Od dívčího deníčku k divadelní premiéře Deníku Leošky K. (1)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| 1. část Jak to začalo a podzim 2006 v Praze Začalo to nevinně. Někdy na počátku 80. let za mnou do Švýcar přicestoval z bývalého ČSSR můj deník z 55.let. Obyčejný černý sešit byl celý popsaný neúhledným, kostrbatým písmem. Záznamy 10letého, ale už probuzeného děvčete, byly naškrábané inkoustem a obsahovaly drobné, dnes už pozapomenuté dívčí příběhy z domova a ze školy. Některé působily žertovně, jak jinak, ale co bilo do očí a co na mne po prvních několika  stránkách nalehlo s obrovskou silou, byl podtext zdaleka ne jen bezstarostných dětských řádků. Překvapilo mě, nakolik politická situace zatěžovala dětskou duši a nakolik už tehdy tahle holka „měla jasno“; jak moc si přála, aby existovala jen jedna pravda, kterou by nebylo třeba skrývat, ale kterou by mohla třeba vykřičet do světa. Nebo méně poetičtěji – vykřičet na celý dům, tak aby se toho ihned nechytil domovní důvěrník nebo domovnice a nebyl malér. Záznamy, které pak už coby Deník Leošky Kutheilové vyšly v nakladatelství Škvoreckého, a které pak odvysílalo v podání Jaroslavy Tvrzníkové i rádio Svobodná Evropa, byly vlastně portrétem doby a jejím odrazem v dětské duši. Po Sametu vyšly i v Praze a na dvoukazetu fy AudioStory je namluvila Hana Maciuchová. Jednou jsem se probudila s pocitem, že ještě nebylo řečeno všechno, že tu svou Leošku a bráchu Karla slyším a že by mohli o té době ještě ledacos vypovědět. |
| Jaro 2004 - jaro 2006 Hru jsem napsala takříkajíc v jednom tahu. Ti, kdo píší, což je dnes téměř každý, mi dají za pravdu, že stav tvořivosti je stav jakéhosi vytržení. Má různou intenzitu a různou dobu trvání. Od sotva několika vteřin, kdy člověk cítí, že to užuž má, užuž uchopil... až třeba po dobu několika měsíců úporného hledání. Je to stav posedlosti, kdy člověk nepotřebuje jíst a spát a vše, co ho z tohoto stavu vytrhuje a odvádí, ho zlobí a ruší. Dosud jsem se mohla spolehnout sama na sebe, ale teď, když byla hra hotová, to teprve začalo. Jak přesvědčit nějakého dramaturga, že je to práce dobrá? Že stojí za to, aby se do ní investovalo? Brzy jsem zjistila, že bez řádných a vlivných konexí nemám naději. Přinejmenším v Praze. Doposud jsem vždycky prorazila bez známostí a chtěla jsem to dokázat i tentokrát. Oslovila jsem nazdařbůh oblastní divadla. Některá neodpověděla vůbec, jiná by dokonce hru ráda vzala, ale... Jedním z divadel, které se Deníkem Leošky K. vážně zabývalo, bylo Divadlo F.X.Šaldy v Liberci. Tetelila jsem se štěstím. Dramaturg, který hru přijal, bohužel krátce nato z divadla odešel. To bylo zlé. Naštěstí byl pro Deník natolik zaujat, že ho doporučil dál, a dokonce do Prahy! |
| Praha, březen 2006 Divadlo U Valšů v budově Život 90 v ulici K. Světlé jsem neznala a první návštěva platila jemu. Hrála se Benefice Ljuby Skořepové, Stará bába tančí, a měla už asi 40. reprízu. A štěstí mě neopouštělo, hru totiž režíroval Akram Staněk, který se s obrovským zanícením ujal i Deníku. Ujal – to v této fázi znamenalo, že hru několikrát pročetl a udělal si první představu. Po předchozím hledání a přešlapování to byl docela pokrok. Méně nadšená jsem byla divadlem samým, většinu jeho návštěvníků tvořili totiž senioři. Tomu jsem se nemohla divit, divadlo je součástí instituce Život 90, která se věnuje „aktivnímu stáří“, ale já jsem přece Deník psala pro mladou generaci! S tím se ovšem – aspoň zatím – nedalo nic dělat. Následovalo několik schůzek s režisérem a dramaturgyní Petrou Kohutovou z Karlových Varů, kterou Akram Staněk přizval ke spolupráci. Brzy jsem viděla, že moje hra dostává nový „akční“ rámec, což rozhodně nebylo na škodu. To jaro se mi z Prahy odjíždělo nerado. Měla jsem pocit, že hra zůstala rozpracovaná, a když odjedu, po mně potopa, jako už mnohokrát předtím. Teď jsme mohli nadále spolupracovat pouze mailem. |
