Austrálie - můj osud (4)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Obdivovat krásu Sydney se dá z mnoha stran, ale nejkrásnější objevování, a až překvapující krása tohoto přístavu, je určitě od moře z připlouvajících lodí. Nejprve se nad obzorem objeví australská pevnina, a jak se loď blíží, ta pevnina narůstá, až už jsou vidět stromy a hlavně skaliska Dover Heights, která se mohutně pnou do výše a moře do nich mocně, ale marně buší. Útesy jsou divoké a nikde ani živáčka, člověk má dojem, že ta Sydney musí být hrozně mrňavá, když už jsme tak blízko a nikde nic, a pak loď projede mezi sydnejskými hlavami (Sydney Heads) do zálivu, a před vámi se najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku rozprostře celý záliv s městem. Mrakodrapy, sydnejská Opera a Harbour bridge. Sydney je opravdu krásná, skoro až čarovná, ale jinak než Praha.
Zatímco Sydney je čarovná svým mládím, půvabná svou polohou na vodě a sympatická svou přívětivostí a přátelstvím, Praha je magická věkem, začarovaná staletími a architekturou. Dalo by se říci, že obě města čarují, ale každé na svém protipólu, a všechna ostatní města celého světa leží někde mezi nimi a marně se snaží přiblížit jednomu nebo druhému vzoru ....
Jenže my jsme z celé krásy Sydney neviděli vůbec nic. Letadlo přistálo brzo ráno na starém letišti, kde na nás čekaly autobusy, a ty se sydnejskému městu pečlivě vyhnuly a promotaly se ulicemi s mrňavými baráčky až na okraj celého rozlehlého konglomerátu čtvrtí, a pak se vydaly ven do širé australské krajiny. Už když jsme projížděli mezi domy, zmocnilo se nás všech rozčarování z těch neomítnutých přízemních domů a u mě, profesionálního řidiče, přímo nechuť k našemu novému prostředí. Vždyť se tu jezdí vlevo! Jediné, co mě potěšilo, když jsme projížděli podle prodejen automobilů krásně vyzdobených praporky na rozlehlých prostranstvích, byly ceny aut. Vystavená auta se pyšnila na předních sklech nakreslenými nápisy jako dep. $12, dep. $8 a podobně. S úžasem jsme s Frantou do sebe šťouchali a mnuli si ruce, že jako máme v kapse už nejméně na dvě auta. Každý sám! Teprve později jsme zjistili, že zkratka dep. znamená zálohu, a že celkové ceny jsou mnohonásobně vyšší, a i tak se jedná jen o stará a ojetá auta. Jenže v té chvíli jsme to nevěděli a ukrutně se radovali. I přes tuhle radost mě ten hrozný nezvyk jízdy vlevo tak otrávil, že kdybych měl možnost, sedl jsem zpátky do letadla a odletěl zpět do Vídně.
Venku z města byl pohled na krajinu ještě horší. Tráva šedivá, spasená až ke kořínkům a nikde ani stromeček. Občas z té hrůzy trčely jednotlivé mrtvé stromy a vzpínaly své suché větve jako výčitku k nebesům, jako odumřelé prsty a ruce nešťastných obrů, zasypaných až nad hlavu do té mrtvé krajiny. Příkopy kolem silnice byly po obou stranách plné smetí a odpadků, že jimi přetékaly. Všude se válely papíry, plechovky a hlavně láhve od Coca-Coly. Později jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Řidiči aut, ale i cestující, prostě vyhazovali odpadky za jízdy z oken a nikdo se nad tím nepozastavil, natož aby to uklízel. Po několika hodinách nám bylo všem jasné, že autobusy nás nevezou na druhý konec Sydney, ale někam daleko za město. Jelikož si každý v autobuse myslel, že umím anglicky, byl jsem vyzván, abych se zeptal řidiče, kam vlastně jedeme a kdy už tam budeme. Zformoval jsem si opatrně otázku v hlavě a propletl se uličkou dopředu. Pomalu a zřetelně jsem pak odkoktal svůj výtvor muži za volantem. Nečekal jsem, že porozumím z jeho odpovědi všemu, ale když na mne spustil to stakato naprosto neznámých zvuků, bylo mně jasné, že neporozumím mnoho. Vždyť jsem tomu člověku nerozuměl ani slovo! Takže když skončil, řekl jsem slušně „I see“ a znovu opakoval svou otázku. To ho trochu zaskočilo, ale teprve když se celý rozhovor odehrál třikrát, tak ten dobrák pochopil, že mu nerozumím a jal se odpovídat pomalu, slovo po slovu, jako se mluví na batolata. To už bylo trochu lepší a nakonec jsem pochopil, že musíme urazit 270 mil a budeme v místě zvaném Bonegilla. Trochu to se mnou otřáslo, ta vzdálenost, ale teprve když jsem se podělil o informaci s ostatními spolucestujícími, mi došlo, že to je ještě dál než jsem si myslel...vždyť to bylo v mílích! Mnoho lidí mi tuhle zprávu nevěřilo. To není možné, říkali, ale jak plynula hodina po hodině a my míjeli jedno městečko za druhým, zmocnila se nás všech zoufalost a jistota, že to možné je.

