisté, jejichž názory jsou naprosto nesjednotitelé. Pro využití této metody můžete vytvořit úzkou skupinu, která bude „moderovat“ získané názory a analyzovat směrem, který jste naznačil. V žádném případě nečekejte v tomto směru silnou veřejnou aktivitu.
Naopak je nutno rozvinout projekt VPU a formou časově a vývojově dávkovaných thezí podle výsledku analýz předkládat veřejnosti variantní návrhy řešení. Aby se i tyto theze staly „stravitelné“ musí obsahovat jasné a konkrétní návrhy. Hlavním úkolem, který by pak mohl vyústit v řešení je vyhodnocení názorů. Aby bylo možno tyto názory jednoznačně kvantifikovat, musí být odpověď na theze maximálně jednoduchá – v podstatě systém ANO / NE.
Děkuji za pozornost, příště zkusím jít dál. Prosím omluvte zatím anonymní podpis.
Sympatizující DĚDA.
(4) ■ PASINGR, 25.4.2005
Myšlenka je to krásná, ale kolik myslíte, že z těch, co "nám" zvolili tuto "vládu", umí zacházet s internetem? Takže oni zase zvolí socialismus a VPU pouze ubere pár procent pravicovým stranám. Až se VPU dostane do parlamentu, tak se podívám, s kým vytvoří koalici a pak se rozhodnu. Nestojím o další US a jiné podobné.
(3) ■ Ctirad Pánek, 25.4.2005
Milý pane Loužecký,
souhlasím s Vaším hodnocením tohoto projektu. Je to šílené, nemožné, nesmyslné a neusku-tečnitelné. Ale z takového hodnocení vycházela spousta minulých iniciativ, které se nakonec staly skutečností, úspěchem. Je opravdu nutné vymanit se z toho dennodenního myšlení, zvednout hlavu a podívat se do dálky. Taková iniciativa si ale vyžaduje vysokou motivaci, spoustu energie, odvahy a vytrvalosti.
Souhlasím dále s Vaší analýzou situace, ale chtěl bych se věnovat jednomu důležitému aspektu celého projektu - totiž komunikaci. Normální člověk se může pravidelně podílet  na diskusi o politice a věcech veřejných:
   1/   v hospodě u piva
   2/   doma komentováním článků z novin a politických pořadů v televizi
   3/   na schůzích politických stran
   4/   čtenářskými příspěvky do novin a časopisů
Body 1 a 2 mají minimální dopad na činnost státu. Aktivita pod bodem 3 by mohla být účinnou, ale stala se vzhledem k jejímu zneužívání v minulosti něčím, co provozují jenom obzvláště otrlí lidé nebo lidé, kteří si tímto způsobem chtějí vybudovat žebříček na cestu do politiky.
Příspěvky do novin a časopisů jsou také neatraktivní, protože je málokdo čte, novináři je nemají rádi a často je strkají někam, kde se dají lehce přehlédnout.
Myslím, že většina lidí, kteří se zúčastňují veřejného života a zajímají se o politiku, má doma počítač, píše e-maily a kouká se do Internetu. Vy jste už navrhl vytvořit určitou platformu pro tuto diskusi. Problémem ale zůstává:
    1/   jak dosáhnout toho, aby se této diskusi dostalo pozornosti těch, kteří za nás řídí náš stát
    2/   jak tyto lidi donutit k tomu, aby se těmi myšlenkami začali zabývat
    3/   jak upozornit ostatní, doposud nečinné obyčejné občany na tuto možnost aktivní spolupráce na řízení státu.
Já sám jsem ochoten v tomto směru spolupracovat a doufám, že ta Vaše iniciativa bude úspěšná v tom smyslu, že aspoň trochu pomůže změnit tu současnou situaci.
Mnoho úspěchů a vytrvalosti Vám přeje  Ctirad Pánek
Vidím, že příznivců šílených, nemožných, nesmyslných a neuskutečnitelných projektů bude mezi námi nemálo, a to mě naplňuje nemístným optimismem.
S Vaším názorem na nezbytnost komunikace naprosto souhlasím: to bude velmi tvrdý oříšek, který se nám podaří zlomit pouze tím, že se tomuto projektu bude dostávat ze všech možných stran patřičné publicity. Jsem si dokonce jist, že publicisté na všech pozicích by měli být jedněmi z hlavních tahounů budoucí INFORMAČNÍ REVOLUCE podobně, jako jimi byli v dobách SAMETOVÉ REVOLUCE studenti a umělci. Podmínky se od té doby velmi změnily, a to, co bylo před patnácti lety zhola nemožné, je dneska naprosto normální.
My totiž nebudeme chtít obracet na tento projekt pozornost politiků, kteří za nás řídí náš stát. To by totiž nebylo vůbec prozíravé a v konečném důsledku efektivní.
My musíme dát co nejdříve dohromady partu NADŠENÝCH NOVINÁŘŮ, kteří si již uvědomili, že mají ve svých počítačích NESMÍRNOU MOC. Vždyť to byli právě oni, kdo fakticky dokázali přinutit - dnes již bývalého - premiéra Grosse k jeho dnešní rezignaci.
A pokud jim rychle dojde i to, že jsou to právě oni, kdo mají šanci totálně změnit politickou scénu a další směrování tohoto státu (a já nepochybuji o tom, že to dokáží), tak se docela určitě zapojí a udělají pro to maximum. Bez nich to totiž nikdo nikdy nedokáže!
Dokonce začínám věřit i tomu, že se najde celá řada podnikatelů, kteří právě teď finančně nestrádají a vyplatí se jim investovat své prostředky (peníze, prostory, technické vybavení) do něčeho tak důležitého a prospěšného jako je tento veřejný projekt, který může změnit budoucnost národa.