| Lucern, duben-září 2006 Těch šest měsíců se mi zdálo doslova nekonečných. Čas od času jsem sice hovořila s Akramem Staňkem, ale o tom, jak skutečně hra pokračuje, jsem měla stále zoufale málo zpráv. Konečně počátkem září přišla mailem nová podoba hry. Petra se držela mého textu, ale zbavila ho literárního nánosu a dala mu dramatickou podobu. Jsem spokojená, pokud autor vůbec může jistého stavu a stupně spokojenosti dosáhnout. Z mojí verze vypadla smyšlená postava kumpána, která Leošku s její pajdou všude provázela, a nahradila ji Lea po letech. Lea, která s radostí a občas s dojetím malou Leošku pozoruje, doplňuje a komentuje. To je to zásadní, divím se, že mě to nenapadlo hned. Dialogové hříčky a gagy, samy o sobě vtipné a pěkné, ale příliš statické, doplnil děj, o němž jsem netušila, jak vtipně jde přepsat z mé literární předlohy do té dramatické. Je nejvyšší čas, protože jestliže má být premiéra uvedena do konce roku, musejí se už začít hledat a oslovovat herci. Role hlavní hrdinky, malé Leošky, padla na Lenku Novotnou, neznám ji a nemohu se dočkat, až ji uvidím hrát. Zatím zkouším z Lucernu lámat Ninu Divíškovou pro druhou hlavní postavu staré Ley, která by měla celý příběh zastřešit svými vzpomínkami. Divadlo dnes nemá právě zelenou, s nedostatkem finančních prostředků se potýká vedení i herci. Šetří se na všem, od propagace, přes výpravu až po honoráře. Herci jsou vytížení na maximum, ti mladší mívají ještě i druhé vedlejší zaměstnání a často jsou nuceni sedět na několika židlích najednou. Nina D. sice ráda přijala roli, ale už teď je jasné, že se jí bude muset přizpůsobit termín zkoušek – s Deníkem má totiž ještě čtyři další premiéry... Štěstěna nám ale přece přála. S Ninou přijala roli učitelky Kašparové i Adéla Kačerová, (tu znám především z jejího vystoupení s Janem Kačerem v Lyře Pragensis ze hry Jedu k mámě, už tehdy mě překvapilo, jak se dá biografická četba zahrát), a z Karlových Varů, kde byl rozpuštěn divadelní soubor, se režiséru Staňkovi podařilo přetáhnout některé herce k nám. Potřebovali bychom jich aspoň o jednoho, o dva víc, ale na to nejsou finance! |
| Praha, začátek října 2006 Rozhodli jsme se pojmout Deník jako hru dvou generací. Jak naše dětské hrdiny, tak i dospělé, učitelku a rodiče, hrají téměř třicátníci. Je vždy trochu trapné, když dospělí herci mají hrát děti, Akram Staněk se tedy rozhodl nic nepředstírat. A tak je třeba žák fousatý, právě jako když hraje dědečka ve 2.jednání. Jediná Nina, která hraje starou paní Leu po letech, je skutečně z té starší generace. |
| čtvrtek, 26. října Dopoledne začalo tiskovkou. Tedy mělo. Když jsem se dostavila nervózní a řádně nažhavená do divadla, nadopovaná vším, co jsem o hře chtěla sdělit, nebyl tam nikdo, snad kromě přestárlé paní pokladní. Nebýt toho, že jsem potkala 27letou produkční divadla Katku Krobovou, která mi věnovala hodinku svého času, nevěděl nikdo nic. Katka hraje současně v poloamatérském souboru, který momentálně hostuje v Divadle Na zábradlí a je něco jako pravou rukou celého divadla. Slíbila pro mne připravit tzv. Smlouvu o dílo a současně mi předala konečnou verzi hry. Konečně! Přiklonili jsme se nakonec k mému již osvědčenému názvu, Deník Leošky K. Teď už se bude vybrušovat jen tu a tam větička