Krajina venku pořád stejně neutěšená, bez lesů, jen s holými kopci a městečka jak vystřižená z divokého západu, dokonce i s osedlanými koňmi, uvázanými u dřevěných zábradlí dřevěných chodníků. V poledne jsme u jednoho takového zábradlí zastavili i my a řidič s úsměvem naznačil, že bude oběd. Odvedl nás dovnitř, do předem připraveného sálu, kde jsme ten oběd měli dostat. Většina z nás se ale nejdříve hnala na záchod, takže tam byl takový nával, že ženské stály frontu i na chodbě. My muži jsme to neměli o nic lehčí, protože naše toaleta měla jenom tři mísy a žádný žlábek. Zajímavé bylo, že u jednoho pisoáru chyběly i dveře a místo nich visela mezi veřejemi plastiková záclona, takže močící muž ji jen odhrnul a močil vlastně z prahu dovnitř. Teprve když na mne přišla řada, jsem pochopil proč. Ve vykachlíkované místnůstce chyběla mísa a uprostřed podlahy zela malá díra odpadní roury, tedy něco jako turecký záchod, ale bez šlapek pod nohy. Pokud jste se do otvoru přímo netrefili, hrozilo, že vám moč postříká nohy.
Zůstal jsem tedy stát mezi veřejemi jako všichni přede mnou a snažil se, aby mé boty zůstaly suché. Když jsem byl v nejlepším, tak se za mnou ozval hrozný řev. Otočil jsem hlavu a uviděl statného Australáka v klobouku, jak nadává. Z celého toho řevu jsem rozuměl jen dvě slova, a to džízus krájst, ale že mně ten člověk nadává mně bylo jasné hned, jak jsem se otočil, abych dokončil svůj čin úlevy. A nejen, že nadává! Mé oči přejely celkem náhodou po stropě a tam jsem to uviděl. Sprchovou hlavici. Močil jsem do sprchy! V tu ránu mi bylo jasné, co ten člověk říkal, i když jsem mu nerozuměl...určitě to bylo něco jako...co to sem vozej za dobytek? Svoloč jedna emigrantská!...
Do Bonegilly jsme dorazili k večeru. Musím říci, že australská organizace byla skvělá. Během slabé hodinky jsme byli všichni, ze všech pěti autobusů, ubytováni. Dostali jsme s Frantou dvoulůžkový pokoj se vším vybavením od skříní až po polštáře a deky. Toalety a sprchy byly však společné, i když každý pokoj měl umývadlo. Ten večer jsme toho už moc nestačili, pouze večeři v obrovské jídelně, která nikomu nechutnala, protože bylo skopové, a na to Češi nejsou zvyklí. Po večeři se rychle zešeřilo a všichni jsme si šli lehnout. Měli jsme toho všeho za poslední tři dny plné zuby.

Ráno jsme se probudili brzo. Mnoho našich krajanů nemohlo dospat a běhali po chodbách jako splašení. Dlouhé dřevěné baráky se chvěly vším tím shonem a sprchy bublaly horkým deštěm. Šli jsme na snídani, která byla anglická se spoustou slaniny, vajíček a klobás, a tak jak nám večeře nechutnala, tak snídani jsme ocenili. Pak jsme si šli prohlédnout tábor. Bylo to vlastně malé dřevěné město s vlastní poštou, úřadem práce a obchodem se smíšeným zbožím, kde jsem si koupil za 40 centů krabičku cigaret. Tábor byl rozlehlý a jeho jednotlivé čtvrtě dřevěných ubikací měly svá anglická jména, která neměla co dělat s lidmi, kteří tam bydleli, protože v každé té čtvrti bydlela jiná národnost, takže člověk slyšel snad všechny evropské jazyky kromě angličtiny....

