Libuše Čiháková: Ach ty děti

Rubrika: Literatura – Zábava

"Ahoj, mami," ozve se dcera, když zvednu telefon. "Můžeš si vzít týden volna?"
"Copak potřebuješ?", rozhlédnu se po útulném bytě.
"Já nic a děti zaplať pánbůh taky nic. Ale ty ses mi posledně nelíbila. Co takhle dovolená na Kanárských ostrovech? Hotel s výhledem na moře, plná penze..."
"Nech legrácek a vyklop, co potřebuješ."
"Ale já si nedělám legraci. Fakt. Všechno ti zaplatím."
Chce se mi brečet. Holčička moje malá, začnu se dojímat." Ale moment!" vykřiknu. "Ve kterých peklech to vlastně je?" hlas mi selhal.
"Neboj," rozchechtá se dcera." Na letiště tě odvezu, na místě jsi za pár hodin. Nemusíš se o nic starat. Jen si zabalit. Jo? Tak jo!" odpoví za mě, když nepřestávám mlčet. "Jsme tedy domluvené."
"Počkej, sakra..."ohradím se. Ale nedala mi šanci.
"A ne aby sis", pokračuje nerušeně, "nacpala do kufru holínky. Jedeš na luxusní dovolenou a ne na houby. Do smrti nezapomenu", mele si dál, "jak jsi mně je jako malé nacpala do tašky i na zájezd do Prahy."
Její smích mi zní v uších ještě když už zavěsila. "Káča jedna", utírám si slzy. "Milovaná".

A tak začínám balit. Z hloubi duše závidím těm šťastlivcům, kteří se zapakují během tří hodin a mají s sebou v jednom zavazadle vše potřebné. Já pravidelně balím celý týden a mám ve třech zavazadlech většinou to, co nepotřebuji. V létě navíc čepici, šálu, v zimě plavky a opalovací krémy. Co kdyby...

Sedím na přetékajících kufrech, před sebou letištní martyrium. Jedna přepážka, druhá, v křečovitě sevřených rukách pas, palubní vstupenky, letenky, tašku, v podpaží drtím pouzdro na doklady. Nohou postrkuji zavazadla, na čele ledový pot. Mladík za mnou si vesele popiskuje a jeho oči výmluvně říkají: "Příště seď, babo, doma pod hruškou, tam tě neklepne."

Konečně v letadle! Je mi tak dobře, že okamžitě začnu brečet. "Má panenka zlatá," slzy jako hrachy. Že já ji tahala za vlasy, když se nechtěla jako malá česat. Že já toho mýho synáčka milovanýho trestala za plné kapsy žížal, chroustů a šneků. Politovala jsem kde koho, a tak mi cesta pěkně ubíhala.
A když zaznělo: "Připoutejte se prosím, budeme přistávat," byla jsem už naprosto klidná. Ještě potlesk pilotovi, přepočítat kufry a hurá na dovolenou.
 Foto © Jitka Krásová
A tak začaly zlaté časy. Z postele na snídani, koupaliště se slanou i sladkou vodou, záplavy barevných květin, vznosných palem, výhled na nekonečný oceán. Odpočinek, výlety, koupáni. A večer milionářské páry v luxusních róbách pod křišťálovými lustry, třpyt drahých šperků na opálených tělech. Moje myšlenky jsou ale stále častěji tam, odkud jsem přiletěla. V malinkaté zemičce uprostřed Evropy, okleštěné a tápající v nově nabyté svobodě, s nekonečnou spoustou problémů. Tam je moje rodina, přátelé, moje milovaná chalupa na Vysočině. Tam je můj domov.
"Sbohem buďte, luxusní Kanárské ostrovy. Vítej, matičko stověžatá. Vítej, děvenko moje!"
A ta už má zase pusu od ucha k uchu.
"Ahoj, mami, jsem ráda, žes to přežila," bere mi kufry. "Pojedeme rovnou na chalupu. Je tam brácha. Nadělal ti dříví, dovezl uhlí, zateplil půdu," chrlí ze sebe. "Když si vzpomenu, jak jsi ho, chudáka, mydlila za tu jeho lásku ke zvířatům..."
"Doufám, že tou láskou nemyslíš tu spoustu myší, které se mu v noci rozlezly po bytě a cpaly se i ke mně do postele?"
"No a kdo může za to, že se jich tak chorobně bojíš," rozčílí se dcera.
Za chvíli se rozčílím zase já, cesta hezky ubíhá a vidina domova se přibližuje.
Ale pozor. V koupelně nová pračka, kuchyň s myčkou na nádobí. V pokoji nový nábytek, televizor, rádio.
"Koho jste to sem nastěhovali," řeknu rozklepaným hlasem. "A kam jste zašantročili můj nábytek?", chce se mi brečet.
"Pokud myslíš ty staré krámy co tu byly, tak ty jsme ti uklidili do kůlny. A kdyby se ti v tomhle špatně bydlelo, stačí jen říci a nastěhujeme ti ho zase zpátky." Oba se chechtají pod vousy a já brečím.
Když mávám odjíždějícímu autu, hlavou mi běží slova mé maminky: "Když jsou děti malé, ukrajují chleba, když jsou velké, ukrajují srdce ..."
„Jo jo," vzdychnu a utřu si slzy. 

Z připravované knihy Libuše Čihákové "Moje zvěř a já".

Foto © Jitka Krásová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 01. 2007.