Takže si dovoluji tímto veřejně vyhlásit první úkoly: 

1/ Aktivizovat všemi možnými prostředky co nejvíce spřízněných novinářů a dalších mediálně známých a činných osobností a zapojit je všemi dostupnými způsoby do příprav a realizace tohoto projektu.
2/ Dát jim co největší prostor pro jejich vlastní invenci a angažovanost a podporovat všemožně každý jejich nápad, který povede k našemu společnému cíli.
3/ Pokusit se co nejdříve definovat jakási základní pravidla a směr našeho dalšího postupu a ustavit "životodárný PRS" - První Realizační Skupinu, která se bude řízení tohoto projektu aktivně věnovat.
Apeluji tímto na každého, kdo má chuť a potřebu BÝT U TOHO a cítí, že může svou pomocí přispět ke společnému dílu, aby se mi ozval a nabídl svou konkrétní pomoc!
Všechny důležité informace se budete nadále dozvídat na stránkách našich POZITIVNÍCH NOVIN  (a věřím, že zanedlouho i v dalších periodikách celostátního významu).
Pavel Loužecký
(2) ■ Václav R. Židek, 25.4.2005
Když jsem dnes ráno otevřel e-mail a našel tam zprávu od svých nejlepších přátel v Austrálii, uvědomil jsem si dvakrát, jak nesmírně důležité je naplnění projektu „APEL-SYSTÉM  ►  DEMOKRACIE  = VĚC VEŘEJNÁ?“
 
„…s velkým zájmem a velice pozorně jsme si přečetli v PN návrh projektu pana Loužeckého. Jak pěkné by to bylo, kdyby se dal uskutečnit. Současně jsme si ale otevřeli zprávy Českého rozhlasu (tištěné), které nám denně pilně po Internetu chodí. Tam jsme se dočetli, že proti mezinárodní konferenci komunistických stran z celého světa, včetně Severní Koreje, která se konala v sobotu a v neděli v Praze, přišlo protestovat  D E S E T  lidí. Jak uskutečnit projekt, i když velice krásný, v zemi, kde za patnáct let lidé zapomněli, co je to komunismus a jedou raději na chatu?
Jsme z toho smutní, ale takový je náš názor.  Zdraví Tě Jana a Zdeněk“
 