V deset hodin nás, nově příchozí, shromáždili na trávníku před pracákem, kde bylo narychlo postavené dřevěné podium, na kterém sedělo vedení tábora a český tlumočník. To byl zřejmě utečenec z roku 1948, který mluvil česky velice dobře, ale do překladů se mu už vloudily občasné anglicismy jako...na pracovní úřad s sebou přineste tlumočníka...To mezi přítomnými vyvolalo smích, ale já jsem věděl, že to překládá doslovně z anglického „to bring“. Franta do mne šťouchal a šklebil se.   „Vidíš, za pouhejch dvacet let tady člověk úplně zblbne...“
Kdepak by nás tenkrát napadlo, že se dá zblbnout mnohem dříve, a ne každý, kdo se naučí anglicky plynně, bude i dobrý tlumočník.

Na tom shromáždění nás vedení tábora informovalo, že můžeme v Bonegille zůstat jak dlouho chceme, chodit na speciální kursy angličtiny, a hlavně na pracák, kde nám časem seženou práci a umístění kdekoliv v Austrálii, dle našich oborů. Vláda nám každý týden poskytne deset dolarů, z kterých si zase osm strhne za ubytování a stravu...rychle jsem si spočítal, že by mně zbylo tak akorát na cigarety…Jinak se po táboře a okolí můžeme potulovat jak chceme, přičemž platí, že všichni musí být zpět úderem desáté večer. To bylo vlastně jediné omezení, ale tvrdé, protože kdo se do deseti nevrátil, ten už se nemusel vracet vůbec....
Po schůzi jsme šli na oběd. Bylo skopové. Večer jsme šli na večeři, a zase bylo skopové. Neříkám, že bylo špatné, ale pro nezvyklé Čechy to rozhodně nebyla pochoutka, i když pokaždé bylo skopové na jiný způsob. Když jsme večer šli s Frantou na procházku k velikému jezeru, které tábor ohraničovalo z jedné strany, hádali jsme se, jak dlouho to můžeme vydržet, než se buď poblijeme nebo přestaneme jíst. Tohle, a hlavně pocit, že zbytek naší vídeňské skupiny bude možná ubytován v Sydney, kde také existovaly tábory pro přistěhovalce, byl náš největší problém. Já jsem navíc od jednoho kuchaře, který byl Jugoslávec, při večeři zjistil, že ten člověk je v Bonegille už deset let. Bratko, jak se jmenoval, v kuchyni makal za peníze jako šílenej a šetřil na cestu domů. To námi otřáslo. Mohli bychom také takhle dopadnout?

Druhý den jsme šli na pracovní úřad a tlumočníka jsem dělal já. Franta se zapsal ve svém oboru stavařiny, ale já jsem zamlčel svou chemii a přihlásil se jako řidič semitrajlerů. Papíry jsem na to měl, ale jak jsem zjistil, byly mi houby platné (marně jsem se oháněl českým, internacionálním průkazem), dokud si neudělám australský řidičák, nesmím za volant ani sednout. To mě dost zdeprimovalo a večer u jezera jsem argumentoval, že svou budoucnost v tomto táboře nevidím růžově. Když budu mít štěstí, tak skončím jako Bratko a budu v kuchyni umývat nádobí...
Nejvíce nám ovšem v hlavě ležela ta Sydney. Nejen, že naši přátelé tam za pět dní přistanou, ale oba jsme znali Jardu z naší ulice ve Vršovicích, který už v Sydney byl od září s rodinou své dívky, a ten by nám jistě pomohl. Na druhou stranu, Bonegilla byla jistota, čisté spaní, jídlo, konec konců snídaně byly vynikající, a přece nemůžou vařit skopové každý den? Zřejmě měli nějakou velikou dodávku skopového a až jí dodělají, bude něco lepšího. Vůbec jsme netušili, že v Austrálii je tolik ovcí, že skopové nedodělají nikdy... O několik let později jsem slyšel drb, že v Bonegille bylo vzbouření, při němž osazenstvo házelo skopové po kuchařích a zdemolovalo jídelnu. To bych pochopil, a označil bych vzbouření jako zasloužilé, na úrovni osvobozovacích válek...
Nad námi svítila obrovská hvězda, něco tak velikého jsem ještě v životě neviděl, ale tušil jsem (správně), že to nemůže být nic jiného než Venuše. A právě pod tou hvězdou jsme se rozhodli, že riskovat se má, a „kdo sere v síni, nesmí do lesa“, natož do světa.....

