Kateřina Mojžíšová: Zrzečka Superstar
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| V minulém vyprávění jsem představila ze své „smečky“ tří domácích veverek shánčlivou samičku Kylču, která je ochotná pro oříšek nejen skočit přes plot, ale klidně i do kbelíku plného vody. V dnešním povídání bych vás ráda seznámila s nejdojemnější členkou naší domácnosti, handicapovanou Zrzkou. Počátek Zrzeččina životního příběhu znám jen z vyprávění. V lesoparku u Prahy si hrály dvě holčičky, když tu se najednou v koruně stromu ozvalo šustění a dolů se zřítila dvě malá tělíčka za doprovodu rozčileného prskání rezavé veveří samičky. Nedobrovolné kaskadérky měly ale štěstí v neštěstí - jedna z holčiček ještě slepé a úplně bezmocné veverčí sestry odnesla domů, odkud k nám později, po zadání hesla "veverka" do webového vyhledavače (a nalezení mého webu Veveřáci), připutoval mail s tradičním dotazem - "našli jsme veverčí mládě a nevíme, jak se o něj postarat".  Ačkoliv se v "adoptivní" pražské rodině o ještě slepé asi třínedělní veverčí holčičky pečlivě starali, jedna z nich pád ze stromu (zřejmě v důsledku vnitřních zranění) nepřežila. Zrzečka se ale začala pomalu "lepšit", naučila se pít z dudlíku a po týdnu starostlivé péče se jí otevřela očička. Bohužel, i nadále byla slabá a podivně nemotorná. Paní, která se Zrzečky ujala, ji odnesla k veterináři, ale ani ten si nevěděl s její špatnou pohybovou koordinací rady. Jisté však bylo jedno - přední nožička byla po pádu z takové výšky zlomená a tak se nebohá veverka mohla pohybovat jen stěží. Nezbývalo než čekat, až kosti samy srostou a doufat, že to byla poslední nepřízeň osudu. Jak ubíhaly dny, Zrzka ožívala. Přes den byla schovaná v teráriu a večer pořádala "dobrodružné" výpravy po bytě. Protože ale rodina, která se veverušky ujala, žije v paneláku a má už jiných zvířátek nepočítaně, bylo brzy jasné, že veverka se do malého bytu prostě nevejde. Protože jsem všechny peripetie prvních týdnů Zrzčina života znala z mailové korespondence, nakonec jsem po dlouhém zvažování "pro a proti" nabídla, že se Zrzečky ujmu. Když ale malá veveruška přijela do nového domova, bylo mi na první pohled jasné, že to s ní vůbec nebude snadné. Mrňous totiž neměl jen zlomenou - a znovu srostlou - přední nožičku, mnohem horší byla její celkově špatná pohybová koordinace, daná špatně vyvinutým pohybovým aparátem. Nedokázala pořádně běhat, kácela se, narážela hlavou do předmětů a o skákání si mohla nechat jen zdát. Je proto téměř jisté, že ji z hnízda vyhodila její veverčí matka úmyslně. Příroda je v tomhle směru krutá - pokud veverka vidí, že se jí narodilo postižené mládě, rovnou ho z hnízda vyhodí, protože ví, že nemá cenu plýtvat energií a mateřským mlékem na někoho, kdo stejně nemá šanci ve volné přírodě přežít. Vždyť v literatuře se uvádí, že 80 procent mláďat divokých veverek nepřežije první rok života (vesměs poslouží jako potrava pro jiná, větší zvířata), a to se jedná o mláďata zdravá. Jakou asi šanci na přežití by tedy mělo mládě postižené? Zrzečku jsem umístila do voliéry uvnitř domu a čekala, jak se situace vyvine. Po několika dnech si Zrzka na nové prostředí u nás zvykla a začala se postupně radovat ze života. Pro nás bylo sice sledování Zrzečky puštěné po místnosti tristní záležitostí, ale ona byla zjevně spokojená. Její pohyb po pokoji totiž spočíval v tom, že se se šťastným výrazem tryskem rozběhla a pádila tak dlouho, dokud se nezastavila o zeď či některý z předmětů volně rozmístěných po místnosti