Po přečtení tohoto mailu jsem si ještě jasněji uvědomil, jaké hrozí naší zemi nebezpečí, zůstanou-li všichni Češi tady v Evropě ke všemu, co se děje, apatičtí a nebudou hledat způsob, jak se z toho hnoje dostat. Je moc dobře, že s námi cítí naši krajané až někde u protinožců, ale v první řadě musíme začít každý tady u nás - sám od sebe. A včera se nám naskytla prostřednictvím projektu vydavatele PN Pavla Loužeckého nová velká příležitost.
Projekt  DEMOKRACIE  = VĚC VEŘEJNÁ? bychom neměli v žádném případě přejít jen pouhým přečtením, ale každý by se nad ním měl minimálně hluboce zamyslet. Já osobně ho považuji jako poslední možnost, jak uchránit těžce získanou a dosud velmi křehkou demokracii v České republice, která nemusí vůbec stačit zapustit hluboké kořeny. Jelikož většina veřejnosti upadla do apatie a trudnomyslnosti, bude to stát ještě mnoho času i sil, než se podaří lidi opět vyburcovat a přesvědčit o správnosti myšlenek tohoto modelu.
Tak jako každý začátek, ani tento nebude lehký a bude se muset s postupem doby stále vylepšovat a zdokonalovat, ale hlavní myšlenka by měla zůstat zachována.
Jsem však přesvědčen, že stojí zato vynaložit všechno úsilí  a vydat se cestou tohoto projektu, a tak zachránit, co se ještě dá, hlavně vrátit lidem důvěru v lepší budoucnost, než jakou v této chvíli mají.  
Myslím si, že když se podaří uvést tento model do pohybu a postupem času ho oživit, může se stát vzorem i pro ostatní státy, i když volební účast v těchto zemích (s výjimkou Polska) možná nepadá tak rapidně jako u nás, což svědčí o tom, že" je cosi shnilého v tom našem státě dánském" .
Věřím tomuto projektu a myslím si, že stojí za námahu všech, kteří to myslí se svou zemí dobře, se v něm plnou měrou angažovat.    Václav R. Židek, Kolín nad Rýnem 
(1) ■ Teo Adamy, 24.4.2005
Vážený pane Loužecký,
s opravdovým zájmem jsem si přečetl Vaši výzvu. Mám rád inteligentní bytosti s vlastním názorem a Vy k nim nepochybně patříte. Váš projekt je až geniálně jednoduchý a při prvním čtení mě nadchl. Pak se ozval skeptik, co mi bydlí pod kůží. Namítal, že znechucení politikou a věcmi veřejnými je už tak hluboké, že nebude možné zapojit do systému významnou většinu voličů. Tím by se z projektu stala elitářská záležitost.
Není také možné (podle mého názoru) nastrčit do parlamentu loutky, jež budou prosazovat většinový názor bez ohledu na svůj vlastní a své partikulární zájmy. Neobejdete se bez administrativních prostor, sekretariátu a vůbec všech ostatních přízemních věcí, bez nichž se neobejdou ani standardní politické strany. Na podobném principu mělo fungovat Občanské fórum.
Hezký příklad z historie jsou události po "Francouzské revoluci".  Vždycky se ze sobě rovných vygeneruje nějaký Robespierre... Tenkrát Občané revolucionáři zavrhli i kalendář a pod heslem "Volnost, rovnost, bratrství"  se přes potoky krve přebrodili až k Napoleonovi a obloukem zpátky k Ludvíku XVIII. Vím, že něco podobného u nás nehrozí, chtěl jsem jen upozornit na lidský faktor, jenž vždycky všechny krásné ideály pošlape a usiluje o vlastní prospěch.
Možná by se dala založit klasická politická strana s tímto mechanizmem fungování. Ale jak jste sám poznamenal, jednalo by se pak pravděpodobně o "Cestu změny - second edition" (?)
To, že občané vědí, co nechtějí, přece ještě neznamená, že vědí, co vlastně chtějí. A pokud ano, tak téměř každý něco jiného a jinak.
Bez charismatické vůdčí osobnosti, jež by dokázala přesvědčit nerozhodnuté a nasát do systému politicky netečné, projekt vyšumí do ztracena. Nepolitická politika mi přijde jako utopie. Rád bych žil ve "Slunečním státě", ale obávám se, že je to jen fikce...
Tak vidíte, jaký jsem prodělal bleskový vývoj - od počátečního nadšení z projektu přes pochybnosti až po jistotu, že se nepodaří tyto myšlenky rozšířit natolik, aby je arogantní lídři stávajících politických stran začali brát vážně. Rád se nechám přesvědčit o opaku.
Věřím, že ve Vašem případě není od slov k činům daleko. Ale to by asi chtělo jednodušší vysvětlení principu fungování. Nepovažuji se za blbce a přesto jsem se musel často vracet, abych princip lépe pochopil.
Díky za to, že jste mě na článek osobně upozornil. Jen doufám, že jsem Vás svou odpovědí příliš nezklamal... S úctou  Teo Adamy
 
Díky za Vaše upřímná slova. Věřím, že podobných názorů se na této stránce dočteme ještě mnoho ve spoustě různých obměn. Vůbec se Vám nedivím, že jste k tomuto projektu skeptický, a na druhou stranu jsem velmi rád, že tyto názory zazní veřejně. Čím více jich bude, tím více (doufám) budou čtenáře burcovat ve smyslu: ALE TO PŘECI NENÍ MOŽNÉ - VZDÁT TO BEZ BOJE! MUSÍME NĚCO VYMYSLET, MUSÍME NĚCO UDĚLAT!
Obávám se ale, že nejdříve budeme muset vybojovat BOJ NEJTĚŽŠÍ - BOJ NÁS SAMÝCH SE SEBOU, se svým myšlením, se svojí skepsí, znechucením, možná i pohodlností nepouštět se do zdánlivě předem prohraných bitev.  Pavel Loužecký            PS. I já jsem skeptik, ale "léčím se".

ČLÁNEK 1:   DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ?
ČLÁNEK 2:   ZÁKLADNÍ INFORMAČNÍ MATERIÁL URČENÝ K VAŠIM PŘIPOMÍNKÁM
ČLÁNEK 3:   OTEVŘENÁ DISKUZE K ČLÁNKU DEMOKRACUJE = VĚC VEŘEJNÁ?

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2005.