Druhý den jsme si ještě dali tu vynikající snídani a opustili Bonegillu na výpadovou silnici na Albury, která šla dál přes celý Nový Jižní Wales až do Sydney. Cesta na výpadovku nebyla lehká, protože Albury se táhne podél silnice jako Lovosice a my jsme s sebou nesli kufry. Za město jsme došli až někdy k polednímu, a to už bylo pěkné horko. Stopovali jsme všechno, protože kluci, a ještě s kuframa, si nemůžou vybírat. I traktor.... A tak se stalo, že jsme pozdě odpoledne, už se stmívalo, skončili asi 200 km od Sydney mezi poli a bylo nám jasné, že v noci nám nezastaví nikdo. Přelezli jsme plot ze silnice do pole, převlékli se do tepláků a uvelebili se na holé zemi, jak jen to šlo. Jelikož jsme o Austrálii věděli, že má na světě nejvíce jedovatých hadů, pavouků, škorpiónů a jiné havěti, přikryli jsme si obličeje kapesníky, kdyby po nás chtělo něco v noci lézt. Jinou ochranu jsme neměli. Místo havěti nás však probudil uprostřed noci zvláštní zvuk, který se neustále blížil. Bylo to jako vzdálené hromobití, ale brzy jsme poznali, že nezmokneme, nýbrž budeme udupáni splašeným stádem dobytka. Naštěstí jsme byli blízko plotu, a tak se dobytek kolem nás jen neškodně přehnal. Do rána jsme už neusnuli a brzo za svítání jsme stáli na silnici a stopovali. Měli jsme štěstí, poslední řidič jel až do Sydney a když zjistil, že jsme z Československa, které tenkrát bylo ve fóru díky ruské okupaci, tak si zajel a odvezl nás až do čtvrti Bellview Hill, ve které Jarda bydlel.
Pochybuju, že bychom to jinak našli, protože Sydney nás ohromila svou rozlehlostí. Adresa byla prostá – Bellview Hill Road, Bellview Hill – jenže chybělo číslo domu. Utěšoval jsem Frantu, že prostě půjdeme od domu k domu, všude zaťukáme a někde ten Jarda být musí. Jenže nebyl. Prošli jsme celou ulici, všude poťukali, slušně se optali že hledáme někoho from Czechoslovakia, a když jsme došli nakonec, tak jsme byli vlastně zase na začátku. Jardy nebylo. Utěšoval jsem Frantu, že v mnoha domech nikdo nebyl, třeba někde je nebo dělá, musíme počkat až do večera, a pak půjdeme znovu.
„A když ho nenajdeme?“
„Kousek od ulice je krásný park, tady se nám bude spát, pane, tady se nebudeš muset bát splašenejch krav...“
„A co budeme dělat ráno?“
„Kurva, ty taky musíš vědět všechno!“
Horečně jsem přemýšlel a napadlo mě, že Jardův budoucí tchán umí anglicky, co kdyby si předplatil noviny? Pak by stačilo zajít do trafiky a zeptat se. Trafika byla za rohem a zašli jsme do ní, ale neznali jsme tchánovo příjmení ani jméno, a tak jsme se jen ptali po někom from Czechoslovakia. Prodavač nikoho z té země neznal, ale pak si vzpomněl, že ve dvojce, v domě dva á, v Bellview Hill ulici, si předplatil noviny nějaký cizinec. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co nám vlastně říká. Má angličtina byla pořád dobrá jen na optání, ale nikoli na porozumění, ale nakonec mi to došlo. Zašli jsme tedy k domu číslo dvě a chvíli nám vzalo než jsme pochopili, že schody vedoucí do prvního patra je ten dům dva á. Prostá dvojka byla v přízemí, kde jsme to už předtím zkoušeli. Otevřela nám mladá žena a s nádherným českým přízvukem vykoktala, co si přejeme. Byla to sestra Jardovy dívky.