během zkoušek. Ale kdy začneme? Každý je plně zaměstnán, buď ještě v jiném divadle, v reklamě, dabingu nebo v rádiu, Vojtěch Efler, který bude hrát bráchu Karla, dokonce ještě jako učitel. Dát za těchto podmínek dohromady fermana, tedy rozpis zkoušek, se zdá téměř nemožné. Katce se to podaří, jen hojné poznámky upozorňují, kdy který herec musí odejít ze zkoušky dřív, popřípadě se nemůže dostavit vůbec... to aby Akram na místě zešedivěl! Zešedivěl? To je málo! To aby se zrovna zbláznil! Ale to už zvonil zcela nepostradatelný mobilní telefon a A.Staněk se ubezpečoval, že jsem se snad, probůh, nedostavila na tiskovku, která se odkládá... |
| pátek, 27. října, křest Vltavěnky a 1. čtená zkouška Deníku v divadle |
| pondělí, 30. října, tisková konference v Divadle 90 U Valšů Dialog mezi divadlem a novináři? Ale kdepak! Přišli sice ctihodní zástupci novin a časopisů, a říkám-li ctihodní, myslím především na jejich zjevnou únavu a šediny. Ti mladší a pružnější měli asi nějaké důležitější akce, než je právě kultura. Sedím za předsednickým stolem mezi ředitelem divadla a režisérem na jednom konci a oběma produkčními, herečkou Vandou Hybnerovou a režisérem M.Krobotem na druhém, a nechce se mi věřit, že tihle unavení redaktoři před námi by ze sebe skutečně vykřesali nějakou jiskru, a hlavně měli vůbec zájem a chuť o něčem informovat. Zalituju, že mě nenapadlo pozvat někoho z PN, ale to už nelze dohonit. Katka Krobová se velice zdatně ujímá slova, představuje slibné nové projekty, premiéry a změny v Divadle 90 U Valšů, ale to by spíš kámen probudila k životu. Jsou to změny podstatné. Nejen v té 90, která přibyla do názvu. Pro mne a celý náš tým je nejdůležitější, že se divadlo rozhodlo hrát i večer pro normální večerní publikum. Že tedy už nezůstane jen divadlem s odpoledním představením pro seniory. A že je to myšleno vážně, dokazuje hned nová premiéra Davida Auburna, „Důkaz“, kterou režíruje Miroslav Krobot. Dostávám slovo. Představuji nejdřív svoji prvotinu a pak i hru, která podle ní vznikla. Zmiňuji se i o tom, že jsme se rozhodli zachytit pozadí doby, atmosféru 50. let, která se odrazila i na duši dítěte; onen prolhaný svět dospělých, který dětem hrozil pokřivením, ztrátou jistot a orientace. Teď konečně se probouzí jedna redaktorka a s uraženým, „Já se pokřivená necítím“, vztekle odchází... Cítím se jako zpráskaný pes. Atmosféru uhlazuje zkušený Akram Staněk, redaktoři opět vplouvají do oparu zdvořilého nezájmu. Dotazy? Abych nekřivdila, jeden snad padl, hned na to se všichni s ulehčením chytají sklenky a obložených chlebíčků. Spěchám na schůzku a rozhovor s Petrou Haasovou, která mě čeká před kavárnou v Bílé Labuti. Konečně si mohu vydýchnout, popovídat – tentokrát opět o Vltavěnce. Petra přečetla během dvou dnů polovinu knížky, hoří zájmem. Ach, jaký je to rozdíl od placených redaktorů od novin! Povídáme si dlouho. Petra je sama začínající autorka, nejraději bych jí doporučila do některého nakladatelství, na něž by se moha s důvěrou obrátit – ale existuje takové? |
| čtvrtek, 2. listopadu Krátká schůzka s nakladatelem Alešem Ledererem. Domluvili jsme se, že Vltavěnku nabídne rozhlasu, prý to „nebude problém“... Možná by se dalo využít i stávající nahrávky ve studiu Macana pro slepce, je přece škoda krásný přednes Jana Kačera a Niny Divíškové nepředat dál. Mám s podobnými sliby své zkušenosti, ale třeba p. nakladateli křivdím? Odpoledne jsem byla nucena vzdát se schůzky s dramaturgyní a spoluautorkou Deníku Petrou Kohutovou a vydat se na Říp, ke hrobu svých drahých. Železnicí je cesta do Ctiněvsi, podle vyprávění první usedlosti, kde se zastavil praotec Čech, cestou do pekel, jedeme tedy s přáteli autem. Pod Řípem to fičí jako vždy v tenhle dušičkový čas. Venkovský hřbitůvek je ale udržovaný a čistý, není tu co ukrást a ještě si ho neoblíbili žádní vandalové. Jen květináče vichr převrátil a rozházel do všech světových stran. Rododendron, který jsem před pár lety zasadila do čela hrobu, se stále drží, těší mě, že každoročně objevím nová poupata čekající na jaro. Tak ještě navrším kopeček hlíny, aby ty ledárny přežil... |