prudkým čelním nárazem. Ten ji zpravidla otočil do protisměru, takže se teď řítila ve směru opačném, dokud ji čelní náraz opět neurčil novou dráhu běhu. Vypadalo to jak scéna z němé grotesky, ale důvod jejího "pomateného" jednání byl zřejmý - Zrzečka si prostě nebyla schopná zapamatovat, kde jsou stěny a nábytek, takže při každém vypuštění z voliérky musela místnost a předměty v ní znovu "objevit". Časem si ale Zrzečka přeci jen do "otloukané" hlavičky uložila mapu místnosti a čelním nárazem zastavovala jen občas. Vymyslela si svou vlastní běhací dráhu, takže běhala buď dokolečka či kličkovala mezi jednotlivými kusy nábytku. Po příchodu k nám jsem její zdravotní stav konzultovala s lékaři a žádný z nich Zrzce příliš šancí na život nedával. Prognózy byly víc než chmurné a my se postupně smířili s tím, že s námi mrňous bude nanejvýš pár měsíců. Zrzka však udělala všem negativním prognózám čáru přes rozpočet. Šance na život se chopila "všema packama" a brzy oslaví už čtvrté narozeniny, což je věk, v který jsme si na počátku netroufli ani pomyslet. Nechci se ale oddávat sebechvále, co všechno jsme pro Zrzku udělali, protože největší zásluhu na tom, že tady ještě pořád je, má Zrzečka sama. Její chuť do života, nezdolný optimismus a nevyčerpatelná trpělivost se totiž nakonec ukázaly jako nejlepší lék na všechny potíže. Během prvních dvou let se statečná "skřítka" zdokonalila téměř ve všech veverčích disciplínách, naučila se obstojně šplhat, vůbec už se nepřeklápí a běhá tak rychle, že by jí to mohl závidět lecjaký zajíc. Z retardovaného nedochůdčete se vyklubala báječná veverčí společnice a já už si bez ní svůj život ani nedokážu představit. Těším se na každé další ráno, kdy jí otevřu dvířka voliéry, aby si mohla jít běhat po pokoji svá tréninková kolečka a ona s výrazem soustředěného příslušníka elitní protiteroristické jednotky "půjde na to". Způsob, jakým voliéru většinou opouští, je totiž nezapomenutelný. Zrzka praktikuje ryze vlastní "parašutistickou" metodu, která spočívá v tom, že se usadí na polici, počká až otevřu dvířka dokořán, v podřepu se celá rozrušená rozhoupe a skočí. Skok se pokaždé snaží směrovat tak, aby mi v letu přistála přímo na břiše a všema čtyřma rozpřaženýma packama se tam zachytila.Musím uznat, že pohled na letící Zrzku je svým způsobem omračující. Poté, co se odrazí, roztáhne všechny čtyři pacičky do stran, takže vypadá placatě jako rozložený kapesník a odvážně plachtí vstříc mému tělu. Vše vypadá efektně, až na jedinou drobnou "chybičku". Vzhledem k Zrzčině špatné koordinaci totiž ve čtyřech případech z pěti prolétne těsně kolem mého těla a s překvapeným heknutím přistane kdesi za mnou - na skříňce, na zemi, na židli či ve středu květináče s kapradím... Tam zůstane chvíli zaraženě ležet, jako by přemýšlela, kde se stala chyba tentokrát, poté se oklepe a jásavě přihopká zpět ke mně. Po noze mi vyšplhá až na rameno, což je místo, kterého chtěla odvážným akrobatickým kouskem původně dosáhnout a nechá si do tlamky zasunout svůj ranní oříšek. Pro Zrzečku, která skoky zkrátka nezvládá a díky pohybovému handicapu nikdy zvládat nebude, jsou pády denním chlebem. Nenechává se však takovou podružností odradit a s nezměrným optimismem se řítí vstříc dalším dobrodružstvím. Pochmurnými úvahami, jak dlouho tady s námi Zrzka ještě bude, si ani jedna z nás nehodlá kazit den. Vždyť kdo z nás ví, kolik času mu ještě zbývá... |
1.díl / 2.díl
Foto © Kateřina Mojžíšová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 02. 2007.