Po představení nás pozvala dovnitř, kde jsme se dozvěděli, že všichni jsou ještě v práci - její sestra Rebeka, matka, otec i její muž. Jarda pracoval na Bondi Junction, kde umýval auta. Nechali jsme si u sestry kufry a zašli do kadeřnictví, kde pracovala Rebeka. Rebeku jsem ovšem znal ještě z domova. Už tenkrát chodila s Jardou, když mi dělal závozníka s kafem a já ho mnohokrát nechal doma s ní a jel rozvážet kafe sám, jen při návratu z túry jsem ho zase vyzvedl, aby si ve fabrice píchnul a měl den zaplacený. Rebeka byla prima a měla z našeho objevení radost. Hned si vzala na půl hodiny volno a vedla nás k prodejně aut, kde Jarda pracoval. Cestou mě prosila, abych Jardovi domluvil, že se nechce učit anglicky. Naštěstí Jarda zrovna končil, protože už byly čtyři hodiny, ale na domlouvání nebyl žádný čas. Měli jsme si co vyprávět.
„Budete spát u nás, než si něco najdete“ - oznamoval Jarda radostně - „ale nemyslete si, že to je nějakej med! Starej - čímž myslel svého skorotchána a Rebeččina otce - je panovačnej a despota. Celá rodina se ho bojí! Ráno si klidně pustí na plný pecky rádio a učí se anglicky. To dělá i o víkendu, takže se skoro nevyspím. Já se mu mstím tím, že začnu na celej barák řvát prdél a von, jak je zahloubanej do toho rádia, mi nerozumí a vždycky otevře dveře a ptá se ... chtěl jsi něco, Jardo? A já dělám, že ještě spím...“
Jarda měl pravdu, tchán naším pobytem nadšen nebyl, i když nás nevyhodil, ale jaksi dával najevo, že se tam všichni nevejdeme. Med to rozhodně nebyl, protože jsme spali na zemi. Byt skutečně nebyl největší, takže po dvou dnech jsme si s Frantou vypůjčili od Rebeky 80 dolarů a pronajali si byt v Beach Road, hned za rohem proslulé pláže Bondi. Byt byl veliký, museli jsme počítat s tím, že už druhý den přijedou naši kamarádi z Vídně a my jsme pro ně potřebovali prostor. Ovšem za prostor se platí, jakož i za pozici, a ta naše, 200 metrů od pláže, byla skvostná, takže byt stál 36 dolarů na týden. To byl týdenní plat. Jenže jsme počítali s tím, že až naši přátelé přiletí, bude nás sedm a to vycházelo na 5,15 dolarů na osobu. Ještě ten večer jsem volal na letiště, kde mi řekli, že letadlo přiletí ráno v deset hodin. Nebyl to lehký rozhovor a dodnes nevím, jestli to popletl úředník, s kterým jsem mluvil nebo já, ale fakt je, že když jsme s Frantou před desátou pěšky přišli do letištní budovy, tak jsme zjistili, že letadlo přistálo v šest a všichni emigranti jsou už přes dvě hodiny v autobusech do Bonegilly. Naštěstí tenkrát zaměstnávali na letišti českou tlumočnici, a když jsme jí vysvětlili situaci, tak nám ta dobrá duše zařídila zadarmo jeden lístek letadlem do Albury. Letadlo letělo odpoledne, a my jsme se rychle rozhodli. Poletím já, a Franta půjde domů. Já v Bonegille spakuji naše přátele a vrátíme se druhý den s prázdnými autobusy zpět do Sydney.

Letiště v Albury tenkrát bylo hned vedle bonegillského tábora, takže když jsme přistávali, viděl jsem kolonu pěti autobusů, jak zrovna zahýbá k Bonegille. Byl jsem v táboře ještě dříve, než autobusy zastavily. Pohled na mé přátele mě deprimoval. Že budou všichni po té túře unaveni, jsem čekal, ale že budou vypadat tak nešťastně, to mě překvapilo. Obě holky uřvaný, vlasy jak pochcanou slámu.... Věra měla těžký make up rozmazaný po celém obličeji a Máša bulila, že chce domů.
„A dali jste si na rozloučenou s Vídní to uzený koleno s knedlíkem?“
„Dali jsme si hovno“ - odpověděl Láďa - „holky si za ty prachy nechaly udělat trvalou. Podívej se na ně...“
Po večeři (skopové), jsem všem vysvětlil, jak to v Bonegille chodí a radostně oznámil, co jsme zatím s Frantou všechno dokázali zařídit, a že máme připravený byt.
„No, víš…“ - protáhl Honza - „my tady asi s Věrou zůstaneme a budeme chodit do té školy na angličtinu, když to je zadarmo...“
„My taky“ - dodal Láďa.
Ráno jsme se v prázdných autobusech vraceli jen my dva s Petrem. Vyprávěl jsem mu o Rebece a o Jardovi a Petr byl veselý a hrozně se těšil, až je oba uvidí.
„A už jsi mu domluvil ohledně té angličtiny?“
„Domluvil, ale jemu se domlouvat nedá. Víš, co mi na to řek? Že se učit nebude, protože von nikoho nepotřebuje a jestli někdo potřebuje jeho, tak ať se naučí česky...“
Petr se smál, ale mně do smíchu nebylo. Přemýšlel jsem, kdy mu oznámím, že teď, když jsme na ten byt jenom tři, tak to nebude stát pět dolarů na týden a na osobu, jak jsem počítal, ale dvanáct, a že my dva s Frantou máme každý v kapse bůra a Rebece dlužíme osmdesát...

 

Pokračování...

Grafika © Anny

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 01. 2007.