| pátek, 3. listopadu V 9 hodin ráno začínám den ve studiu soukromé televize Kabel Plus krátkou reklamou na 2.vydání Vltavěnky. Jedu do studia tramvají nervózní a unavená, navíc se mi z krku nepodařila dostat zaseknutá šlupička jablka. Tak jen nekašlat, nepropadnout pocitu, že se udusím. Je krutá zima. Kupodivu se netopí ani v tramvaji, v teplém měsíci v září až protivně vyhřáté. Vystupuji. Tak tedy hlavně nekašlat... V té chvíli sebou tramvaj trhla prudce dopředu a nazpátek a voština v hrdle taky, ruk-cuk, a byla venku. Chválabohu! Natáčelo se mi skoro vesele a s přehledem. Odpoledne nečekané volno. Hlavní hrdinka Lenka leží s teplotou. Jestliže nebude moct chodit delší dobu na zkoušky, hrozí odložení premiéry. Místo ní by se prý improvizovaly Hovory s publikem. Před očima se mi rázem zjeví nedávná tiskovka... Pěkný trapas! Abych přelstila obavy, snažím se využít čas a zařídit na Deník nějakou reklamu, třeba v novinách Prahy 1, tam mi ji přece přislíbili už začátkem podzimu! Na to, abych uvedení hry prosadila třeba v ČT, jsem malá ryba, ale což ji aspoň zachytit na kameru tak, aby byla divadlu k dispozici, kdyby se naskytla příležitost? To by přece nebylo špatné! Produkční divadla Zuzana M. se zdá nadšená. Slib, že zavolá Martina L. z televize Prima se mi přesto vymámit nepodařílo. Že by to nadšení mělo háček? Mám neblahé tušení... Jednání s ČT Ostrava o natáčení mého dílu „Přeplavu i Dunaj“ do dokumentárního seriálu Luďka Navary, Útěky železnou oponou, je na dobré cestě. Dnes v noci přiletěl ze Států brácha, který se má natáčení zúčastnit coby hlavní hrdina. Napsala jsem o jeho útěku přes Dunaj v 63.roce krátký dokument. Jako všechno, i tento námět a scénář bylo velmi těžké bez protekce umístit a prosadit, vyjádření „dobré, bereme“ se střídalo s tím, že „bohužel...“ Nakonec se to tedy podaří. Teď ještě rychle vypnout telefon, aby bráchu nenapadlo zavolat někdy k ránu! |
| sobota, 4. listopadu Také dnes herecká zkouška odpadá. To neznamená, že by se nepracovalo. Vyjasňují se dekorace s Václavem Rapkem a výprava s Kateřinou Kroupovou. Na nečekané přání nakladatelství Eroika rychle vybírám pro časopis K-revue ukázku z Vltavěnky. Naštěstí se vším takovým počítám, vím přece, že se dělá jen to, co právě hoří. Na internetu mě čeká příjemný mail od Václava Židka a Aleny Heinové, tak pěkné povídání o mé Vltavěnce a autogramiádě si snad ani nezasloužím! Díky, přátelé! Vyjíždíme si do Černošic. Obdivuji český les, české břízky. Ten les je zase úplně jiný než lesy okolo Lucernu, je mému srdci bližší. Tady se dá potkat i kaneček, nemluvě o zajících a srncích. V duchu čtu K.V.Raise a slyším biblické „To je ta krajina medem a strdím oplývající...“ |
