V občas zapomínaných dobách, kdy duše toužící po cestování směla z rozhodnutí strany a vlády tak nejvýš do Maďarska, případně do NDR, jsem též vycestoval. Do spřátelené DDR. Přepychová škodovka letěla jako vítr po luxusní dálnici, kterou postavil ještě Adolf, a záhy dosáhla bran metropole. Jen se prořítit Berlínem a jsem u jezer, cíle cesty.

Nijak nemiluji pouta zvaná bezpečnostní pásy, a tak jsem je hned za cedulí s nápisem Berlín rozepnul. Tušit tak, co z toho vzejde.

Snad na první křižovatce se mi před kola doslova vrhl policajt. Ještě v tom skoku řval jak tur a já pro všechny případy zapomněl na zbytky znalostí místního jazyka. Muž zákona mne téměř vyvlekl z auta a pokračoval v řevu. Vytáhlá hubená figura, stejnokroj  podivně umouněný, čepice vytvarovaná jako by vypadla z filmu o zlých fašistických Němcích.

Ač to tak zprvu nevypadalo, nepostavil mne se založenýma rukama za hlavou ke zdi. Z jeho hulákání (lítého ryku) jsem pochopil, že nemám asi zapnutý bezpečnostní pás. Kdo mohl tušit, že tak má být. U nás to vyhláška v uzavřené obci nežádala. Kravál se stále stupňoval a já pochopil, že zaplatím strašnou pokutu. Dokonce padla i zmínka o její výši. Tři marky. V hlavě rychle zapracovala má kalkulačka: Tři marky, to bude nějakých devět korun. Podal jsem strážci zákona jakoby nažehlenou desetimarku a s gestem arabského šejka pravil. „Also Gut!“

Doslova zkameněl, a když se škodovka rozjížděla, měl jsem pocit, že na té křižovatce zůstane už stát na věky. Loni jsem jel kolem té křižovatky znova. Na chodníku stál stařičký umouněný penzista a zasmušile s přivřenýma očima pozoroval vozovku…

Taková zapadlá hospoda

Žízeň je prevít a občas člověka přivede do podivných situací. Jako třeba v té dočista zapadlé hospodě na samém kraji malého města. Nic moc útulného, poněkud zatuchlý odér a hospodská již na první pohled „samá ochota“. Po delší době se zvedla od řvoucí televize a prý cože si dám.

Vyprahlé hrdlo nebývale toužilo po pivu, a tak vyzněla i objednávka. Než babice došla k pultu, stačila mi sdělit, že to tady stejně zavře, a že se nemá zapotřebí honit. Nevymlouval jsem jí ono rozumné rozhodnutí, ale doufal, že mi ještě dříve stihne natočit kýžený nápoj. V regále za výčepním pultem stálo několik matných nádob, kterým znalci říkají štucly. To jsou takové ty půllitry z tenkého skla a bez ucha.

„Jé, paní hostinská,“ vyjeknu radostně. „Nenatočila byste mi do  štuclu?“

Sekla po mě krhavým okem.

„Ty jsou jenom na dvanáctku!“

„Tak príma, dejte mi dvanáctku.“

„Dvanáctku nevedu,“ odsekla ta dobrá žena a z regálu vytáhla klastický půllitr.         

Těsně vedle pípy na zdi visela bronzová plaketa. Snad z dob první republiky. Představovala skupinku spokojených jedinců kolem sudu a nad nimi stojícího hostinského. Nad idylickým výjevem se skvěl starý státní znak a pod ním v reliéfu vyvedený nápis: Symbol československého pohostinství. Bronzový hostinský se na plaketě usmíval. Jakoby poněkud ironicky…