| neděle, 5. listopadu Večer na premiéře D.Auburna, „Důkaz“ v Divadle 90 U Valšů. Je to první večerní premiéra v tomhle divadle. Hra mě zajímá mj. i proto, že to stěžejní v ní je vztah dominantního otce a dcery – téma, které řeším ve výpovědi „Můj otec s velkým O“, zařazené do Vltavěnky. Současně vypovídá o duševním vykolejení a osamělosti, kterými se platí za výjimečnost a genialitu. Hra je velmi dobrá a hlavní představitelka Vanda Hybnerová skutečně vynikající. Po premiéře jsem i s mužem pozvaná na slavnostní raut, posezení s režisérem a herci a s vedením divadla. Z Miroslava Krobota se vyklubal okouzlující společník stejně jak z Martina Pechláta. Ráda bych se na něj podívala do Divadla v Dejvicích. Posezení se trochu protáhlo. |
| pondělí, 6. listopadu Konečně se mi podařilo předat provozní divadla kontakt na Martina L. z Primy! Představuji si, že by divadlo mohlo filmový záznam využit a nabídnout jako svou reklamu. Chci toho snad moc? A chci to snad jenom pro sebe? Odpoledne v Divadelním archivu v Celetné. Tady jsou uloženy i moje hry, které se umístily v soutěži Alfréda Radoka. Má to výhodu – dramaturgové a režiséři si tu mohou vybírat nápady na příští divadelní sezónu. Aspoň tak mi to bylo kdysi řečeno, když jsem k umístění v archivu dávala souhlas, jenže to má opět, abych tak řekla, „český“ háček. Už mi zapomněli sdělit, že souhlas k nahlédnutí a studiu takových prací je třeba dát i písemně. Tak proto se od 98.r. nikdo ani o jednu z mých prací nezajímal! Prostě ani nesměl! Zlobí mě, že se vše dělá tak nějak napůl. Spousta nápadů je báječných, ale nejsou dotažené do konce! |
| úterý, 7. listopadu Karel Trinkewitz, grafik, básník a publicista a velký obdivovatel Vltavěnky, především její rozšířené části „Můj Otec s velkým O“, na mne od začátku, kdy práci ještě v syrovém stavu dostal do ruky, velmi naléhá, abych román nabídla nakladatelství Vitalis k vydání do němčiny. Nakladatel Stalfellner, sám lékař, je prý pro tenhle román ten nejvíc povolaný! S tím souhlasila i šéfredaktorka Vltavěnky. Zkusím to, jen aby to nedopadlo jako kdysi s novelou Romance pro Žoržínu. Zaplatila jsem překlad a nakladatelství, které mělo o práci zájem, zatím zkrachovalo. Takové vis major mne ale potkává až trochu moc často. Na schůzku do Vitalisu jedu s nadějí a Vltavěnkou vonící čerstvostí a novotou. Ochlazení přichází naráz. S kým že to mám schůzku – snad s dveřmi? Sekretářka mě přijímá mezi nimi upjatě a pootvírá jen tak na škvírku, abych se snad jako jezinka přece jen nevecpala dovnitř. Ne, necpu se. Předávám doporučující dopis, CD, knihu... tzv. schůzka netrvá déle než jednu minutu... a odcházím. Ale co jsem čekala - dnes, kdy slovo ztratilo váhu? Rozvoj nových médií současně způsobuje úpadek prózy, především románové. Literární kritika se transformovala v reklamu. To se zas projevuje a odráží v chování nakladatelů, škrcených distributory a trhem, chápajících literární dílo jako zboží.. Vzpomínám si na někdejší vyjádření Radovana Holuba v LN, že totiž intelektuálové trpí „chorobou světlonošů“, domnívají se, že společnost musejí osvítit, ale často jsou pouze nudní. Na nějaké hlubší úvahy není prostě doba. Snažím se, aby byla v textu zastoupena i básnická funkce jazyka, pracuji s nápovědou a zamlčením. Představuji si, že dobrý čtenář by měl být schopen domýšlet a číst mezi řádky, tak jako by zase autor měl umět pracovat i s nenapsanou, „spolknutou a zamlčenou“ větou. Dnes je toto vše označováno za „náročnou“ literaturu, lidé uvyklí číst jednoduché slogany přestávají takovému textu rozumět. A tahle tzv. „náročná“ literatura zas vyžaduje nakladatele ochotné dát jí potřebnou podporu a reklamu. Do módy se tak dostává určitá povrchnost, ale to už ze mě možná hovoří zase ono „světlonošství“. Pokračování... |
| Srdečně Vás zveme na odpolední představení komedie |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |
 |
Milan Markovič |
 |
Helena Štáchová |